close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2009

Příběh nalezence

9. dubna 2009 v 11:06 | ja |  Moje psaní
Dostala 300,- Kč a domů přišla z vesela! Prodala své dítě a zbavila se tak starostí a problémů! Takhle začínal jeden z příběhů ve včerejší Poště pro Tebe. Při sledování tohoto pořadu jsem byla upřímně zděšena. Jak může tohle někdo udělat? Nepochopitelné? Ještě dlouho než jsem usnula, přemýšlela jsem o tom, co vlastně takový člověk - nedá se říct matka, v tento okamžik cítí, jaký to vlastně musí být důvod, aby se zbavila právě narozeného dítěte? Kdopak ví, co se 17 letému děvčeti honí hlavou. Jo, jsou to tragické události, které někoho potkají v životě.
Při první návštěvě u babičky S. jsem ještě o ničem nevěděla. Byla drobounká, se svou dcerou a zetěm žila ve společné domácnosti. Starali se o ni vzorně a ona se jim odměňovala péčí o tři vnučky. Děvčátka byla jako z cukru, vždycky načesaná a oblečená do samých kanýrků a mašliček. Babička je milovala a ony milovali ji. Jednou v létě jsem s babičkou seděla v zahradě a povídaly jsme si. Jen tak o životě, dětech a všedních starostech. Neměla lehký život, ale svojí houževnatostí se dostala až na učitelský ústav a po jeho absolvování byla učitelkou. Našla si muže, měli jedinou dceru. Prostě život krásný. Ovšem na jeho počátku byla veliká černá díra do neznáma. Babička byla nalezenec! Na schodišti vedoucím ke kostelu našli jednou lidé pospíchající na ranní mši dítě. Bylo pečlivě zabalené do několika ovčích kožichů. Na krku mělo řetízek s medailonkem andělíčka. Nic víc u děťátka nenašli. Nikdy se nikdo nedozvěděl, kdo ji na schodiště odložil. Nikdy se nedozvěděla, kdo byli její rodiče a odkud vlastně pochází. Celý život ji tato věc nepřestávala trápit a i v pozdním věku, když mi tuto svou bolest vyprávěla, měla oči zalité slzami. Nikdy na svou matku nenadávala, spíše ji omlouvala, že asi měla velký důvod zbavit se dítěte. Kdopak ví, jak to vlastně bylo. Ve svém srdci nesla smutek a stesk, kterého se nikdy nedokázala zcela zbavit. Lásku, kterou jí rodiče nedali, však v sobě našla a rozdávala ji své dceři a vnučkám.

Němcová-Záhořová, vnučka Boženy Němcové

9. dubna 2009 v 11:05 | Digitální archiv atelieru Šechtl & Voseček |  Zaujalo mě
Marie Záhořová-Němcová (10.5.1885-21.5.1930) byla ve 20. letech 20. století známou sociální pracovnicí. Vnučka Boženy Němcové, dcera jejího syna Karla z druhého manželství, se narodila v Táboře, vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek, zůstala na škole jako cvičná učitelka a po první světové válce působila na ministerstvu sociální péče jako instruktorka sociální péče o děti, matky a opuštěné ženy. Napsala rýmovanou hříčku pro maňásková divadla Princezna Čárypíše (1912), která se hraje dodnes, Lidové tance v dívčím tělocviku (1912) a Mládí a život (1920), kde rozebírá vztah babičky Boženy Němcové k Bohu. Pod vlivem Alice Masarykové založila spolek Čs. YWCA (1922) a stala se jeho předsedkyní, zatímco Hana Benešová byla místopředsedkyní. Celosvětové sdružení YWCA dnes sdružuje přes 25 milionů lidí ze 110 zemí světa. Z iniciativy Marie Záhořové-Němcové bylo postaveno vlastní sídlo Čs. YWCA v Žitné ulici č. 12 (1929), funkcionalistická budova podle návrhu architekta Oldřicha Tyla, autora pasáže Černá růže a spoluautora Veletržního paláce. O dům Čs. YWCA v roce 1951 přišla, dnes v něm sídli finanční úřad. Marie Záhořová-Němcová byla také předsedkyní spolku Záchrana a zasloužila se o vybudování domu (1926), který nazvala Ženský dům Charlotty Masarykové. V něm byl hotel, internát, ubytovny, dílny, lékařská pomoc, zprostředkovatelna práce, vše pro dívky a ženy z nižších sociálních vrstev, studující, hledající práci nebo bez domova. Dnes v domě Kubelíkova 16 sídlí Nemocnice na Žižkově. Navrhl jej opět architek Oldřich Tyl. Byla členkou mnoha dalších spolků, např. Čs. červeného kříže a Čs. ochrany matek a dětí.
-- PhDr. Eva Uhrová



