29. května 2009 v 10:28 | ja
|
Stála jsem nad jeho postelí a nevěděla, jak dál. Lékař určil hodinu úmrtí a šel vypisovat papíry. Já stála a držela ho za ruku. Dívala jsem se na něj, nebo vlastně na něco, co ještě před několika minutami bylo člověkem. Ležel u nás několik dlouhých týdnů a jeho stav se nelepšil. Rodina se za ním byla podívat jednou v začátku nemoci, pak už ne. Z jeho vyprávění jsem věděla, že je vdovec a žije sám. Má dvě neteře a sestru. Spolu mnoho nekomunikovali, a tak možná ani nevěděla, že je nemocen. Před večeří se mu přitížilo, a tak na mě zvonil. Zavolala jsem lékaře, splnila ordinace a snažila se vnutit mu trochu večeře. Nechtěl. Bylo vidět, že se s ním něco děje. Několikrát jsem za nim byla, upravila mu polštář, utřela zpocené čelo. Kapačkami jsme se snažili vlít do něj život, který někudy utíkal. Když jsem už po několikáté byla u jeho lůžka, chytil mě náhle za ruku a se slovy "nenechávejte mě tady samotného" mě uvedl do rozpaků. Snažila jsem se ho potěšit, uklidnit, ale ani moje pohlazení po ruce a tváři nezabíralo. Byl rozrušený a v jeho očích se zračil strach. On věděl, že nastává jeho čas, já to tušila. Odcházela jsem od něj a nechala pootevřené dveře, abych slyšela i jeho slaboučké zavolání. Nezavolal, usnul a ve spaní odešel. Teď jsem tedy stála u jeho lůžka a opět držela jeho doposud teplou ruku. Byla jsem ráda, že jsem byla skoro pořád s ním. Otevřeným oknem proudil do pokoje příjemný jarní vzduch a mě v uších zněla písnička, v níž se zpívá - " otevřete okno, aby duše mohla ven". Odešel člověk!

Tohle je moc krásně napsaný...