U kraje cesty mi zastavil modrý trabant. To pošťačka, která jede na samoty, a nahoru na paseky mě vzala s sebou. Trabantík si to pomaloučku šine po serpentinách a my si spolu povídáme. Tak, o všem možném, co přinese slina na jazyk. Vzadu na sedadle poskakují dvě tašky nacpané dopisy, časopisy a novinami. Je polovina týdne na začátku prázdnin a chaty tady nahoře se zaplňují rekreanty. Projíždíme kolem několika probouzejících se pionýrských táborů, kde u brány se třepetá vlajka a nezbytná služba zapisuje, kdo projde branou dovnitř i ven. U jednoho tábora se zastavujeme. Paní pošťačka vytahuje balík a předává jej vedoucímu. Kolem něj se ihned nakupila skupinka dětí nahlížející mu přes rameno. Zvědaví čertíci! Jsme asi v polovině cesty, když nám přes cestu přeběhne několik srnek! Jsou viditelně něčím rozrušené. A jak by ne! Z houští se vyřítil docela malý a neškodný psík. Někomu z chatařů asi zaběhl do lesa a teď si dává se srnkami maraton. Opět stojíme na krásném odpočivadle, které si majitel zdejší chatičky upravil
u silnice. Cesta se najednou příkře zvedá a náš trabant má co dělat, aby vyjel. Kola zabírají a od auta se šíří oblak dýmu a děsné kvičení. Paní řidičku však nic nedokáže vyvést z míry. Ještě sto metrů, ještě 50m a jsme úplně na vrchu. Vylézám celá roztřepaná z auta a rozhlížím se. Je tady ale nádherně. Děkuji za svezení, beru do své tašky několik dopisů a novin, pro lidi za nimiž musím ještě trochu dál. Ulehčím tak pošťačce práci. Ona tam nemusí, já ano. Ještě se za ní ohlédnu a kráčím k první chalupě. Je docela velká, aby taky ne, její majitelé v ní vychovali 11 dětí. Na lávce před chalupou sedí stařík a kouří svá cigára. Doma nesmí, vždycky je vyhnán ven. Odevzdávám poštu a jdu dovnitř za babičkou. Je ráda, že si má s kým povídat. Ten její je hrozný morous, prý jenom vrčí a vrčí. Rozhlížím se po síni, na jejíž stěnách je spousta zarámovaných fotografií. Jsou na nich všechny jejich děti od mala až do svatby, Na těch nejnovějších jsou i vnoučata. Je jich už 8. Babička o každé fotce něco povídá a já si uvědomuju, jaká je to výhoda mít fotoaparát. Všechny fotky nafotil nejstarší syn, který je vojákem z povolání. Právě jeho rodinu tento týden chalupa na samém vršku kopce přivítá. Staroušci se už těší a chystají jeden pokoj pro rodiče a malý pro děti. Všechny rodiny se tady v létě vystřídají, někdy si přivezou stany nebo přívěs, aby se sem všichni vešli. Je tady krásně, obloha se zdá tak blizoučko, že stačí natáhnout ruku...! Je tady krásně, v létě! Na zimu si dcera oba staroušky bere dolů do vsi. Tady by se k nim nikdo nedostal. A přesto tady vyrostlo 11 dětí, vychodili školu dole ve vsi a pak se rozutekli do světa.

Tvoje povídání je moc pěkné, ráda si chodím na tvé stránky počíst.