Jarní svátky

8. dubna 2009 v 8:39 | ja |  Moje psaní
Jarní svátky se mi líbí! Ale jenom do určité míry. Líbí se mi velikonoční výzdoba, mám ráda velikonoční jídla (nádivkou počínaje a vajíčky konče)! Také jsem ráda, že o těchto svátcích většinou bývá teplo a venku zeleno. To podle toho, na kdy velikonoce vycházejí. Mám ráda procházky probouzející se přírodou i některé návštěvníky. Nemám ráda výprask pomlázkou, nikdy jsem nechtěla rozdávat celým šikům neznámých válečníků malovaná vajíčka. Od nejútlejšího dětství jsem si vždycky připadala jako prašivá, kterou musí kde kdo vyšupat. Takové ty řeči o omládnutí po výprasku nebo zdravé míze, která na mě přejde z jalovce, jsem z duše nesnášela a dodnes je nemám ráda. To ještě když byli chlapci malí, dostali od zajíčka nadílku a mohli mamince trošku natlouct. Polovička na tuhle tradici nijak nenaléhá a od jisté doby nikoho cizího v pondělí velikonoční do bytu nepouštíme. Sedíme sami dva, popíjíme kávu, posloucháme TV nebo rozhlas, a pro vnější svět nejsme doma. Velikonoční výzdoba v bytě samozřejmě nechybí, jídlo také ne, tak si svátky jara užíváme po svém. Kdysi dávno jsme se vypravili do hor na výlet, ale moc se nám to neosvědčilo, všude v lese bylo ještě vlhko a zima. Nedalo se nikam sednout, nikde nebyla ani známka o přívětivém prostředí chaty s občerstvením, a tak další svátky jara už trávíme doma, po svém. Ať žijí velikonoce a ať si je všichni užijí podle svého gusta!



Zelená Jacques neví, co je biomasa

7. dubna 2009 v 10:34 | Lidovky.cz a ja |  Co jsem četla jinde!

PRAHA 5. dubna 2009 | 19:40
"Čím si zatopím v kamnech na biomasu?" ptal se v pátečním pořadu Uvolněte se, prosím moderátor Jan Kraus Kateřiny Jacques. Od místopředsedkyně Strany zelených by mohl očekávat detailní výklad problematiky a několik konkrétních příkladů. Místo odpovědi se mu ale dostalo pouze mlčení.


Kraus svůj boj nevzdal a znovu se ptal: "Mám kamna na biomasu. Půlku zaplatím, půlku dostanu od Bursíka... Co mám frknout do těch kamen?"
Tentokrát přišla šokující odpověď "Mrkev". Biomasu používanou k topení tvoří přitom zejména odpad ze zpracování dřeva, sláma, případně některé plodiny speciálně pěstované za tímto účelem, například rychle rostoucí dřeviny.
Jana Krause mám moc ráda, na jeho pořad se pravidelně dívám a vždycky se mi to líbí. To co předváděl tentokrát , ale předčilo díky aktérce všechny dosavadní díly. Smála jsem se, až jsem se za břicho popadala. Nevěřila jsem svým očím. Jistě se mnou budete souhlasit, že paní Jacques zde dostatečně předvedla, jaké lidi jsme my voliči schopni do parlamentu a do politiky vůbec navolit. Chvílemi mně jí bylo docela líto, jak se snažila mimikou odvézt pozornost diváků. No, jedním slovem - nevěděla.

Co je vlastně biomasa ?
Co je biomasa?
Množství rostlinné hmoty, která vyroste na určité ploše za určitou dobu. V současnosti se dostává do oblasti zájmů jako zdroje energie, např. pro menší obce. V českých podmínkách přicházejí v úvahu především dřevný odpad, sláma a další, nejen rostlinné, ale i živočišné produkty (kejda...). Často lze využít i kal z čistíren odpadních vod. Pro energetiku lze využít pouze tzv. suchou biomasu, kterou lze spalovat či zplyňovat.
zdroj: priroda.cz

