Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Duben 2009


Staré časopisy

29. dubna 2009 v 11:34 | ja |  Moje psaní
Nedávno jsem dělala pořádek mezi starými časopisy, rovnala je a chystala k vyhození, svázání a uložení. Nad každým číslem jsem se zastavila a prohlédla si ho. Pak jsem dlouho uvažovala kam s ním. Po maminkách mám několik kompletních čísel Praktické ženy. Dnes, kdy se neplete a neháčkuje, jsou přebytečné. Občas jsem si opsala nějaký šikovný recept, který v těchto starých číslech byl, ostatní dostali známku -p, jako popelnice. Další hromada, která se na mě zubila, byl časopis Žena a móda. Opět -p. Mladý svět, který jsme s bráškou několik let odebírali, jsem pečlivě poskládala, podle čísel a dala na hromádku - s - svázat. Čtyřslístky našich dětí, toť poklad největší - s . Ohníčky, asi -p, Květy, nesčetné množství ročníků si již odvezly děti do sběru, Literární noviny do roku 1969, dostaly jednoznačně známku - u. Jeden by nevěřil, kolik druhů časopisů jsme odebírali, jen namátkou si ještě pamatuju na Domácí hospodaření, Amaterské radio, Burda, Schöner wohnen, Živa, Koktejl, Dikobraz, Trnky brnky, a kdoví, jak se ostatní jmenovaly. Všechny tisíckrát převrácené v ruce, mnohokrát přečtené, někde i vystříhané obrázky. Je vidět, že svou funkci stokrát splnily. A těch peněz, co do nich bylo vloženo, ty tak teď mít na jedné hromádce, to by bylo terno, ach jo!


Filipojakubská noc

28. dubna 2009 v 7:19 | encyklopedie |  Víte, že?


Pálení čarodějnic (také Filipojakubská noc, Valpuržina noc nebo Beltine) jsou označení pro noc z
30. dubna na 1. května. Je to velmi starý a dodnes živý lidový svátek. Tuto noc se lidé schází u zapálených ohňů a slaví příchod jara. Na některých místech se staví májka.

Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Svátek se původně pravděpodobně slavil o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. Lidé také věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých se daly nalézt poklady. Hlavním úkolem tohoto starého lidového svátku byla oslava plodnosti.
Na ochranu před čarodějnicemi (původně před zlými duchy a démony obecně, čarodějnice jsou až výsledkem inkvizičních procesů) se na vyvýšených místech zapalovaly ohně. Postupem času se z těchto ohňů stávalo "pálení čarodějnic". Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala se do výšky. Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti.




Růžová nevěsta

27. dubna 2009 v 10:31 | ja |  Fotografie
Na naší zahrádce stála po ránu růžová nevěsta, čekající na svého ženicha.



Dobrý duch hor

27. dubna 2009 v 9:19 | ja |  Moje psaní
Nahoře ve stráni se krčila ta nejmenší chaloupka, jakou jsem kdy viděla. Dvě malinkatá okýnka a dveře. Střecha zářila červeně do daleka a na dveřích býval kdysi modrý nátěr. Dneska už jenom sem tam se dalo poznat, že majitel se o domeček staral. Za okny bylo několik květináčů s nádhernými rozkvetlými muškáty, pod rzí povleklým okapem bylo několik opuštěných vlaštovčích hnízd. Dalo hodně práce vyškrábat se do stráně, chodníček, kdysi pracně vykopaný se pomalu a jistě ztrácel v bujné luční trávě. Když jsem byla asi v polovině cesty, přiběhl mi naproti malý černý psík, obyčejný vesnický ořech. Zpočátku štěkal a chránil své teritorium, ale po několika slovech se stal přátelský a s veselým poskakováním mě doprovodil až k chaloupce. Majitel slyšel, že se blíží někdo cizí a vyšoural se na zápraží. Byl to starý pán, jehož tváře a bradu pokrýval mohutný vous. Kouřil svou dýmčičku a chaloupka tak měla svou charakteristickou vůni. "Krakonoš", napadlo mě při prvním setkání, takhle určitě vypadal. Společně jsme vešli do chaloupky, která měla jenom jednu místnost a vstupní chodbičku. Bylo v ní útulno a na to, že zde hospodařil jenom samotný mužský, docela uklizeno. První věc, která musela každého návštěvníka upoutat byl ohromný dřevěný kříž na čelní stěně mezi oky. Nebyl to jen tak obyčejný kříž. Byl celý pokroucený, různě vyřezávaný a dokonce i kristus byl z jednoho kusu neopracovaného dřeva. Zkrátka samorost! Další zvláštností tohoto kříže bylo jeho dozdobení barevnými skleněnými korálky. Byly navlečeny na několikametrových šňůrách a pokrývaly skoro celý krucifix. A nebyly to korálky jen ledajaké, byla to směsice tvarů, barev a velikostí, tak jak je kdysi kdosi navlekl . Moje návštěvy byly jedno léto velmi časté, to když pantáta dostal infekci a bylo třeba aplikovat mu pravidelně antibiotika. Byl rád za každou návštěvu a vždycky jsme si dobře popovídali. Byl to on, kdo se vždycky rozpovídal o svém dětství kdesi v Podkrkonoší, o rodině, která se musela živit, jak se dalo, mimo jiné i výrobou a navlékáním korálků. O šesti sourozencích, kteří se rozutíkali do světa, o vojančení na Moravě, kde našel svůj nový domov. Vyprávěl jen tak lehce o svém životě, který neměl nijak zvlášť lehký. Vzpomínal na své dvě dcerky, po nichž mu zůstaly ty navlečené korále. Přiblížilo se stáří, manželku pochoval dole ve vsi na malý hřbitůvek, děvčata se vdala a odstěhovala. Zůstal sám se svým samorostlým křížem, který kdysi našel a vyrobil pro svou novomanželku. Žil skromně a jako památku na své rodné Podkrkonoší nosil onen mohutný vous. Byl jako zapomenutý Krakonoš, který tady v našich horách prožívá své nádherné roky stáří. Byl to moc hodný člověk a celý život měl spousty kamarádů, jenomže i oni stárli a odcházeli mu. Říkával, že se za nima těší, ale nikterak nepospíchá. Infekce jsme se po deseti injekcích zbavili, pantáta pookřál a při poslední návštěvě mě doprovodil až do půl stráně. Dlouho pak stál uprostřed zelené louky a mě se zdálo, jakoby pozvolna mizel v kouři, který vycházel z jeho mohutného vousu. Úplně jako Krakonoš!

