close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Květen 2009

Po 67 letech

27. května 2009 v 15:49 | stránky čt.24 |  Něco z historie
Praha - V pražských Kobylisích byl slavnostně odhalen pomník operace Anthropoid. Stalo se tak na minutu přesně (10:35) 67 let poté, kdy českoslovenští výsadkáři Jan Kubiš a Jozef Gabčík provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V takzvané kobyliské zatáčce v Praze, kde parašutisté na Heydricha jedoucího v autě zaútočili, dosud žádný oficiální památník, který by jejich akci připomínal, nebyl. Pomník je výsledkem práce několika výtvarníků. Na desetimetrovém podstavci stojí trojice bronzových soch.


Neobyčejné kopretiny

27. května 2009 v 15:27 | ja |  Fotografie
Ještě včera jsem je natrhala na louce vedle domu. Byla nádherná, celá bílá kopretinami. V kombinaci s fialovými orlíčky vytvářela nádherný pestrobarevný koberec. Chtěla jsem si louku vyfotit, ale předběhli mě chlapi se sekačkami. Vrrr, slyšela jsem otevřeným oknem a nevěnovala tomu pozornost. No, a když mě došlo, co se vlastně děje, bylo pozdě. Z celé jarní nádhery zůstala jenom jedna kytička na hrobě mých rodičů, kterou jsem tam v neděli zanesla. Jednu, menší mám ještě v pokoji na stole. Nedalo mi to, abych se s vámi nepodělila o tu barevnou krásu.

Přírodní úkaz

27. května 2009 v 10:08 | ja |  Moje psaní
Blížila se bouřka a já byla na cestách. Někde za kopcem uhodil první blesk, když jsem vbíhala do lesa a po klikatící se cestičce pospíchala dolů. Bylo to dost daleko z pasek, na nichž jsem ten den měla své povinnosti. V lese se postupně šeřilo a tma byla čím dál větší. Mezi stromy při bouřce zmoknete jenom málo, chvíli to trvá, než se voda dostane mezi listím. Jako bych tušila, že dneska to bude trošku o něčem jiném. Nad hlavou mi postupně utichali ptáci, kteří se kdesi v korunách stromů krčili do svých úkrytů. Najednou bylo úplně ticho, černé mraky zakryly celý obzor a vypadaly jako obrovská nestvůra, která se chystá vrhnout na svou oběť. Spadlo prvních pár kapek a já byla tak v polovině cesty. Bláhově jsem si myslela, že tomu uteču. S ohromným rachodem, za třískání hromu a při oslňujících záblescích mezi větvemi spustil liják. Neskutečné proudy vody se hrnuly na mou hlavu. V okamžiku jsem byla mokrá do poslední nitky. Větve stromů se pod tíhou vody ohýbaly a veškerý svůj náklad darovaly suchem týrané zemi. Ta nebyla schopná vodu vsáknout a nechala ji volně téct. Proudy vody byly obrovské, a tak se na cestičce kolem mne začaly objevovat potůčky, jimiž si voda hledala cestu dolů. Pěšina jindy suchá se najednou změnila v blátivé koryto plné vody. Ta před sebou hrnula vše, co jí stálo v cestě, haluze, listí, drobné kamínky. Nebylo kam uskočit, voda byla všude. Dole jsem konečně zahlédla nejbližší stavení. Jen tam dojít a bude to v pořádku. Na kraji lesa, podél zahrady byla cestička porostlá travou, bylo to opravdové kluziště. Najednou mi podjely nohy a já se ocitla v mokré trávě. Kousek jsem se na ní svezla, než jsem zastavila o pletivo plotu. Voda mě tekla přes nohy, do bot, na hlavu a za krk, byla jsem doslova olepená listím a travou. Bouřka nepřestávala a já měla pocit, že je konec světa. Když se mi podařilo zvednout a pomalu se dobelhat k chalupě, musela jsem vypadat hrozně. Paní, která na moje zabušení otevřela dveře, zůstala stát a hleděla na mě jako na přírodní úkaz, který se náhle zjevil u jejich dveří. Pustila mě do verandy a se slovy, počkejte chvíli, se vzdálila. Bylo mi jasné, že do čistého bytu mě nepustí. Vrátila se z náručí novin a s kbelíkem vody. Noviny rozprostřela po dlažbě a já se pomalu začala olupovat. Písek, listí, tráva, všechno padalo na noviny a já se v kbelíku snažila umýt ruce a obličej. No, bylo to komické. Koutkem oka jsem zahlédla na zemi nějaký pohyb, to malá žabka pospíchala do úkrytu. Dodnes si jsem jista, že i ona se někde cestou nalepila na to mokré strašidlo, v které jsem se proměnila.

