Šli jsme lesem a zdálo se, že jsme samy dvě na světě. Já a naše Elis. Sluníčko hřálo, ptáci vesele prozpěvovali a po lesní cestičce se šlapalo docela dobře. Najednou to přišlo, přibližující se ohromný rámus, jako by někde přistávala helikoptéra nebo přinejmenším tryskáč. Stály jsme zrovna u čerstvě pokácených stromů a obě dvě jsme se doslova kochaly nádhernou vůní pryskyřice a dřeva. Kmeny byly složeny na kraji cesty a Elis měla spoustu práce s prohlížením hromady pilin a jehličí. Rámus neustále sílil a já se začala rozhlížet, co se vlastně děje. Na konci lesní cesty se objevil velikánský mrak a v něm se to hemžilo zdivočelými motorkáři. Elišku jsem jen tak tak stačila vzít do náruče, když se to všechno s obrovským řevem přehnalo kolem nás. Příšerný mrak zvířeného prachu nás zahalil od hlavy až k patě a v mžiku jsme ho měly v očích i ústech. Ani nevím, kolik těch šílených jezdců bylo, prach se zvolna usazoval a řev se vzdaloval po serpentině dolů. Chvíli jsme s Elinkou stály jako zařezané, než mě napadlo dát ji zpět na zem. Tak to už je podruhé, co mě tihle šílenci v lese překvapili. Nechápu je, v okolí je několik opuštěných lomů, kde by si zajezdili určitě dosytosti. Pokryté prachem jsme se vracely domů. Na další focení jsem už moc náladu neměla, Mezi zuby mi skřípal prach a kouzlo krásné přírody bylo to tam.

