close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2009

Doktorka z domu Trubačů

16. května 2009 v 12:28 | Ilona Borská |  Co jsem právě dočetla
Ilonu Borskou proslavily především její životopisné knihy, které s dokumentární přesností a beletristickým pojetím zachycují výjimečné osudy jejích hrdinů. Ilona Borská má na svém kontě kolem třiceti knih, které věnovala lidem nikoli zvučných jmen, nýbrž zvláštních životních příběhů.
Nejznámější knihou, a to nejenom u nás, ale i v zahraničí je "Doktorka z domu Trubačů", která popisuje příběhy české lékařky Vlasty Kálalové-Di Lottiové. Děj se odehrává po první světové válce, mladá doktorka Vlasta odjíždí plná ideálů do Bagdádu, kde zakládá malou nemocnici. Zde chce pomáhat hlavně ženám a zároveň studovat infekční nemoci. V novém domově nalézá nejen profesní uplatnění, ale i lásku a manžela. Kvůli nemoci a neprodloužení lékařské licence je však nucena i se svými dvěma dětmi odcestovat zpět do Československa. V Protektorátu však není bezpečno. Nakonec však přichází rok 1945 s ním i osvobození. Doktorka Kálalová však náhle přichází o všechno, ale nezatrpkne a její život pokračuje dál.
Zajímavostí je, že je kniha doplněna dobovými fotografiemi a zápisky z deníků Vlastiny dcery.

Konec světa

15. května 2009 v 12:13 | ja |  Moje psaní
U kraje cesty mi zastavil modrý trabant. To pošťačka, která jede na samoty, a nahoru na paseky mě vzala s sebou. Trabantík si to pomaloučku šine po serpentinách a my si spolu povídáme. Tak, o všem možném, co přinese slina na jazyk. Vzadu na sedadle poskakují dvě tašky nacpané dopisy, časopisy a novinami. Je polovina týdne na začátku prázdnin a chaty tady nahoře se zaplňují rekreanty. Projíždíme kolem několika probouzejících se pionýrských táborů, kde u brány se třepetá vlajka a nezbytná služba zapisuje, kdo projde branou dovnitř i ven. U jednoho tábora se zastavujeme. Paní pošťačka vytahuje balík a předává jej vedoucímu. Kolem něj se ihned nakupila skupinka dětí nahlížející mu přes rameno. Zvědaví čertíci! Jsme asi v polovině cesty, když nám přes cestu přeběhne několik srnek! Jsou viditelně něčím rozrušené. A jak by ne! Z houští se vyřítil docela malý a neškodný psík. Někomu z chatařů asi zaběhl do lesa a teď si dává se srnkami maraton. Opět stojíme na krásném odpočivadle, které si majitel zdejší chatičky upravil
u silnice. Cesta se najednou příkře zvedá a náš trabant má co dělat, aby vyjel. Kola zabírají a od auta se šíří oblak dýmu a děsné kvičení. Paní řidičku však nic nedokáže vyvést z míry. Ještě sto metrů, ještě 50m a jsme úplně na vrchu. Vylézám celá roztřepaná z auta a rozhlížím se. Je tady ale nádherně. Děkuji za svezení, beru do své tašky několik dopisů a novin, pro lidi za nimiž musím ještě trochu dál. Ulehčím tak pošťačce práci. Ona tam nemusí, já ano. Ještě se za ní ohlédnu a kráčím k první chalupě. Je docela velká, aby taky ne, její majitelé v ní vychovali 11 dětí. Na lávce před chalupou sedí stařík a kouří svá cigára. Doma nesmí, vždycky je vyhnán ven. Odevzdávám poštu a jdu dovnitř za babičkou. Je ráda, že si má s kým povídat. Ten její je hrozný morous, prý jenom vrčí a vrčí. Rozhlížím se po síni, na jejíž stěnách je spousta zarámovaných fotografií. Jsou na nich všechny jejich děti od mala až do svatby, Na těch nejnovějších jsou i vnoučata. Je jich už 8. Babička o každé fotce něco povídá a já si uvědomuju, jaká je to výhoda mít fotoaparát. Všechny fotky nafotil nejstarší syn, který je vojákem z povolání. Právě jeho rodinu tento týden chalupa na samém vršku kopce přivítá. Staroušci se už těší a chystají jeden pokoj pro rodiče a malý pro děti. Všechny rodiny se tady v létě vystřídají, někdy si přivezou stany nebo přívěs, aby se sem všichni vešli. Je tady krásně, obloha se zdá tak blizoučko, že stačí natáhnout ruku...! Je tady krásně, v létě! Na zimu si dcera oba staroušky bere dolů do vsi. Tady by se k nim nikdo nedostal. A přesto tady vyrostlo 11 dětí, vychodili školu dole ve vsi a pak se rozutekli do světa.


