close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2009

Barvy na zahradě

10. května 2009 v 17:34 | ja |  Fotografie

Skleník

10. května 2009 v 14:14 | ja |  Moje psaní
Alej vedoucí podél silnice mě dovedla až k první vilce ve vsi. Stála ve velké zahradě plné ovocných stromů, ozdobných keřů a nádherně rozkvetlých záhonů. Na sluncem ozářené terase se v mírném větru pohupovala houpačka a na křesílku si poledních paprsků užíval nádherný siamský kocourek. Vrátka byla odemčená a já vstupovala očarovaná dovnitř. Všude mír a klid. Věděla jsem, že starý pán bývá doma dopoledne sám a jeho láskou je právě zahrada. Po cestičce, která vedla k domu jsem kráčela bez obav, že na mě vybafne nějaký pes. Neměli ho. U dveří na rohožce byly domácí trepky, několikero dětských sandálů a galoše. Klika, kterou jsem stiskla, se vrátiila nazpět. Zamčeno. Znamení toho, že majitel je někde u své lásky, kytiček. Za domem se objevil skleník, hodně zapuštěný do země. Dovnitř se muselo po několika schůdcích. Dveře byly otevřeny a uvnitř bylo slyšet nějaké zvuky. Opatrně jsem sestoupila dolů a pozdravila. Pan S. se zvolna otočil a odpověděl na pozdrav. Nechápavě se na mě podíval. Když se dozvěděl důvod mé návštěvy, vykročil směrem za mnou. Chvíli jsme se domlouvali, kam si sedneme, kde mu změřím tlak a popovídáme si. Zvítězila volná terasa. Kocour se ze svého trůnu ani nehl a jenom lenivě zamžoural do světla. Byla mi nabídnuta židlička u stolu. Ruce mého klienta byly celé od hlíny, na zaprášených kalhotách se leskly skvrny od barev a různých hnojiv. Omlouval se, že mi nenabídne ani kávu, nechce se umývat. Nevadilo mi to a celá nedočkavá jsem se těšila až mě, jak slíbil, provede svým královstvím. A bylo nač se dívat. Hlavně ve skleníku! Obrovské množství barev mě upoutalo hned při vstupu. Bílé, červené, oranžové, fialové a kdoví jaké květy všech možných velikostí a tvarů. Od stropu visely nádherné orchideje, bromélie, a kdoví jak se všechny ty kytičky jmenovaly. Kaktusy malinkaté jako hliněná kulička, kulaté, ploché, dlouhé myší ocásky, vysoké jako člověk s ostny dlouhými i někoik centimetrů. Byly zde i kvetoucí kamínky, skoro se ztrácející v písku. Mezi tím vším drobná jezírka s červenými rybičkami, malé vodopády a uprostřed skleníku lavička, na niž jsme si spolu sedli a jenom tak si chvíli povídali. A byly to opravdu chvíle, které člověka dobíjely optimismem. Ještě několikrát jsem se v království pana S. zastavila, vždycky jsem se dozvěděla, co má nového a co mu rozkvetlo. Dnes, když jedu kolem jeho vilky, nahlížím z okna auta nebo autobusu a zjišťuji, jak i jeho syn s vnukem zahradu udržují a nadále zkrášlují, i když její zakladatel už jim nepomáhá.




Foto použito ze stránek Klubu kaktusářů Olomouc.

Na pasece!