Všeho moc škodí

7. dubna 2009 v 10:08 | ja |  Moje psaní
Návštěva, ať už doma, ve škole nebo v zaměstnání, vždycky znamená trošku větší vzrůšo. Všichni se snaží, aby to v prostorách, kam návštěva příjde, vypadalo co nejlépe. Uklízí se, zametá , mnohdy se dělají zcela zbytečné věci. Jako u nás na škole. Byla nahlášena návštěva tehdy ještě jenom generála Svobody. Všichni učitelé v tom týdnu navštívili holiče, soudružky učitelky si pořídily nové šaty. Do vitrín, jichž bylo na chodbách naší školy, se dával nový papír a všude se to hemžilo výstřižky z novin, barevnými obrázky našich slavných bojovníků od Buzuluku. V pracovním vyučování se venku zametalo, hrabalo a stříhalo, vozíků s novými keřovými růžemi, na nichž byla poupata jenom rozkvést, byla řada. Uklízečky umývaly okna, všechno se lesklo na jarním sluníčku. My děti jsme dostali příkaz na ten slavný den obléci si čisté a vyžehlené pionýrské a jiskerské uniformy. Několikrát se kontrolovalo, zda máme všichni odznaky a nášivky na rukávech. Běda tomu, kdo nebude mít v pondělí všechno v pořádku. Maminkám tedy nezbylo, než po večerech prát a žehlit bílé košile a červené šátky. Blížil se den D.
Třídní soudruh učitel se několikrát ujišťoval, že má všechno pod kontrolou a zdálo se, že naše třída, bude patřit k těm nejlepší,. Ale jak už to tak bývá, jeden míní a druhý mění! Přišel víkend před onou slavnou návštěvou. Do třídy hned ráno přišla udýchaná maminka jedné spolužačky, oznámit, že její dcera má infekční žloutenku! Tak a bylo po všem! Místo slíbeného ulívání na besedě se soudruhem generálem, šla celá naše třída k lékařce na očkování proti žloutence. Soudruh učitel byl celý žlutozelený, nikoliv žloutenkou, ale vzteky. Tolik si přál být pochválen za vzornou třídu a ono mu to nevyšlo. Docela mě ho tenkrát bylo líto. Tato vzpomínka se mi vrátila minulý týden v souvislosti s jinou návštěvou, která naštěstí dopadla dobře. Ale přípravy kolem a ten rozruch byl úplně stejný jako tehdy před mnoha lety.




Ach ten čas!

6. dubna 2009 v 18:44 | ja |  Moje psaní
A čas letí jako splašený! Už je tady zase duben, budou Velikonoce, pak pálení čarodějnic, máj, dovolené ...... Proč se člověk od mládí nedokáže zastavit a ohlédnout nazpět? Stále se za něčím ženeme a stejně nikdy nebudeme se vším spokojeni. Nejdříve dodělat školu, aby se naši nezlobili, abych měla nějaké vzdělání. Pak založit rodinu, jenom aby nás někdo nenechal na ocet. Když už máme rodinu a děti, honíme se za mamonem, abychom zabezpečili sebe i své potomky. Mnohdy ani nevíme, zda o to vlastně stojí. V zaměstnání se nám zdá, že stále neděláme to, co bychom vlastně chtěli, a čekáme na tu nejlepší příležitost. A čekáme, přijde , nepřijde? A tak to ubíhá a ubíhá a my čekáme a čekáme a najednou...... Důchod, stáří a stopka. Teprve nyní se zastavíme a chtěli bychom se vrátit, ale už to nejde. Nejde změnit školu, zaměstnání, způsob života. Škoda, že si to uvědomujeme, až když je pozdě.