Čarověník

14. května 2009 v 18:32 | použito informací na netu |  Víte, že?
Zajímavým přírodním úkazem jsou záhadná rostoucí "hnízda" ve větvích stromů a keřů. Jsou to čarověníky, lidově nazývané čarodějné metly, či čarodějná nebo hromová košťata, věníky a podobně. Výraz čarověník je složen ze slova věník, které je zastaralým označením pro trs nebo svazek větviček a zachycuje vzhled objektu. První část slova vystihuje jeho neobyčejnost, domnělý nadpřirozený původ, snad i magickou moc. Výrazy stejného obsahu jsou používány v celé řadě jazyků. Například v angličtině, kde jsou označovány jako "witches' broom", či v němčině "Hexenbesen".

Čarověník je shluk znetvořených větví, vyrůstajících na stromech či keřích bez obvyklé pravidelnosti a zákonitosti. Větve vyrůstají z jednoho místa z normálně rostoucích větví a vytváří se na nich velké množství pupenů. Čarověníky mohou být různých velikostí a tvarů (metlovité, hnízdovité apod.), s různou hustotou větví a jejich uspořádáním.
Nevyskytují se ovšem pouze na dřevinách, ale hojnou měrou i na bylinách, kde vznikají obdobné deformované útvary. Často tak bývá znetvořena i celá rostlina.



Taphrina - Kadeřavka (palcatka)
čarověník na větvích Pinus canariensis způsobený nerovnováhou v hladině cytokininů

Pomsta byla slaná

14. května 2009 v 11:45 | ja |  Moje psaní
Přísloví praví, že pomsta bude sladká. Nevím, jak je to míněno, zda má pomstivší se mít sladký pocit, ale já můžu s čistým svědomím říct, že jsem ho sladký neměla. Mnohokrát jsme se s mou kamarádkou škorpily, kdo má lepší to, či ono. Jednou vyhrála ona, jindy zase já. I stalo se, že na mě ušila boudu. Dostala jsem dopis, řádně ofrankovaný, psaný neznámým rukopisem. Celá nedočkavá jsem o velké přestávce dopis rozlepila a dala se do čtení. Neznámý pisatel mi v něm sděloval, že se mu líbím, jsem zajímavá a chtěl by se mnou chodit. Podotýkám, že se to odehrálo při mém studiu na střední škole. Já byla pubertální ztřeštěnec, stejně jako kámoška. Celá natěšená jsem se v den D chystala na rande. Mělo mi být divné, že holky v čele s Lídou kolem poskakují a nabízejí mi tu řasenku, tam svetřík apod. Na domluveném místě jsem byla o několik minut dříve, než se psalo v dopise. Rozhlížela jsem se kolem a čekala tajného ctitele. Sluníčko svítilo, byl pěkný zářijový den. Pohled na hodinky se mi líbil stále míň a míň. Jednu chvíli jsem zahlédla dvě děvčata z internátu, jak se smíchem mizí v cukrárně. Za chvíli tam šly další tři. To mi začalo vrtat hlavou, kde se všechny najednou potkaly. Pak mi to došlo. Já trdlo, jim tady hraju divadlo! No, jen počkejte! To vám vrátím i s úroky. Stačilo si jen pár dnů počkat a příležitost byla tady. Chystaly jsme se celá třída na exkurzi do Ostravské nemocnice. Všechny jsme se náramně těšily. Výlet byl báječnou příležitostí k pomstě. Všechny jsme si s sebou braly nějaké zásoby na cestu a to byla moje příležitost. Lída dovezla z domu konzervu uzeného masa, okurky a víno. Také jí maminka dala na cestu koláčky, na něž se holky vždycky těšily. Při nejbližší příležitosti jsem vyměnila na stole cukřenku za solničku. A věc byla jasná. Každá z holek si pochopitelně u nás na pokoji nabídla koláček a pěkně si ho posolila. Ten první výraz jejich tváře bych vám přála vidět. Já se nemohla zdržet smíchy a ony hned pochopily, že se jedná o mou pomstu za dopis a neexistujícího ctitele. Ještě dlouho se se mnou nebavily, ale mě hřálo u srdce, že jsem si věděla rady a pěkně jim to osladila, pardon osolila.