9. května 2009 v 17:46 | ja |  Moje psaní
Procházka s malými dětmi bývá krásná, pokud ....! Pokud se něco nestane! Všechno bylo jako obvykle. Kluci se předháněli, sbírali kamínky a šišky. Procházka nebyla dlouhá, byli jsme na dovolené a na chatičku to byl kousek. Večer se nachyloval a sluníčko kreslilo na obloze krásné obrázky. Mezi stromy se prodlužovaly stíny, ptáčata doháněla, co přes den nestihla, vzduch voněl dozrávajícími jahodami, pryskyřicí a senem. Kluci se chvílemi vzdalovali a já musela přidat do kroku. Cesta se zvolna stáčela do letním vedrem rozpálené paseky. Rozhodla jsem se, že si natrhám luční kvítí do vázy, když se to stalo. Paseka byla krásně voňavá, sem tam na ní byl menší nebo větší pařez, hromádka klestí. vzrostlý maliňák a drobné smrčky. Kolem cestičky zvolna stékala voda do malé tůňky dole v lese. Kolem nohy se mi něco šustlo. Had! Bylo to první, co mě napadlo, kde jsou kluci, nestalo se jim něco? Pasekou se rozlehl můj výkřik! "Kluci kde jste? Nestalo se vám nic? Pojďte sem!" Chvíli to trvalo, než se kluci zabraní do hry, rozhodli vrátit. Už když se blížili viděla jsem, že drží něco v ruce. Ano! Vítězoslavně mi ukazovali, co našli! Společně a jednohlasně prozradili, co nesou. Našli hádě! V tu chvíli se se mnou zatočil svět. Had se svíjel v ruce staršího syna a já už viděla jeho jedové zuby a kluka v posledním tažení. Rychle jsem skočila a hada mu z ruky sebrala. Jestli má někoho kousnout, tak ať jsem to já. Had se napřímil a pak se začal v ruce zvedat, hlavou směrem ke mě. Studený pot mě začal polívat, když jsem si uvědomila, že hádě má na hlavě dva žluté měsíčky. Užovka! Šťastná jsem háďátko položila do trávy a vrátila ho tam, kam patří. Kluci rádi nebyli, ale já se třepala ještě hodnou chvíli poté, co jsme se vrátili na chatu. Tam jsem klukům patřičně vyčistila hlavy a na neumělých kresbách jim vysvětlila rozdíl mezi užovkou a zmijí. Ještě dlouho večer jsme si vyprávěli o zvířátkách, která je možné na pasece najít a o tom, že žádné zvíře nepatří do ruky ani do kapsy. Zabralo to! Ale příhoda mi zůstala navždy v paměti.


Tohoto u nás prozatím nejhojnějšího hada lze bezpečně poznat podle žlutých až oranžových půlměsíčků za hlavou. Zbytek těla má zbarvení značně variabilní (podle prostředí, kde žije). Většina užovek tohoto druhu má na zádech kýlnaté šupiny v různých odstínech šedé a na břiše žluté až oranžové. Hlavu má zřetelně oddělenou od zbytku těla, které může měřit až 150 cm. Ve volné přírodě však zřídka kdy potkáme užovku obojkovou delší než 1 metr. V poměru k tělu má poměrně dlouhý ocas. Celé tělo nejen užovky, ale i ostatních hadů, je na omak suché, šupinaté a příjemně chladivé. Obývá břehy vodních ploch a díky tomu patří mezi výborné plavce a potápěče. Ve vodě tráví poměrně hodně času, protože mezi její hlavní potravu patří především vodní živočichové jako menší rybky nebo čolci, nepohrdne ani žábou či dešťovkou. Užovka je naprosto neškodná.

Kampak, vojáčci?

9. května 2009 v 10:33 | ja |  Fotografie
Válečníci na pochodu.




