Škrhola
5. dubna 2009 v 14:05 | ja | Moje psaníŘíkali mu Škrhola! Lidé mu tak říkali celý život a dnes už ani nevěděli proč. Jeho chalupa byla na konci vsi skoro u lesa. Žil tam sám a nikdy nikoho jsem u něj nepotkala. Občas navštívil chlapy v lese a v místní hospodě. Žil si zcela po svém a nikomu nepřekážel. Když jsem s ním poprvé mluvila, bylo to na autobusové zastávce, kde čekal na spoj. Jeho zastřený hlas slyším ještě dneska. Chtěla jsem vědět, proč nechodí k lékaři a kdy byl očkován proti tetanu. Zasmál se na mě a se širokým úsměvem mi řekl, že do sebe nechce žádnou chemii. Byl se mnou raz dva hotov. Pak jsem ho několik let neviděla, a když dosáhl věku pro návštěvní službu, rozhodla jsem se za ním zajít. Bylo jaro jako to letošní, po dlouhé zimě se všichni radovali z každého slunečního paprsku. Chalupa se zdála opuštěná, jenom z komína se kouřilo. Otevřela jsem dveře do síňky a vešla dál. Ovanulo mě příjemné teplo a vůně nějakého jídla. Škrhola seděl na štokrleti u kamen a přikládal. V jedné ruce cigaretku a u nohou mu seděla jeho Mína. Kočička, z těch obyčejných venkovských vrhů. Usadil mě na židli u kamen, když nejdříve smetl na zem stoh novin, které na ní skladoval. Kolem se povalovaly krabice, různé nářadí a všemu vprostřed kuchyně vévodily vysoké gumové holínky. Na můj udivený pohled se jenom usmál. Čekala jsem, až si udělá své a přijde si za mnou sednout. Každé jeho slovo bylo humorné a já se smíchy skoro svíjela. Měl zvláštní humor. Nic ho nerozházelo, všechno mu bylo k smíchu. Při kávě a veselém povídání jsem se dozvěděla, co jsem chtěla. Změřili jsme tlak, dostal jedno "žihadlo", jak sám říkal, a napsal si, co potřebuje za léky. Po chvíli vstal a odešel do pokoje, zanechaje mě samotnou. Dívala jsem se na obrázky na zdi, byla na nich mladá selka v typickém slováckém kroji s malinkým klučíkem u nohou. Byl bos a držel se maminčiny sukně. Na další se na svět kolem díval mladý voják v prvorepublikové uniformě. Jeho pronikavé oči uhranuly mladou dívku v kroji. V pravém rožku byla fotografie překryta černou stužkou. Jistě znamenala jenom jedno, padl. Padl někde daleko od svých milých a jeho syn ho ani nepoznal. Prohlížela jsem si ony zašlé fotografie a čekala, až se otevřou dveře a smějící se človíček se vrátí. Dočkala jsem se, do pootevřených dveří se vsunula drobná hlavička s kudrnatými vlasy, černá očka a šibalský úsměv. "Tak to je ten Škrhola, podle něhož jsem dostal svou přezdívku!" usmál se na mě a ukázal asi 50 cm loutku." Jako mladý jsem hrával s ochotníkama divadlo a tady toho fešáka jsem měl nejraději," řekl a znovu se zasmál.
Chvíli jsem si ještě prohlížela loutku i fotografie v krabici od bot. Bylo mi s ním příjemně, cestou nazpět jsem přemýšlela, jaký byl jeho život, když skončil sám. A proč se asi neoženil, vždyť je tolik zábavný! Nevím, nikdo nebyl, kdo by na otázku odpověděl. Po letech jsem se s loutkou Škrholy setkala znovu, její majitel ji věnoval souboru loutkového divadla, aby i po tolika letech kouzlila úsměv na dětských tvářích.
Škrhola je postava ze starého českého loutkového divadla, podobně jako Kašpárek, se kterým také často vystupovala. Svým chováním představuje archetyp vesnického primitiva. Fyzicky je Škrhola obvykle znázorněn jako statný, silný chalupník.
Komentáře
díky..připomnělas mi staříčka..taky věčně dobře naladěný, vždy po ruce úsměv a pohlazení na duši:-))
Mně se ty tvoje příběhy a vzpomínání taky moc líbí. Už jsem to myslím psala několikrát.. a stejně jako Alžběta jsem cítila z tvého vyprávění tu krásnou atmosféru.
Mě ty tvé příběhy fascinují! Mně se tohle strašně líbí, když někdo umí takhle pozorovat a vykládat o jiných lidech, zase jsem úplně, skoro až na vlastní kůži cítila tu atmosféru, teplo i vůni v té chaloupce ...