Oběd bez kuřete

13. května 2009 v 10:06 | ja |  Moje psaní
Mám ve zvyku psát si na malý lísteček, zvaný debilník, každou věc, kterou při vaření doberu a bude ji třeba koupit. Někdy se tam nahromadí pěkná řádka surovin, někdy to trvá déle. Polovička se naučil připisovat, ale ne poctivě. Občas zapomene a pak je malér. Třeba onehdá chtěl vařit rajskou polévku. Já v domnění, že všechno mám, jsem mu to odsouhlasila a nakonec jsem musela na poslední chvíli před uzavřením obchodu (byla sobota) zaběhnout pro to nejdůležitější - protlak. Proto, když jdu na nákup, beru s sebou i lísteček. Ne tak dneska! Taška, peněženka, klíče a jde se. Courám se po obchodě a pořád mi něco schází. Ještě támhle a tuhle, při procházení uličkami se sice člověk rozhlídne kolem dokola, ale všechno nevidí. Hledám v peněžence lístek, ale není tam. Pěkně si hoví doma na stole, kde jsem si ho připravila. Namáhám paměť a snažím se vybavit, co to na tom lístečku všechno bylo. Po nějaké chvíli si jsem skoro jista, že mám všechno, znovu projdu celý obchod a zamířím k pokladnám. Jako by mi něco říkalo, vrať se, ještě jednou! Ale já ne, zaplatím, naskládám věci do tašek a jdu. Ještě si libuji, jak rychle jsem všechno zvládla. Potkám známou, "zasekneme se", jak říkával můj dědeček a pak pospíchám domů vařit. První, nač jsem si doma vzpoměla, byl onen debilník. Honem ho beru do ruky a čtu. V duchu každou položku odsouhlasím a najednou mě to praští do očí. Ta nejdůležitější věc, kvůli níž jsem vlastně do obchodu šla, mi v taškách chybí. Já blbka, šla jsem kolem mrazáku několikrát a kuře jsem nechala tam. Tak to jsem zvědavá, z čeho dneska ten paprikáš udělám. No, napínat vás nebudu. Nakonec jsem ho udělala trošku s obměnou. Naštěstí jsem měla v mrazáku mleté maso, tak jsem z něj našoulala kuličky, podusila je na cibulce a paprice, omáčku trošku obměnila a oběd se konal. Jenom už nevím, kam si debilník dávat, abych ho opět nenechala doma! Už jsou na něm opět nějaké poznámky a zítra vyrážím na nákup.

Jak by vypadal komunismus v pravěku ...