Pohádka

8. května 2009 v 12:36 | ja |  Moje psaní
Mám ráda pohádky. Jako každý jsem je nejdříve poslouchala předčítané z dětských knih, poslouchala z malinkého rádia, tak jak je vyprávěl nezapomenutelný Hajaja, nebo v neděli po obědě, sedíc s bradou na kolenou u babičky. Bývaly to krásné chvilky, já ani nedutajíc s pusou otevřenou snila o všech těch krásných princeznách, Maruškách a Růženkách, či jak se ty hrdinky jmenovaly. Snila jsem o zlatém slavíkovi, který mi před spaním zpívá nádherné písničky, s liškou a ptákem ohnivákem jsem se proháněla pohádkovou zemí. Všude bylo dobro vítězem a zlu jsem vždycky ukázala záda. Byl to báječný život, když jsem měla hlad, navařil mi hrníček kaši, nebo jsem si prostřela ubrousek. Chtěla-li jsem někam dál, nazula jsem si sedmimílové boty a byla na kouzelné hoře coby dup. Cestou jsem potkala kocoura v botách, který na mě zamával velikánským kloboukem a ukázal mi cestu dál. Ach, kdyby se všechny ty pohádkové věci daly použít v běžném životě, to by bylo krásné. Představte si to, všechny dluhy a poplatky by za mě zaplatil jediným otřepáním oslík, na kouzelném koberci bych podnikala každoroční cestu na dovolenou, někam za Aladinem a jeho kamarády. Kouzelné zrcadlo by mě vždycky pomohlo rozlišit hodné lidi od zlých a čertův švagr by mě jich pomohl se zbavit. To by byla teprve opravdová pohádka. Líbila by se vám? Mě teda určitě.

Babinec!

7. května 2009 v 12:51 | ja |  Moje psaní
Víte co je babinec? Ne? Tak to vám musím přiblížit. Před několika lety jsme si s několika kamarádkami řekly, že nám nestačí to, co si popovídáme v práci, že je nutné sejít se ještě po pracovní době. I ustanovily jsme si třetí středu v měsíci, kdy si uděláme čas samy na sebe. Poprve jsme si vybraly místo ke schůzce společně, posléze to bylo na každé z nás. Určená doba 17 hod. se zdála ideální a náš počet 6 také. Bylo to tak príma, vešly jsme se k jednomu většímu stolu a večer báječně utekl. Další setkání se konalo opět dle propozic, opět proběhlo bez problému. Když už jsme se takhle sešly asi po šesté, zjistily jsme, že začátek je v letních měsících nevyhovující. Ještě dlouho je světlo a práce na zahrádce je nutno dodělat. I posunuly jsme začátek na 19 hodin. Paráda, zdálo se, že je všechno vyřešeno. Přišlo období dovolených a s ním omluva, jedna je v Řecku, další se právě chystá na dovolenou, třetí je celé léto na chalupě. Přišly jsme dvě, poseděly u kávy a šly domů. Tak plynul čas a stále jsme se scházely sporadicky ve dvou, nebo třech. Pomalu a jistě nás to přestávalo bavit. I rozhodly jsme se, že změníme taktiku. Babinec nebude pravidelný ale jenom v případě potřeby vidět se. SMSkami se svoláme a je to. Proto se nyní scházíme jenom občas, ale zaručeně jsme vždycky všechny, pokud není někdo nemocný. I čas se určí dle okolností, někdy si přivedeme i některou další kamarádku, například, když má něco nového v rodině. Například nové miminko - nezapomene donést fotečky, rozvede se - tak máme pro ni spousty dobrých rad, odešla do důchodu - závistivě celý večer posloucháme, jak na nic nemá čas. Je to príma poslechnout si o problémech i radostech druhých, máte pocit, že ty vaše potíže se stávají menšími a radost sdílená s druhými je radostí dvojnásobnou. Proto budiž pochválen b a b i n e c !


Alonžová paruka

6. května 2009 v 13:26 | Kybalová L. - Dějiny odívání- Barok a rokoko, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996 |  Víte, že?
Víte co je tzv. alonžová paruka? Je to mužská paruka z dlouhých vlasů, stočených do loken spadajících až na ramena. Poprvé se objevila v 17. století na dvoře Ludvíka XIV., později se rozšířila všude, kde se uplatňoval francouzský vliv a vkus. Jako výraz reprezentace a důstojnosti ji dosud nosí angličtí soudci. Jejím dámských protikladem je účes á la Fontanges.

