5. května 2009 v 10:02 | ja
|
Prodavačka se usmála a otočila se ke mě zády. Začala lovit něco v regále za sebou. Chvíli jí to trvalo, než se otočila nazpět. Ale v ruce držela tolik žádaný svetřík. Byl krásně rudý, lehounký, z nádherné žinylkové příze. Už jsem se viděla, jak v oné nádheře dělám parádu po městě. Tak to bude teda bomba, kluci si ukroutí hlavy. V duchu jsem si představovala páteční odpoledne, kdy v bílých riflích a zářivě červené halence procházím letním městem a kolem krouží zástupy kluků. "Mám vám ji zabalit, nebo si ji ještě vyzkoušíte?" zeptala se prodavačka a já na okamžik zaváhala. Možná by to chtělo vyzkoušet, pak jsem mávla rukou, ne jsem natolik štíhlá, že mi halenka musí být, i kdyby nechtěla. Z peněženky jsem vytáhla 180,- Kč a bez řečí je podala prodavačce. Ta zabalila halenku do hedvábného papíru a podala mi ji. Fronta za mnou se nedočkavě zavrtěla a já si vítězoslavně odnášela svou kořist. Závistivé pohledy mě provázely až ke dveřím. Už abych byla doma, už abych si ji mohla obléci! Ještě, že jsem dneska měla výplatu, pomyslela jsem si a pospíchala na autobus. Cestou jsem ještě jedním očkem mrkla do výlohy prodejny Obuv, abych se ujistila, že je tam ještě mají! CO? No přece nádherné červené balerínky, které půjdou tak perfektně k halence. Barva skoro stejná, což se často nevidí. Cena také docela dobrá, pro svobodnou, zaměstnanou slečnu. Tak jsem ještě zašla a koupila si i ty balerínky. Pak už jsem jenom obtížena krabicí a taškou spěchala na autobus. Blížil se víkend, zítra jdu až na noc, tak si té parády dosytosti užiju. Cesta uběhla, doma jsem krabici i balíček hodila do pokoje, neboť jsem nechtěla poslouchat řeči, že utrácím. Zbytek dne byl stejný jako všechny doma. Nákup, nádobí, večeře a pak už jsem si zalezla do pokojíčku. Opatrně jsem balíček rozbalila a vytáhla svetřík. Tady při večerním osvětlení se až tak krásně nečervenal, ale mávla jsem nad tím rukou, oblekla ho na sebe a zakroutila jsem se před zrcadlem. V tom se se mnou zatočil celý svět. Všechno bylo skvělé, až na tu díru pod levým rukávem. Nejdříve jsem myslela, že se mi to zdá, ale ne, byla tam a ještě jedna vzadu za krkem a další a další. Žinylková příze byla místy tak tenoučká, že se trhala snad už při pouhém pohledu. Co s tím? Chtělo se mi brečet! Reklamace, to bude oříšek! Uvědomila jsem si, že asi nemám pokladní bloček. Zuřivě jsem prohledávala kapsy, peněženku i kabelku. Nic, lístek nebyl. To už jsem nevydržela a začala brečet. Tak, takhle dopadl můj sen o parádnici! Ale já to nevzdám, hned zítra půjdu a budu chtít peníze nazpět. Stejně byl ten obchod textilem jediný, kde halenky byly k dostání, tak mi to snad nezapřou. Nezapřeli! Druhý den mě čekalo překvapení v podobě fronty reklamujících dam a paní. Všechny jsme měly stejný problém. Prodavačka brala jednu halenku po druhé a vracela nám peníze. Klidně, bez emocí a s úsměvem. Zboží bylo vadné, a proto je klidně vzala nazpět. Halenky jedna po druhé mizely v papírové krabici, kde je pan vedoucí rovnal. Tak jak zásilka do obchodu přišla, tak ji zase odeslali nazpět do podniku, kde se podivné halenky vyráběly. Psal se totiž rok 1972 a nebyl problém toho jediného výrobce najít. Smutně jsme všechny odcházely a slibovaly si, že sem už vícekrát nepůjdeme. A ty červené balerínky, které se mi k ničemu nehodily? Tak, ty jsem prodala kamarádce a dál nosila k bílým riflím černou halenku a černé boty.

No ještě,že to tenkrát s reklamací dopadlo dobře..Já takové štěstí předloni u vietnamců neměla. Vietnamka se rozdurdila a řekla, že si mám světr zašít. Nakonec jsem peníze zpátky dostala, když jsem jí pohrozila, že zajdu na městský úřad.