12. května 2009 v 6:29 | olszynski.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Mám velmi hezký popis toho, jak by vypadal komunismus v pravěku. Krátké, úsměvné a samozřejmě politicky velmi nekorektní. Jak podobný je text naší současné realitě, to nechám na posouzení samotného čtenáře.
Hned na začátku přiznávám, že níže uvedený text nevzešel z mé hlavy. Viděl jsem jej kdysi v jakési internetové diskusi a velmi mě pobavil. Ani po hledání na googlu jsem nebyl schopen zjistit, kdo je autorem. Pokud se mi snad autor přihlásí, rád jeho jméno uvedu, abych mu zajistil věčnou slávu. :-)
A jak by tedy vypadal komunismus v pravěku? Takto ...
Jeden lovec je chytrý, šikovný a schopný a svou schopnost zúročí materiálně, čili uloví hodně zvěře (dnes majetek a bohatství). Druhý lovec, neschopný a tupý lempl je komunista a neuloví ani rybu. Zcela podle komunistického evangelia nenávisti, závisti a utváření třídního nepřítele obviní schopného, že může za jeho hlad. Např. proto, že má dva oštěpy a on - komunista jen jeden. Proto mu jeden sebere (znárodnění ve veřejném zájmu) nebo sebere oba (klasické znárodnění). Jde na lov a uloví zase kulové. Tak schopného obviní, že za to může. Pokud je to komunista radikální, zabije ho a pak sám chcípne hladem (ekonomicky se zhroutí jako všechny komunistické země) nebo je to komunista umírněný - sociální demokrat a rozhodne, že v rámci solidarity musí schopný lovec odevzdat polovinu kořisti jemu (zdanění).

Šílení jezdci z našeho lesa

11. května 2009 v 17:00 | ja |  Moje psaní
Šli jsme lesem a zdálo se, že jsme samy dvě na světě. Já a naše Elis. Sluníčko hřálo, ptáci vesele prozpěvovali a po lesní cestičce se šlapalo docela dobře. Najednou to přišlo, přibližující se ohromný rámus, jako by někde přistávala helikoptéra nebo přinejmenším tryskáč. Stály jsme zrovna u čerstvě pokácených stromů a obě dvě jsme se doslova kochaly nádhernou vůní pryskyřice a dřeva. Kmeny byly složeny na kraji cesty a Elis měla spoustu práce s prohlížením hromady pilin a jehličí. Rámus neustále sílil a já se začala rozhlížet, co se vlastně děje. Na konci lesní cesty se objevil velikánský mrak a v něm se to hemžilo zdivočelými motorkáři. Elišku jsem jen tak tak stačila vzít do náruče, když se to všechno s obrovským řevem přehnalo kolem nás. Příšerný mrak zvířeného prachu nás zahalil od hlavy až k patě a v mžiku jsme ho měly v očích i ústech. Ani nevím, kolik těch šílených jezdců bylo, prach se zvolna usazoval a řev se vzdaloval po serpentině dolů. Chvíli jsme s Elinkou stály jako zařezané, než mě napadlo dát ji zpět na zem. Tak to už je podruhé, co mě tihle šílenci v lese překvapili. Nechápu je, v okolí je několik opuštěných lomů, kde by si zajezdili určitě dosytosti. Pokryté prachem jsme se vracely domů. Na další focení jsem už moc náladu neměla, Mezi zuby mi skřípal prach a kouzlo krásné přírody bylo to tam.

Něco o symbolech I.