V barokní době se oblečením člověk prezentoval stejně jako dnes. Barokní "high society" si však vymyslela skvělý průkaz totožnosti, který se i přes svou silnou hygienickou nevhodnost dostatečně zakořenil a přetrval celé jedno století. Tímto znakem byly paruky. Ve své době byly paruky něčím co rozdělovalo společenské vrstvy. Byly něčím, co značilo příslušnost k "vyvolené" vrstvě lidí, ale zároveň byly i módním doplňkem. V době naší se paruky berou jen jako nutný prostředek pro zakrytí nepříjemné holé lebky nebo jako častý námět pro komické situace v pseudozábavných pořadech.
Trochu historie paruk. Paruky se začaly objevovat počátkem baroka a jejich vznik se nepřipisuje nikomu jinému než hýřivému králi Slunce - francouzskému králi Ludvíku XIV. Francie, jak už to bývá, byla i tehdy v sedmnáctém století lídrem světové módy. Jelikož byly v době období nejrozpustilejšího dvora Evropy dlouhé vlasy docela v módě, začaly se pro pomalu stárnoucí a plešatící šlechtice vyrábět jakési náhražky, jakási média, rozšiřující jejich uvadající možnosti ve vizuálním okouzlování mladších žen. Paruky prodělaly největší boom v letech 1643-1715, tedy za vlády Ludvíka XIV., a jejich epocha skončila francouzskou revolucí 1789, kdy byly paruky odstraňovány jakožto předmět svržené nadvlády aristokracie.
Spolu se zavedením paruk se musely i trochu přepracovat pravidla etikety. Právě od té doby pánové nenosí ve společnosti klobouk či jinou pokrývku hlavy, aby si nerozdrbali účes. Toto pravidlo vyšlo z myšlenky, že paruka zvyšuje člověka a tím se v podstatě vyvyšuje nad ostatní. Paruka, ale krom módní funkce plnila i funkci společensko-diferenciační. Paruky nosili víceméně pouze vysoce postavení muži a zdůrazňovali tím své nadřazené postavení. Dodnes paruka dodává vážnost a autoritu anglickým soudcům, i když v současné době mohou nutit spíše k smíchu než k respektu.
Nepraktičnost paruky a image člověka s parukou se neustále zvyšovala díky neúprosnému diktátu módy. Ideální muž vypadal jako chodící reklama na pudr a žena ve svém účesu mohla pašovat přes hranice i pověstný broušený servis firmy Moser. Jinými slovy, muži používali nadměrné množství pudru a ženy si do vlasů vplétaly mnoho roztodivných předmětů. Zajímavá móda, řekli bychom, kdyby se na nás v současné době nevalilo ze všech stran neuvěřitelné množství nejrůznějších módních stylů, které škatulkují lidi čím dál tím více a nám nezbývá než jen neztrácet hlavu a v záplavě nových informací neztratit hlavu…


Nejlepší práci na světě - hlídače ostrova - získal Brit

6. května 2009 v 13:03
Soutěž o nejlepší práci na světě, tedy hlídače ostrova Hamilton u břehu severní části australského Queenslandu, zná svého vítěze. Je jím Brit Ben Southall, který porazil 15 dalších finalistů. Hlavní náplní jeho úvazku bude potápění a šnorchlování a krmení ryb. Za šest měsíců, které jeho pracovní smlouva potrvá, si vydělá v přepočtu přes dva miliony korun.
Tak jsem zase přišla o dobrou práci. Bylo nás na světě asi 30 000, kteří jsme se snažili tohle místo snů dostat. No, ale nedá se nic dělat, Ben byl opravdu nejlepší, Také se patřičně radoval z toho, že vyhrál. Půlroční dovolená za 2 miliony, tak to už je něco. Pozval do svého ostrovního sídla svou přítelkyni z Kanady, s níž se seznámil loni v Africe a budou zde prožívat ráj na zemi. Nádherná modrá voda, azuro na obloze, bílý písek pod nohama! Panečku, jak jim závidím! Zvládla bych to asi také, plavat umím, něco bych taky nafotila, nakrmit rybičky žádný problém. Poštu bych také dokázala roztřídit, ale..... A to je ten největší kámen úrazu neumím šnorchlovat! Na tom bych asi ztroskotala. No a řeč? Na pustém ostrově? Sama se sebou bych se domluvila a ostatním bych psala přes překladač. Jenom to šnorchlování, to by mi asi nešlo!