Škrhola

5. dubna 2009 v 14:05 | ja |  Moje psaní
Říkali mu Škrhola! Lidé mu tak říkali celý život a dnes už ani nevěděli proč. Jeho chalupa byla na konci vsi skoro u lesa. Žil tam sám a nikdy nikoho jsem u něj nepotkala. Občas navštívil chlapy v lese a v místní hospodě. Žil si zcela po svém a nikomu nepřekážel. Když jsem s ním poprvé mluvila, bylo to na autobusové zastávce, kde čekal na spoj. Jeho zastřený hlas slyším ještě dneska. Chtěla jsem vědět, proč nechodí k lékaři a kdy byl očkován proti tetanu. Zasmál se na mě a se širokým úsměvem mi řekl, že do sebe nechce žádnou chemii. Byl se mnou raz dva hotov. Pak jsem ho několik let neviděla, a když dosáhl věku pro návštěvní službu, rozhodla jsem se za ním zajít. Bylo jaro jako to letošní, po dlouhé zimě se všichni radovali z každého slunečního paprsku. Chalupa se zdála opuštěná, jenom z komína se kouřilo. Otevřela jsem dveře do síňky a vešla dál. Ovanulo mě příjemné teplo a vůně nějakého jídla. Škrhola seděl na štokrleti u kamen a přikládal. V jedné ruce cigaretku a u nohou mu seděla jeho Mína. Kočička, z těch obyčejných venkovských vrhů. Usadil mě na židli u kamen, když nejdříve smetl na zem stoh novin, které na ní skladoval. Kolem se povalovaly krabice, různé nářadí a všemu vprostřed kuchyně vévodily vysoké gumové holínky. Na můj udivený pohled se jenom usmál. Čekala jsem, až si udělá své a přijde si za mnou sednout. Každé jeho slovo bylo humorné a já se smíchy skoro svíjela. Měl zvláštní humor. Nic ho nerozházelo, všechno mu bylo k smíchu. Při kávě a veselém povídání jsem se dozvěděla, co jsem chtěla. Změřili jsme tlak, dostal jedno "žihadlo", jak sám říkal, a napsal si, co potřebuje za léky. Po chvíli vstal a odešel do pokoje, zanechaje mě samotnou. Dívala jsem se na obrázky na zdi, byla na nich mladá selka v typickém slováckém kroji s malinkým klučíkem u nohou. Byl bos a držel se maminčiny sukně. Na další se na svět kolem díval mladý voják v prvorepublikové uniformě. Jeho pronikavé oči uhranuly mladou dívku v kroji. V pravém rožku byla fotografie překryta černou stužkou. Jistě znamenala jenom jedno, padl. Padl někde daleko od svých milých a jeho syn ho ani nepoznal. Prohlížela jsem si ony zašlé fotografie a čekala, až se otevřou dveře a smějící se človíček se vrátí. Dočkala jsem se, do pootevřených dveří se vsunula drobná hlavička s kudrnatými vlasy, černá očka a šibalský úsměv. "Tak to je ten Škrhola, podle něhož jsem dostal svou přezdívku!" usmál se na mě a ukázal asi 50 cm loutku." Jako mladý jsem hrával s ochotníkama divadlo a tady toho fešáka jsem měl nejraději," řekl a znovu se zasmál.
Chvíli jsem si ještě prohlížela loutku i fotografie v krabici od bot. Bylo mi s ním příjemně, cestou nazpět jsem přemýšlela, jaký byl jeho život, když skončil sám. A proč se asi neoženil, vždyť je tolik zábavný! Nevím, nikdo nebyl, kdo by na otázku odpověděl. Po letech jsem se s loutkou Škrholy setkala znovu, její majitel ji věnoval souboru loutkového divadla, aby i po tolika letech kouzlila úsměv na dětských tvářích.
Škrhola je postava ze starého českého loutkového divadla, podobně jako Kašpárek, se kterým také často vystupovala. Svým chováním představuje archetyp vesnického primitiva. Fyzicky je Škrhola obvykle znázorněn jako statný, silný chalupník.

Sobotní odpoledne

5. dubna 2009 v 12:50 | ja |  Moje psaní
Skutečně už je tady! Včera jsem to na vlastní oči viděla. Kachny na rybníce se pomaličku rozdělily, kačeři se volně prohánějí po vodě, zatímco kachničky se chystají k hnízdění. Potulují se samy v těch nejtajnějších zákoutích a snaží se uniknout zvědavým očím. Drobní ptáčci sbírají drobečky po cestičkách a vesele se hašteří. Vrby i lísky se ozdobily barevnými střapečky a na jednotlivých keřích se tu a tam objevují malé zelené lístky. Ze všech koutů parku se ozývá zpěv ptáčků, štebetání dětí a zvuk jejich hraček. Sportovci vyrazili ven a park žije. Seděla jsem na lavičce a dobíjela síly do svého zimou poničeného těla. U nohou se mi proháněli kosi a sháněli červíky a žížalky pro svá mláďata. Park byl promenádou pejsků i jejich paniček. Na nedalekém hřišti se ozval zvuk píšťalky a oznamoval začátek fotbalového utkání. Silné zahoukání právě projíždějícího motoráčku odpoutalo mou pozornost od cvičné tenisové zdi, u níž se malý chlapec snažil o perfektní forhend. Modrá obloha a popolední sluníčko lákaly ven. Prošla jsem se kolem kolonie zahrádek, kde se pilně pracovalo, nahlédla jsem na dětské hříště, udělala několik fotografií a za dvě hodinky jsem se vrátila domů. Nevěřili byste, jak mi bylo dobře! Ano, už je skutečně tady - jaro!