Proč?

26. května 2009 v 9:32 | ja |  Moje psaní
Nedávno se na Hostýně stala tragédie. Nešťastnou náhodou začalo v jednom ze stánků hořet a jeho majitel nestačil utéci. Zkrátka tragédie. Na to, aby dřevo a spousta papírů, které se ve stáncích vždy nacházejí, chytlo, stačí chvilička nepozornosti. Za celou více než stoletou historii prodeje v těchto stáncích se tak stalo poprvé. Každý majitel chaty, či srubu mi dá za pravdu, že oheň je největší nebezpečí. Už jako děti, které jsme v těchto stáncích prožívaly nejedny prázdniny, stejně jako několik generací před námi i po nás, byli jsme vždycky upozorňováni na nebezpečí, které tady nahoře, kde je pro vodu daleko, hrozí. Topívali jsme si v malých kamínkách, kde se oheň hlídal po celou dobu, co hořel. Několik let jsme prodávali bez elektřiny, kterou nám odstřihli a svítili všemožnými svíčkami, do doby než byla opět povolena. Naši prarodiče i rodiče si byli velmi dobře vědomi škod, které by oheň napáchal. Zodpovědnost dnešních majitelů stánků je stejně velká, jako byla jejich, přesto si myslím, že jsou jiní. Jejich život i tady na kopci je trošku jiný, než vedli naši předkové. Nepamatuji si, že by některý z majitelů stánků, které jsem znala, odešel ze stánku a nechal bez dozoru oheň v kamnech nebo svíčku na stole. Je mi to líto, ale lidé jsou dneska trošku jiní.


Tizián za všechny peníze

25. května 2009 v 10:23 | ja |  Moje psaní
Tak jsem se hned po ránu srdečně zasmála. Listovala jsem stránkami svých oblíbenců na netu a narazila na krásný článek nazvaný Cesi nekradte! Je psán lehce a s patřičnou ironií. Vrací se do dob před dvaceti lety, kdy jsme vyrazili do toho velkého světa za poznáním. Jistě si na to všichni pamatujeme. Nezbytný řízek do igelitky, pivo v celých bednách na dno autobusu a trochu peněz na nezbytné suvenýry. Vyráželo se na noc, abychom ten svět kolem mohli poznávat hned od rozbřesku. Každý z nás se chvěl nedočkavostí a představami, jaké to tam za oponou vlastně bude. Naše představy byly rozličné, ale skutečnost předčila všechno. Již v noci jsme mohli pozorovat nádherně svítící města a městečka. Každému se líbil ten vzorný pořádek a náruče květin na domech. Svůj volný čas, kterého jsme mnoho neměli, jsme se snažili využít co nejefektněji. Vidět, co nejvíc byla snaha každého z turistů a nejednou se stávalo, že na nás musel autobus s ostatními čekat, to když se u pokladny nahromadila fronta na vstupenky, nebo nákup, který jsme měli v košíčku. Všudypřítomné cedulky urážely naši národní hrdost, ale nikdo si tu trošku šilinků, marek nebo franků, které mačkal vší silou v ruce, nazpět nedovezl. V autobuse jsme se pak chlubili vším, co jsme sehnali, či stihli navštívit a na vlastní oči vidět, stejně jako autorka ve zmíněném článku na stránkách - kochanickova.blog.iDNES.cz .