Je těžké býti hvězdou

5. května 2009 v 10:02 | ja |  Moje psaní
Prodavačka se usmála a otočila se ke mě zády. Začala lovit něco v regále za sebou. Chvíli jí to trvalo, než se otočila nazpět. Ale v ruce držela tolik žádaný svetřík. Byl krásně rudý, lehounký, z nádherné žinylkové příze. Už jsem se viděla, jak v oné nádheře dělám parádu po městě. Tak to bude teda bomba, kluci si ukroutí hlavy. V duchu jsem si představovala páteční odpoledne, kdy v bílých riflích a zářivě červené halence procházím letním městem a kolem krouží zástupy kluků. "Mám vám ji zabalit, nebo si ji ještě vyzkoušíte?" zeptala se prodavačka a já na okamžik zaváhala. Možná by to chtělo vyzkoušet, pak jsem mávla rukou, ne jsem natolik štíhlá, že mi halenka musí být, i kdyby nechtěla. Z peněženky jsem vytáhla 180,- Kč a bez řečí je podala prodavačce. Ta zabalila halenku do hedvábného papíru a podala mi ji. Fronta za mnou se nedočkavě zavrtěla a já si vítězoslavně odnášela svou kořist. Závistivé pohledy mě provázely až ke dveřím. Už abych byla doma, už abych si ji mohla obléci! Ještě, že jsem dneska měla výplatu, pomyslela jsem si a pospíchala na autobus. Cestou jsem ještě jedním očkem mrkla do výlohy prodejny Obuv, abych se ujistila, že je tam ještě mají! CO? No přece nádherné červené balerínky, které půjdou tak perfektně k halence. Barva skoro stejná, což se často nevidí. Cena také docela dobrá, pro svobodnou, zaměstnanou slečnu. Tak jsem ještě zašla a koupila si i ty balerínky. Pak už jsem jenom obtížena krabicí a taškou spěchala na autobus. Blížil se víkend, zítra jdu až na noc, tak si té parády dosytosti užiju. Cesta uběhla, doma jsem krabici i balíček hodila do pokoje, neboť jsem nechtěla poslouchat řeči, že utrácím. Zbytek dne byl stejný jako všechny doma. Nákup, nádobí, večeře a pak už jsem si zalezla do pokojíčku. Opatrně jsem balíček rozbalila a vytáhla svetřík. Tady při večerním osvětlení se až tak krásně nečervenal, ale mávla jsem nad tím rukou, oblekla ho na sebe a zakroutila jsem se před zrcadlem. V tom se se mnou zatočil celý svět. Všechno bylo skvělé, až na tu díru pod levým rukávem. Nejdříve jsem myslela, že se mi to zdá, ale ne, byla tam a ještě jedna vzadu za krkem a další a další. Žinylková příze byla místy tak tenoučká, že se trhala snad už při pouhém pohledu. Co s tím? Chtělo se mi brečet! Reklamace, to bude oříšek! Uvědomila jsem si, že asi nemám pokladní bloček. Zuřivě jsem prohledávala kapsy, peněženku i kabelku. Nic, lístek nebyl. To už jsem nevydržela a začala brečet. Tak, takhle dopadl můj sen o parádnici! Ale já to nevzdám, hned zítra půjdu a budu chtít peníze nazpět. Stejně byl ten obchod textilem jediný, kde halenky byly k dostání, tak mi to snad nezapřou. Nezapřeli! Druhý den mě čekalo překvapení v podobě fronty reklamujících dam a paní. Všechny jsme měly stejný problém. Prodavačka brala jednu halenku po druhé a vracela nám peníze. Klidně, bez emocí a s úsměvem. Zboží bylo vadné, a proto je klidně vzala nazpět. Halenky jedna po druhé mizely v papírové krabici, kde je pan vedoucí rovnal. Tak jak zásilka do obchodu přišla, tak ji zase odeslali nazpět do podniku, kde se podivné halenky vyráběly. Psal se totiž rok 1972 a nebyl problém toho jediného výrobce najít. Smutně jsme všechny odcházely a slibovaly si, že sem už vícekrát nepůjdeme. A ty červené balerínky, které se mi k ničemu nehodily? Tak, ty jsem prodala kamarádce a dál nosila k bílým riflím černou halenku a černé boty.