11. května 2009 v 11:05 | použito knihy J. Tresiddera 1001 symbolů |  Víte, že?
Tradiční symboly vytvářejí univerzální jazyk, který se stává tím tajemnější, čím více se vzdalujeme od způsobu myšlení a světového názoru těch, kteří mu dali vzniknout. Tyto symboly původně nebyly vůbec tajemné. Například v Egyptě představoval lev více než jen pouhý symbol lidské vlastnosti. Byl to symbol moci a majestátu slunce a přeneseně i faraona, který byl pozemským zástupcem slunečního boha. Lev s lidskou hlavou sedící vedle Velké Chufevovy pyramidy, kterého nechal vytesat faraon Rachef před více než čtyřmi tisíci lety, je velkolepým příkladem způsobu jak využít symbolu k upevnění dynastického a náboženského systému, který spojuje celý národ. Symboly se dají rozdělit do několika skupin. Jsou to symboly - Požehnání a utrpení - sem patří např. symboly ochranné, dlouhověkosti, plodnosti, blahobytu, štěstí, smůly, smrtelnosti a zdraví. Druhou skupinu tvoří symboly - Lidských vlastností a schopností - autorita, moc, suverenita, síla, vytrvalost, mužský princip, mateřství, krása, vědomosti a ostražitost. Třetí skupinu tvoří - Ctnosti a neřesti, čtvrtou - Emoce a pudy, pátou - Stavy a okolnosti, šestou a poslední skupiny tvoří symboly - duchovní.

Symboly ochranné
Přežití bylo v dávném světě tak obtížné, že se ve většině kultur objevují ochranné symboly, které přinášely lidem pocit bezpečí. Sem patří například pentagram, jemuž např. ve středověké Evropě byla připisována kouzelná moc schopná zahnat cokoliv, od nemoci po Satana.
Prsten - má ochranný význam, jehož polokouzelná moc, je založená na síle uzavřeného kruhu. V dávných legendách bylo ochranné pole vytvořené prstenem často ještě silnější, pokud prsten obsahoval drahokam.
Procesí - jeho rituálem bylo zahnat neštěstí. Proto bývalo kdysi běžné obcházet kolem čerstvě oseté půdy s posvěceným předmětem nebo zvířetem, aby se úroda ochránila před chorobami.
Srpek měsíce - Měsíční bohyni Hekaté se připisovala zásluha za záchranu Byzantia v r. 341 př.n.l.
Podkova - její ochranná moc se odvíjí od tvaru obráceného měsíce. Pro štěstí musí okraje směřovat vzhůru, takže podkova vytváří pohárovitý útvar. Loď Victory britského admirála Nelsona prý vyplouvala do bitev s podkovou přibitou na stěžni.


Den matek

10. května 2009 v 18:02 | ja |  Moje psaní
Máma, maminka, matka! Nejčastěji opakované slovo snad všemi ústy na světě. Jsou maminky milé, laskavé, přísné i povrchní! Jsou hodné, milující, se srdcem na dlani.
Jsou i maminky, které jsou maminkami jen podle toho slova. Ať je to tak nebo tak, stále jsou to nositelky života, naše první opatrovatelky a učitelky. Jsou nám od první chvíle nejblíže a někdy se nám vzdálí. Prostě zmizí z našeho života. Ale každý víme, že někde je ta paní, která nám dala život a pak ji něco od nás odehnalo. Trápíme se tím, ale v duši stále cítíme ten pocit, že maminka někde ve světě je. Je třeba na druhém konci zeměkoule, ale je tam. Když přijde ten okamžik, že nás opustí navždy, a to se stane každému z nás (někomu dříve, někomu později), bolí to! Srdce odmítá přijmout tuto realitu a každý z nás si vytvoří představu, kam se maminka asi poděla? Musely tu přece zůstat nějaké stopy, vždyť přece tady ještě včera byla, kam se poděla všechna její energie, její elán, láska? Ano zůstaly zde stopy! Jsme to my všichni, kteří jsme stopou po všech maminkách, matičkách, matkách, či jak jim kdo říká. Dneska mají svátek! Proto, maminko, ať už jsi kdekoliv, jihne mi hlas a oko vlhne, já bych ti chtěla poděkovat za svůj život, za to, že tady jsem a dokážu žít. To je všechno tvoje zásluha. Děkuji, maminko!