Srdce motýla

24. května 2009 v 16:00 | Kien Nguyen |  Co jsem právě dočetla
Kniha odehrávající se na počátku 20. století v exotickém Vietnamu vás vtáhne do děje a nepustí. Autor vypráví o životě svého dědečka, od jeho dětství v rodině kapitána rybářské lodi. V sedmi letech ho oženili s o hodně starší venkovankou Ven. Ta se mu stává druhu matkou a po celé dětství se stará o jeho pohodlí, nosí jej s sebou na pole, kde musí pracovat pro blaho rodiny. Při všech neštěstích, které jeho rodinu potkají, je mu oporou a doslova zachránkyní života. Po různých peripetiích se malý Dan dostává jako otrok do rodiny , která má na svědomí hodně zlého. Zde se potká se svou celoživotní láskou. Ve chvílích spokojeného života se jejich cesta rozchází, tragické události a následný útěk do hlavního města království je na dlouhá léta rozdělí. Dále sledujeme jeho život v královském paláci, kde se živí jako tvůrce královských gobelínů. Nahlédneme do nezvyklých dvorských způsobů, intrik a pro nás nepochopitelného způsobu života na královském dvoře v letech 1916-1932 , kdy na způsob života vietnamských lidí začíná působit Francie.
Kniha je zajímavá od začátku do konce.

Portáši

23. května 2009 v 13:13 | použito stránek Zbojnickou stezkou |  Něco z historie
Portáši-zemský bezpečnostní sbor, který měl na starosti ochranu průsmyků, hranic, později země a bezpečnost v příhraničí. Kromě toho portáši potírali pytláctví, chytali odvedence, kteří nepřišli k odvodu, doprovázeli vojenské oddíly, vodili zločince k soudům, do vězení, pronásledovali pašeráky tabáku a soli.
Portáši nosili valašský kroj, k jejich výzbroji patřily zejména: krátká ručnice "těšínka", valašský obušek neboli "valaška", na jehož konci byla sekyrka, provaz na konci opatřený koulí, později krátká šavle. Přes rameno nosili pletenou mošnu na chléb (sajdak), polní láhev obsahovala tekuté občerstvení. Na prach a olovo nosili tzv."túlec". Ve službě byla vždy polovina portášů, druhá musela být k dosažení. Na službu se vycházelo i na několik dní, přespávali v panských budovách. V každém údolí měli své místo k odpočinku (např. přes údolí Podťatého ve Velkých Karlovicích se jmenovalo Noclehy). Portášské posty se nacházely na mnoha místech východní Moravy - v Lidečku, v Čeladné, v Halenkově, v Jasenné, ve Velkých Karlovicích, ve Valašské Bystřici atd. Sbor byl definitivně rozpuštěn roku 1830.
Když jsem si zjistila, co se zjistit dalo, zašla jsem se dnes na ně osobně podívat. Rusavský sbor portášský měl dneska na střelnici na Bedliné střelby. Byla jsem zvědavá na jejich oblečení a tak jsem se vypravila něco si nafotit.



