Pospíchala jsem, čas plynul rychleji, než jsem si přála. Taška byla docela těžká a já v duchu počítala kroky! Ještě k rohu, pak ještě krátká ulička kolem pivovaru a jsem v zahradách. Odtamtud to bude opravdu jenom kousek na nádraží. Byl pátek a já jela na víkend domů. Do Podzámecké zahrady jsem vcházela už celkem klidná. Teď už to stihnu. V dálce mezi stromy pomalu zapadalo červnové sluníčko, v zookoutku poskakovaly opičky, malé kozičky se zvolna popásaly na čerstvém lupení. Svižným krokem jsem prošla kolem zahradní restaurace, kde už židličky byly převrácené na stolečcích. Nikde nikdo! Trochu jsem přidala do kroku, koukla na hodinky, čas byl dobrý. Už slyším jezdit auta na silnici za zdí zahrady. Vtom jsem to uviděla! Brána je zavřená! Jediný východ směrem k nádraží! Zatrnulo ve mě a krev mi ztuhla v žilách. Zdálo se, jakoby se mi všichni ptáci v zahradě začali posmívat. Na blízkém rybníku se na mě přijel podívat párek labutí. I ony měly poťouchlý úsměv, jako by říkaly, dobře jí tak. Co, teď? Plot nepřelezu, je příliš vysoký a ke druhé bráně u zámku je to docela daleko. I kdybych tam přišla včas, nedojdu už na nádraží tak, abych stihla odjezd večerního vlaku. Hlavou mi proběhlo několik nápadů, jak z té šlamastiky ven. Jeden se mi zdál docela schůdný. Podél zdi jsem došla až ke břehu Moravy. Tady vysoká zeď končila a bylo zde jenom potrhané a polorozpadlé pletivo, na prudkém břehu svažujícím se k vodě. Opatrně jsem se pustila do přelézání pletiva, šlo to ale těžko. Natahovala jsem se po drobných větvičkách a zvolna se šplhala nahoru k mostu. Bylo naštěstí sucho, tak mi země pod nohama neujížděla. Něco se mihlo nahoře na mostě, to určitě poslední opozdilec běží k vlaku. Chvílemi jsem visela jednou rukou na větvi, druhou rukou nadhodila tašku nahoru a popolezla. Bylo to moc obtížné a mně se chtělo brečet. Propadala jsem beznaději, když se to stalo. Nade mnou se objevila něčí ruka nabízející mi pomoc. Bez dlouhého rozmýšlení jsem se jí uchopila a ukončila tak svou cestu. Když už jsem byla nahoře podívala jsem se na svého záchrance. Mladý vojáček kvůli mě seběhl z chodníku a pomohl mi nahoru. Ještě cestou k vlaku mi pomohl s taškou, pak se na mě usmál a nastoupil do soupravy na druhé koleji. Dopadlo to dobře, od té doby jsem se už k večeru do Podzámecké zahrady nikdy nepustila. Jedna zkušenost mi docela stačila.
Jé, to je hezký příběh! A navíc z mé milované Podzámky! Všechno jsem si úplně do detailu představila! :-)