8. května 2009 v 12:36 | ja
|
Mám ráda pohádky. Jako každý jsem je nejdříve poslouchala předčítané z dětských knih, poslouchala z malinkého rádia, tak jak je vyprávěl nezapomenutelný Hajaja, nebo v neděli po obědě, sedíc s bradou na kolenou u babičky. Bývaly to krásné chvilky, já ani nedutajíc s pusou otevřenou snila o všech těch krásných princeznách, Maruškách a Růženkách, či jak se ty hrdinky jmenovaly. Snila jsem o zlatém slavíkovi, který mi před spaním zpívá nádherné písničky, s liškou a ptákem ohnivákem jsem se proháněla pohádkovou zemí. Všude bylo dobro vítězem a zlu jsem vždycky ukázala záda. Byl to báječný život, když jsem měla hlad, navařil mi hrníček kaši, nebo jsem si prostřela ubrousek. Chtěla-li jsem někam dál, nazula jsem si sedmimílové boty a byla na kouzelné hoře coby dup. Cestou jsem potkala kocoura v botách, který na mě zamával velikánským kloboukem a ukázal mi cestu dál. Ach, kdyby se všechny ty pohádkové věci daly použít v běžném životě, to by bylo krásné. Představte si to, všechny dluhy a poplatky by za mě zaplatil jediným otřepáním oslík, na kouzelném koberci bych podnikala každoroční cestu na dovolenou, někam za Aladinem a jeho kamarády. Kouzelné zrcadlo by mě vždycky pomohlo rozlišit hodné lidi od zlých a čertův švagr by mě jich pomohl se zbavit. To by byla teprve opravdová pohádka. Líbila by se vám? Mě teda určitě.
Já zae vždycky chtěl být tím princem, co vysvobodí princeznu ze spárů draka nebo zlého černokněžníka. :-)