close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Chodili jsme na lízandu

29. května 2009 v 9:53 | ja |  Moje psaní
Kuchyňka naší babičky byla prostorná a světlá. Stál v ní obrovský kachlový sporák s velikánskou plotnou. Pod oknem, z něhož byl výhled do dvora, stál stůl, u něhož jsem si tak ráda hrávala. Dědečkovo království byl starý otoman (pro ty co neznají - pohovka), na němž odpočíval. Za vstupními dveřmi byla malá chodbička a dveře do špajzky.
Tam jsem ráda nahlížela, protože tam byly uloženy všechny babiččiny poklady. Sádlák, přikrytý kamennou pokličkou, skrýval báječné domácí sádlo, ve druhém kameňáku byla domácí povidla - úžasné konzistence a ještě lepší chuti.
Několikrát jsem s babičkou byla u Zemánků, kde se povidla vařívala. Chodilo se tam přes noc, protože ve dne nebyl čas. U kotle, pod nímž se topilo dřívím, stála vždy jedna žena a neustále míchala hmotu v kotli. Přestat se nesmělo, protože by se povidla připálila a zhořkla by celá várka. My děti, pokud jsme se k míchání dostali, tak jsme víc zavazeli, než pomáhali. Aby staří měli od nás pokoj, dostali jsme každý malou vařečku, namočenou v rodících se povidlech, k lízání. To teda byla dobrota, když ještě teplá povidla nám tekla po bradě a my byli zalízaní od ucha k uchu. Na podzim jsme chodívali tlačit mošt. Velký vozík plný padaných jablek, která jsme pracně posbírali, jsme zavezli ke známým a tam se odehrával úplný rituál. Nejdříve se jablíčka nasypala do obrovské kádě, kde se ostříkala vodou. Pak se celá várka přesypala do krabice se struhadlem, a odsud šlo všechno na lis. Ten byl stejně jako struhadlo již elektrický, takže proces netrval dlouho a přes jemné plátno pomalu začala téct zprvu trošku zkalená tekutina. V tu chvíli jsem se už nemohla dočkat, až mi do skleničky nalejí tu dobrou šťávu. Ta se zachycovala do velkých demižonů, které jsme si pak vezli nazpět. Po několika dnech se kal usadil na dně a čirý mošt se stáčel hadičkou do lahví. Bylo jich vždycky dost na celou zimu. Také jsme tlačili zelí do obrovské kameninové kádě, která se potom nechala v chladné chodbě, spolu s bednou brambor a zeleniny.
U babičky to vonělo vším možným a ty vůně dodnes znamenají pohodu a domov.
 


Komentáře

1 Alžběta | Web | 29. května 2009 v 12:43 | Reagovat

Muselo to být úžasné, to vaření povidel dohromady s jinýma ženskýma! Zrovna se o tom bavím s babičkou(tchýní), ta to taky zažila a říkala, že to byla vždycky sranda. Já tohle už nepamatuji, mamka vařila taky povidla a vždycky spoustu (bylo nás taky 6 dětí), ale žádná sranda to nebyla, vždycky pak z toho byla unavená a my jsme slízly i něco jiného než omočenou vařečku. :-)
Možná v těch starých časech ženské měly mnohem víc práce a míň času, ale asi bylo taky mnohem míň stresu, když ty práce mohly sdílet s partou kamarádek, nevím....

2 hadimrška | 29. května 2009 v 12:55 | Reagovat

[1]: To je asi pravda. Co také jiného než taková setkání ty naše babíčky mohly mít. Na návštěvy se tolik nechodilo a jít s chlapem do hospody, tak to se nehodilo. :-D

3 corly | 29. května 2009 v 21:01 | Reagovat

To je zvláštní,že skoro u všech babiček to vždycky vonělo! :-) Moc mile napsané...jakobych tam byla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama