Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Květen 2009

Marimba

31. května 2009 v 16:36 Co se mi líbí






Do lesa nebo do vody ?

31. května 2009 v 14:54 | ja |  Moje psaní
Nemám ráda politické besedy! Sama jsem se jich kdysi zúčastnila, a tak vím, o čem mluvím. Jste sice zvoleni k tomu, abyste zastupovali určitou skupinu lidí, která vás
  • a, do strany přivedla
  • b, do zastupitelstva (parlamentu, či senátu) navolila
Máte tudíž jejich podporu a za tu od vás očekávají možné i nemožné. Do doby, než se začne jednat o věci, na něž máte trochu jiný názor, než váš soused, kamarád či známý, jste stále chváleni. Pak najednou příjde na přetřes problém, na jehož řešení máte sice jen trošku, ale přece jenom odlišný názor a jablko sváru je na světě. Někdy stačí k vysvětlení málo, jindy se vám nepodaří ostatním vysvětlit váš pohled na věc. Následují zprvu nesmělé protesty, potřepávání hlavou směrem k člověku sedícímu vedle, až po prudké výkřiky a gestikulace, škodolibé úsměvy a hlasitý nesouhlas. Každé nedělní popoledne jsou na několika TV programech politické debaty, nyní hlavně o volbách do EU. Jejich sledování je opravdu jenom pro silné nátury. Mnohokrát se mi zdá, že bych s některým z besedujcích i souhlasila, ale vzápětí jsou jeho argumenty umlčeny a já začnu usilovněji přemýšlet, zda mám pravdu já nebo on. Než si celou věc trochu proberu, proběhne na obrazovce doslova slovní válka. Naši politici dokáží neuvěřitelné slovní přemety. Do odpovědi na jedinou otázku dokáží vtěsnat neuvěřitelné množství myšlenek, teorií a vlastních názorů, které jejich oponenty dráždí jako býka červený hadr. Dovedou protivníka vydráždit do nepříčetnosti, někdy i nedovoleným způsobem a podpásovými údery. Až se mi někdy zdá, že jsou všichni stejně neschopní své názory prosadit a obhájit. Je to škoda, že si nenaslouchají lépe. Určitě by si všimli, že někdy hovoří o stejném problému, ale jinými slovy. Blíží se volby (dvoje) a já se začínám bát! Mám strach, že si nebudu umět dobře vybrat. Jedno vím jistě! Na červenou nepřecházím, trošku se jí bojím. Oranžově pálící sluníčko je nebezpečné pro zdraví. Chladivá, modrá voda, bývá občas velmi ledová a vstup do ní trošku nejistý. Na procházce v zeleném lese na nás čekají různí predátoři, kteří jsou velice nepříjemní. Tak tedy kam? Ještě nevím, ale doma rozhodně nezůstanu.


Bílá Masajka

31. května 2009 v 12:59 | Corinne Hoffmanová |  Co jsem právě dočetla
Při turistické návštěvě Keni se Corinne zamilovala do příslušníka kmene Masajů Lketingy a rozhodla se opustit svou zemi a žít s ním jako jeho žena v Africe. Život mezi Masaji, který Corrine popisuje, však zdaleka není tak idylický, jak se jí zprvu zdálo, lékařská péče a hygiena jsou pro Masaje neznámými pojmy, jídla a vody je málo a i chatrná přikrývka je poklad. Když se Corrine posléze narodila dcera Napirai, byla nucena se potýkat nejen s finančními problémy, ale i se svým špatným zdravotním stavem způsobeným podvýživou a také žárlivostí manžela. Byla stižena i záchvaty malárie, a tudíž se rozhodla pro návrat do rodné vlasti. V dalších dílech popisuje Corinne návrat do Keni, který se uskutečnil až po čtrnácti letech po jejím odchodu z Afriky. Opět se setkává s Lketingou, jeho rodinou, přáteli, připomíná si minulé zážitky a zjišťuje, že od té doby se i život v Keni, pomalu ale jistě mění k lepšímu.
Corinne Hofmannová je dnes patronkou projektu s názvem "Project Barsaloi" na pomoc samburskému lidu.
Kniha Corinne Hoffmanové byla přeložena do dvaceti tří jazyků a prodává se po celém světě. Umístila se též na předních příčkách světových bestsellerů.
Film, který vznikl na motivy knihy "Bílá Masajka" byl vyhlášen nejúspěšnějším německým filmem roku 2005


Co dodat?

31. května 2009 v 9:11 Víte, že?

Zemřel zpěvák Waldemar Matuška


Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.
Lucius Annaeus Seneca

Jen si to srovnat v hlavě

30. května 2009 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Zdálo se mi to docela jednoduché. Zítra už si nezapálím, co na tom může být! Kdo jste kouřili, či kouříte, znáte ten báječný pocit, kdy se vám hrdlem prodírá teplý kouř, který po chvíli vyfouknete nosem. Nádherný obláček kouře se pak vznáší nad vámi a vám je dobře. Blaženě popíjíte kávu, inhalujete kouř a myslíte na něco pozitivního.
Bylo to den ode dne stejné. Příchod do práce, kde jsem bývala skoro první. Rychle natočit vodu do konvice, nachystat do duritek kávu i pro holky. Než se uvařila voda, byla jsem převlečená a seděla u stolu s haldou papíru. Po chvíli zapískala konvice, kávu jsem zalila a spokojeně se usadila ke stolu. Než dorazil někdo další, měla jsem skoro půl cigaretky vykouřené. Milované Clea ležely na stole vedle hrníčku kávy. Když kolegyně dorazily, měly kávu hotovou a začaly kuřácké orgie. Tak se to beze změny opakovalo den co den, stejný obřad se konal v poledne a pak ještě před odchodem domů. Kolik cigaret jsem vykouřila na svých cestách za pacienty, bylo různé. Ale bylo jich určitě několik. K tomu další s polovičkou doma při příchodu z práce a ještě možná večer na balkoně, před spaním. No, bylo jich za den opravdu hodně. Mnohokrát jsem si slibovala, že toho nechám. Zkoušeli jsme různé sázky, kdo déle vydrží bez. Vydržela jsem, ale pak jsem skóre dorovnala. Několikrát na mě dolehla něčí diagnóza - rakovina plic - tehdy jsem opět přestávala, ale nepřestala. Polovička se na mě zlobíval, já mu tvrdila, že přestanu, ať se přidá! Jednou to zkusil, ale nevydrželi jsme ani jeden. Prosby staršího synka - mami, proč kouříš? Nekuř! - se také míjely účinkem. Nijak nešlo poručit sám sobě.
Až jednou - telefonovala jsem si jako obvykle s bráškou. Jak se máš, co děláš, co je nového? Hovor probíhal jako obvykle do okamžiku, kdy brácha jakoby nic pronesl větu - jo, a přestal jsem kouřit! Jen tak, stejně to už ve světě není moderní! - bác. Něco se stalo v mé hlavě. Tak ono to není moderní a brácha toho nechal! A proč ne já? Od toho okamžiku to trvalo ještě několik týdnů, v nichž jsem na sobě začala pozorovat dušnost, všechno mi začalo smrdět a já si sama sebe přestávala vážit. Pak přišly Vánoce a silvestrovská noc. Ten záblesk posledního vajglu, který letěl při půlnočním ohňostroji z balkónu do sněhu pod ním, vidím ještě dneska. Byla to poslední cigareta a v mé hlavě bylo jasno! Už nikdy ne!! A podařilo se, když to počítám, už je to víc jak 19 let.