Jak jsem málem nestihla vlak

4. května 2009 v 22:06 | ja |  Moje psaní
Pospíchala jsem, čas plynul rychleji, než jsem si přála. Taška byla docela těžká a já v duchu počítala kroky! Ještě k rohu, pak ještě krátká ulička kolem pivovaru a jsem v zahradách. Odtamtud to bude opravdu jenom kousek na nádraží. Byl pátek a já jela na víkend domů. Do Podzámecké zahrady jsem vcházela už celkem klidná. Teď už to stihnu. V dálce mezi stromy pomalu zapadalo červnové sluníčko, v zookoutku poskakovaly opičky, malé kozičky se zvolna popásaly na čerstvém lupení. Svižným krokem jsem prošla kolem zahradní restaurace, kde už židličky byly převrácené na stolečcích. Nikde nikdo! Trochu jsem přidala do kroku, koukla na hodinky, čas byl dobrý. Už slyším jezdit auta na silnici za zdí zahrady. Vtom jsem to uviděla! Brána je zavřená! Jediný východ směrem k nádraží! Zatrnulo ve mě a krev mi ztuhla v žilách. Zdálo se, jakoby se mi všichni ptáci v zahradě začali posmívat. Na blízkém rybníku se na mě přijel podívat párek labutí. I ony měly poťouchlý úsměv, jako by říkaly, dobře jí tak. Co, teď? Plot nepřelezu, je příliš vysoký a ke druhé bráně u zámku je to docela daleko. I kdybych tam přišla včas, nedojdu už na nádraží tak, abych stihla odjezd večerního vlaku. Hlavou mi proběhlo několik nápadů, jak z té šlamastiky ven. Jeden se mi zdál docela schůdný. Podél zdi jsem došla až ke břehu Moravy. Tady vysoká zeď končila a bylo zde jenom potrhané a polorozpadlé pletivo, na prudkém břehu svažujícím se k vodě. Opatrně jsem se pustila do přelézání pletiva, šlo to ale těžko. Natahovala jsem se po drobných větvičkách a zvolna se šplhala nahoru k mostu. Bylo naštěstí sucho, tak mi země pod nohama neujížděla. Něco se mihlo nahoře na mostě, to určitě poslední opozdilec běží k vlaku. Chvílemi jsem visela jednou rukou na větvi, druhou rukou nadhodila tašku nahoru a popolezla. Bylo to moc obtížné a mně se chtělo brečet. Propadala jsem beznaději, když se to stalo. Nade mnou se objevila něčí ruka nabízející mi pomoc. Bez dlouhého rozmýšlení jsem se jí uchopila a ukončila tak svou cestu. Když už jsem byla nahoře podívala jsem se na svého záchrance. Mladý vojáček kvůli mě seběhl z chodníku a pomohl mi nahoru. Ještě cestou k vlaku mi pomohl s taškou, pak se na mě usmál a nastoupil do soupravy na druhé koleji. Dopadlo to dobře, od té doby jsem se už k večeru do Podzámecké zahrady nikdy nepustila. Jedna zkušenost mi docela stačila.