Zdálo se mi to docela jednoduché. Zítra už si nezapálím, co na tom může být! Kdo jste kouřili, či kouříte, znáte ten báječný pocit, kdy se vám hrdlem prodírá teplý kouř, který po chvíli vyfouknete nosem. Nádherný obláček kouře se pak vznáší nad vámi a vám je dobře. Blaženě popíjíte kávu, inhalujete kouř a myslíte na něco pozitivního.
Bylo to den ode dne stejné. Příchod do práce, kde jsem bývala skoro první. Rychle natočit vodu do konvice, nachystat do duritek kávu i pro holky. Než se uvařila voda, byla jsem převlečená a seděla u stolu s haldou papíru. Po chvíli zapískala konvice, kávu jsem zalila a spokojeně se usadila ke stolu. Než dorazil někdo další, měla jsem skoro půl cigaretky vykouřené. Milované Clea ležely na stole vedle hrníčku kávy. Když kolegyně dorazily, měly kávu hotovou a začaly kuřácké orgie. Tak se to beze změny opakovalo den co den, stejný obřad se konal v poledne a pak ještě před odchodem domů. Kolik cigaret jsem vykouřila na svých cestách za pacienty, bylo různé. Ale bylo jich určitě několik. K tomu další s polovičkou doma při příchodu z práce a ještě možná večer na balkoně, před spaním. No, bylo jich za den opravdu hodně. Mnohokrát jsem si slibovala, že toho nechám. Zkoušeli jsme různé sázky, kdo déle vydrží bez. Vydržela jsem, ale pak jsem skóre dorovnala. Několikrát na mě dolehla něčí diagnóza - rakovina plic - tehdy jsem opět přestávala, ale nepřestala. Polovička se na mě zlobíval, já mu tvrdila, že přestanu, ať se přidá! Jednou to zkusil, ale nevydrželi jsme ani jeden. Prosby staršího synka - mami, proč kouříš? Nekuř! - se také míjely účinkem. Nijak nešlo poručit sám sobě.
Až jednou - telefonovala jsem si jako obvykle s bráškou. Jak se máš, co děláš, co je nového? Hovor probíhal jako obvykle do okamžiku, kdy brácha jakoby nic pronesl větu - jo, a přestal jsem kouřit! Jen tak, stejně to už ve světě není moderní! - bác. Něco se stalo v mé hlavě. Tak ono to není moderní a brácha toho nechal! A proč ne já? Od toho okamžiku to trvalo ještě několik týdnů, v nichž jsem na sobě začala pozorovat dušnost, všechno mi začalo smrdět a já si sama sebe přestávala vážit. Pak přišly Vánoce a silvestrovská noc. Ten záblesk posledního vajglu, který letěl při půlnočním ohňostroji z balkónu do sněhu pod ním, vidím ještě dneska. Byla to poslední cigareta a v mé hlavě bylo jasno! Už nikdy ne!! A podařilo se, když to počítám, už je to víc jak 19 let.
Přeju krásné sobotní dopoledne ☼ Co se týče kouření, já hulila jako tovární komín. Leckdy mi nestačily ani 3 krabičky na den. Poprvé jsem přestala, když tatínek dostal rakovinu plic a já čekala Beebie. Byla jsem v 7 měsíci a kouřila sice míň, ale kouřila. Nešlo to přestat, když bylo to trápení s tatínkem. Před koncem mi řekl, že by si přál, abych přestala a já přestala na 15 let. Pak jsem dělala v Kovoslužbě a všichni kolem kouřili..netrvalo dlouho a já si jen tak zapálila jednu, pak druhou a už to jelo. Naštěstí jsem to včas stopla, s tím ukončením problém nemám, spíš mám problém, že když už kouřím, tak tomu strašně podlehnu a opravdu si zapaluji jednu od druhé. Takže jsem si řekla dost! :-P