Karamelové řezy

29. května 2009 v 13:14 | Dr. Oetker |  Něco dobrého na zub

KARAMELOVÉ ŘEZY

Přísady:

Na těsto:
150 g změklého másla
150 g moučkového cukru
1 balíček Vanilínového cukru Dr.Oetker
3 vejce
150 g polohrubé mouky
80 g kukuřičného škrobu Gustin Dr.Oetker
½ balíčku Kypřicího prášku do pečiva Dr.Oetker
2 PL kakaa
100 g nastrouhaných lískových ořechů
100 ml mléka

Na náplň:
300 ml mléka
50 g cukru krupice
1 balíček Pudingu karamelového Originál Dr.Oetker
100 g oříškové čokolády

Na ozdobení:
1 balíček Decor polevy tmavé Dr.Oetker
½ balíčku Decor polevy světlé Dr.Oetker
lískové oříšky na dozdobení

Ještě potřebujeme:
plech na pečení 30 x 40 cm
papír na pečení

Příprava:
1. Na přípravu těsta vyšleháme ručním elektrickým šlehačem na nejnižších
otáčkách změklé máslo s cukrem a vanilínovým cukrem do pěny. Postupně
přidáváme vejce. Nakonec vmícháme mouku promísenou s Gustinem,
kypřicím práškem do pečiva a kakaem, nastrouhané oříšky a mléko.

2. Plech vyložíme papírem na pečení a rozetřeme na něj těsto.
Vložíme do trouby a pečeme.

Elektrická trouba: asi 180°C (předehřátá)
Horkovzdušná trouba: asi 160°C (předehřátá)
Plynová trouba: stupeň 2-3 (předehřátá)

Doba pečení: asi 25 minut
Při pečení vždy respektujte zkušenosti s vlastní troubou.

3. Na přípravu náplně uvaříme z mléka, cukru a karamelového pudingu
hustý krém. Přidáme do něj na malé kousky pokrájenou čokoládu a mícháme
ho, dokud se čokoláda nerozpustí.

4. Vychladlý korpus vodorovně rozkrojíme. Na spodní polovinu natřeme
čokoládový krém a přikryjeme horní polovinou korpusu.

5. Dortovou polevu tmavou rozehřejeme podle návodu na obale, rozetřeme
na moučník a uložíme do chladna ztuhnout.Před podáváním moučník rozdělíme
na řezy, ozdobíme oříšky a dortovou polevou světlou, kterou jsme
připravili podle návodu.



Otevřené okno

29. května 2009 v 10:28 | ja |  Moje psaní
Stála jsem nad jeho postelí a nevěděla, jak dál. Lékař určil hodinu úmrtí a šel vypisovat papíry. Já stála a držela ho za ruku. Dívala jsem se na něj, nebo vlastně na něco, co ještě před několika minutami bylo člověkem. Ležel u nás několik dlouhých týdnů a jeho stav se nelepšil. Rodina se za ním byla podívat jednou v začátku nemoci, pak už ne. Z jeho vyprávění jsem věděla, že je vdovec a žije sám. Má dvě neteře a sestru. Spolu mnoho nekomunikovali, a tak možná ani nevěděla, že je nemocen. Před večeří se mu přitížilo, a tak na mě zvonil. Zavolala jsem lékaře, splnila ordinace a snažila se vnutit mu trochu večeře. Nechtěl. Bylo vidět, že se s ním něco děje. Několikrát jsem za nim byla, upravila mu polštář, utřela zpocené čelo. Kapačkami jsme se snažili vlít do něj život, který někudy utíkal. Když jsem už po několikáté byla u jeho lůžka, chytil mě náhle za ruku a se slovy "nenechávejte mě tady samotného" mě uvedl do rozpaků. Snažila jsem se ho potěšit, uklidnit, ale ani moje pohlazení po ruce a tváři nezabíralo. Byl rozrušený a v jeho očích se zračil strach. On věděl, že nastává jeho čas, já to tušila. Odcházela jsem od něj a nechala pootevřené dveře, abych slyšela i jeho slaboučké zavolání. Nezavolal, usnul a ve spaní odešel. Teď jsem tedy stála u jeho lůžka a opět držela jeho doposud teplou ruku. Byla jsem ráda, že jsem byla skoro pořád s ním. Otevřeným oknem proudil do pokoje příjemný jarní vzduch a mě v uších zněla písnička, v níž se zpívá - " otevřete okno, aby duše mohla ven". Odešel člověk!


Chodili jsme na lízandu

29. května 2009 v 9:53 | ja |  Moje psaní
Kuchyňka naší babičky byla prostorná a světlá. Stál v ní obrovský kachlový sporák s velikánskou plotnou. Pod oknem, z něhož byl výhled do dvora, stál stůl, u něhož jsem si tak ráda hrávala. Dědečkovo království byl starý otoman (pro ty co neznají - pohovka), na němž odpočíval. Za vstupními dveřmi byla malá chodbička a dveře do špajzky.
Tam jsem ráda nahlížela, protože tam byly uloženy všechny babiččiny poklady. Sádlák, přikrytý kamennou pokličkou, skrýval báječné domácí sádlo, ve druhém kameňáku byla domácí povidla - úžasné konzistence a ještě lepší chuti.
Několikrát jsem s babičkou byla u Zemánků, kde se povidla vařívala. Chodilo se tam přes noc, protože ve dne nebyl čas. U kotle, pod nímž se topilo dřívím, stála vždy jedna žena a neustále míchala hmotu v kotli. Přestat se nesmělo, protože by se povidla připálila a zhořkla by celá várka. My děti, pokud jsme se k míchání dostali, tak jsme víc zavazeli, než pomáhali. Aby staří měli od nás pokoj, dostali jsme každý malou vařečku, namočenou v rodících se povidlech, k lízání. To teda byla dobrota, když ještě teplá povidla nám tekla po bradě a my byli zalízaní od ucha k uchu. Na podzim jsme chodívali tlačit mošt. Velký vozík plný padaných jablek, která jsme pracně posbírali, jsme zavezli ke známým a tam se odehrával úplný rituál. Nejdříve se jablíčka nasypala do obrovské kádě, kde se ostříkala vodou. Pak se celá várka přesypala do krabice se struhadlem, a odsud šlo všechno na lis. Ten byl stejně jako struhadlo již elektrický, takže proces netrval dlouho a přes jemné plátno pomalu začala téct zprvu trošku zkalená tekutina. V tu chvíli jsem se už nemohla dočkat, až mi do skleničky nalejí tu dobrou šťávu. Ta se zachycovala do velkých demižonů, které jsme si pak vezli nazpět. Po několika dnech se kal usadil na dně a čirý mošt se stáčel hadičkou do lahví. Bylo jich vždycky dost na celou zimu. Také jsme tlačili zelí do obrovské kameninové kádě, která se potom nechala v chladné chodbě, spolu s bednou brambor a zeleniny.
U babičky to vonělo vším možným a ty vůně dodnes znamenají pohodu a domov.

Na zahradě

29. května 2009 v 7:37 | youtube |  Zaujalo mě

Injekční stříkačka

28. května 2009 v 13:05 | Vikipedia a ja |  Víte, že?
Jestlipak víte, že taková obyčejná věc, jako je injekční stříkačka, je na světě více než 450 let!! Vynález se přisuzuje Blaise Pascalovi, přibližně v roce 1650. Její předchůdkyně a princip jejího použití však byl vyvinut již v 9. století n.l. chirurgem a očním lékařem íránsko-egyptského původu jménem Ammar ibn´Ali al-Mawsili´. První nitrožílní stříkačka začala být používána kolem roku 1760.
První stříkačky byly vyrobeny v kombinaci skla a kovu. Uvnitř skleněného kalibrovaného válce se pohybuje kovový píst s gumovým těsněním, který má na sobě navlečený speciální kovový šroubovací uzávěr. Jehly se začaly používat až někdy v roce 1844. Bývaly různých délek a tlouštěk. Aby se neucpávaly, dával se dovnitř tenký kovový dren. Nevýhodou bylo jejich rychlé otupení, které vznikalo vařením ve vodě, a na konci hrotu velmi často vznikaly háčky. Ještě v letech 1971, po mém nástupu do nemocnice, se tyto stříkačky běžně i s jehlami používaly. Jejich neustálé vyváření a čistění bylo úmornou a nekonečnou prací, které jsme se zbavily až s nástupem stříkaček z plastu, které jsou na jedno použití.