Varhaník

22. května 2009 v 11:02 | ja |  Moje psaní
Hrál nádherně, jeho varhany se rozléhaly celou ulicí. Když jsem vstoupila do malinkaté chaloupky pod lesem, připadala jsem si chvílemi jako v ráji, nebo přinejmenším v kostele. Líbezné tóny, které se linuly z jednoho ze dvou pokojů, které v chaloupce byly, člověka hladily po duši. Stála jsem chvíli na zápraží a poslouchala. Nevěděl, že stojím za dveřmi, určitě neslyšel klepnutí branky. Připadala jsem si jako svatokrádežník, který si přivlastňuje něco, co není pro něj. Po chvíli jsem vstoupila a on mě uviděl. Seděl přímo naproti dveřím a beze spěchu dokončil skladbu, kterou si přehrával. Jeho prošedivělé skráně a vrásčitá tvář, prozrazovaly bohatý život, který prožil. Netajil se nikdy tím, že má vystudovanou hru na varhany a několik semestrů teologie. Jeho rodina na jihu Moravy z něj chtěla mít kněze. Začal studovat, když přišla zlá doba. Seminář zavřeli a on pokračoval jen ve studiu na konzervatoři. Protože se dostal do Prahy, našel si místečko v jednom ze zdejších kostelů, kde cvičil a při mších hrál. Léta plynula a on se po několika dalších štacích dostal na Hostýn. Hrával nádherně a lidé ho rádi chodili poslouchat. Pak se znelíbil, nikdy mi neprozradil proč, ale musel odejít. Měl už hodně roků, ale hra jej stále bavila a velice mu chyběla. Proto se rozhodl vložit své celoživotní úspory do přístroje, na nějž teď doma hrál. Musel stát hodně peněz, ale jeho zvuk byl nádherný. Lidé v okolních domech si zvykli a nikomu nevadilo jeho preludování v ranních i večerních hodinách. Ukazoval mi svou sbírku notových záznamů, které si sám opisoval ze zapůjčených knih a sešitů. Byla jsem u něj několikrát a on mě vždycky přivítal nějakou populární melodií, které ovládal rovněž. Byl moc dobrým člověkem, spokojený se svým životem a především nenáročný ke svému okolí. Dožil se vysokého věku a lidé ho měli rádi. Když už byl na tom špatně a nemohl se sám o sebe starat, odvezla si jej neteř k sobě domů, do jeho rodiště. S ním zmizely všechny melodie a ulice ztichla. Vždycky, když slyším hru na varhany, vzpomenu si na tohoto milého člověka.

Také jste už někdy něco zapomněli?

21. května 2009 v 16:41 | ja |  Moje psaní
Seděly na vedlejší lavičce a vyprávěly si. Dvě starší dámy, které čekaly na stejný autobus jako já. Nechtěla jsem je poslouchat, ale bavily se docela hlasitě. Nejdříve spolu probraly jejich rodiny, pak si vyprávěly o svých miláčcích. Sluníčko svítilo, ba doslova nás opékalo a ve stínu nebylo kam sednout. Čas plynul a ony si stále měly o čem povídat. Došlo i na kuriozity typu, která kde co zapoměla. Jedna v samoobsluze tašku s masem, druhá kočárek před obchodem. Trošku mi to přišlo k smíchu, pak jsem si vybavila moje nejkuróznější zapomenutí. Stalo se to v Tescu, kam jsme jednou po šichtě šly s kamarádkou na nákup. Znáte to, člověk je unavený, že se mu skoro nechce mluvit. Vzaly jsme si každá svůj vůz a rozjely se za nákupem. Zelenina, ovoce, slevy, něco v drogerii, pak ještě honem mléko a sýry. Vozíček se pěkně plnil a já sledovala druhý košík, abychom odcházely spolu. Blížilo se 20 hodin a já věděla, že bych už byla raději doma. Ještě jsem si vzpomněla na krmení pro psa. Nechala jsem vozík stát a vrátila se do předchozí uličky. Vzala pytel a přihodila jej do vozíku kamarádce, která stála opodál. Protože jsme byly v čilém hovoru, ničeho kolem jsme si moc nevšímaly. Blížila se fronta u pokladny, já jsem si nachystala 250 Kč, na psí granule, počkala, až kamarádka zaplatí, a jely jsme k autu. Naskládaly jsme věci do vozu a nasedly. Ještě chvíli jsme si povídaly, já odbavila neodkladný telefonát a jelo se domů. V tom okamžiku jsem se začala šíleně smát. Kamarádka si asi myslela, že jsem se zbláznila a já jsem jí ani nemohla říct, proč se směju. Slzy my tekly po tvářích a já se nemohla zstavit. Po nějaké chvíli jsem prozradila důvod mého smíchu. Já tam nějde v supermarketu nechala stát vozík z nákupem a koupila jen ty granule. Jak se to mohlo stát, nechápala jsme ani jedna. Ten večer jsem doma dělala topinky, neboť ostatní nákup stál opuštěný někde v prostorách obchodu. Člověk zapomíná ledacos, od té doby, co se u mě začíná projevovat -hosip- jenom čekám, až se zapomenu někde sama a nebudu vědět, kam dál.