Špatná navigace

26. dubna 2009 v 14:49 | ja |  Moje psaní
Znenadání se ozval signál - "pitná vodá" zapískaná někým, kdo zrovna potřeboval pomoc. Jako vosy jsme vyběhli na kopec a hledali toho, kdo potřebuje pomoc party. Mýlili jsme se. Byl pátek odpoledne, po schodišti ke kostelu se pozvolna trousily tu menší, tu větší skupiny poutníků. Někteří s přivázanými noškami v barevných šátcích na zádech, jiní vyšňoření v parádním kroji. Staří, mladí, rozličná směsice krojů, muzikanti s nástroji na zádech. Blížila se největší pouť a pro nás pomalu konec prázdnin. Stoupali vzhůru ke své spásné Matičce, v niž vkládali své nejtajnější naděje. Tu a tam někdo z nás odběhl a pomohl panímámě s uzlem na záda, někdo se nabídl k pomoci až ke kostelu. Skoro vždy se nám to vyplatilo, drobné, které nám někdo strčil do malé dlaně, kousek domácího koláče, nebo jenom poděkování. Když jsme odvedli skupinku až ke kostelu, vzali jsme to rázným během po schodišti dolů, naproti skupince další. Ne vždycky jsme byli tak uvědomělí, někdy se nám nechtělo, ba někdy jsme prováděli různá alotria. To podle okamžité nálady. Neměli jsme rádi tzv. černý mor. Tak jsme říkali krojovaným skupinám odněkud ze Slovenska, kde ženy měly černé sukně a byly velmi hlučné. Jejich pokřikování a překřikování, volání jedné na druhou, nám připadalo nepatřičné. Těmhle lidičkám jsme někdy provedli i špatné věci. Vzpomínám si, že jsme je například jednu poslali na zcela opačnou stranu, když hledali cestu ke svaté vodě. Bylo nám hrozně k s míchu, když jsme je po několika dlouhých minutách viděli kráčet ztěžka nazpět. Dnes se za to docela stydím, ale tehdy mi to připadlo směšné, jak všechny černé tetky pospíchaly za tou jednou, která dostala od nás, malých potvor, nesprávnou informaci. To se ví, že jsme doma nic neřekli, jenom druhý den při pomáhání v krámě jsme se báli, aby nás některá z těch tetin nepoznala. To by pak měl tatínkův řemen hody!


Kdy jste byli hrdí, že jste Češi?

25. dubna 2009 v 17:51 | ja |  Zaujalo mě
Nevím, kdy jste se naposledy cítili dobře, že jste Češi? Možná to bylo na nějakém hokejovém nebo fotbalovém zápase, možná při příležitosti nějakých krajanských oslav někde ve světě? Věřím, že těch příležitostí je více, ale já osobně si na mnoho věcí, kdy jsem se dmula pýchou, halo já jsem Češka, nepamatuji. Při procházení a pročítání stránek svých kamarádů a kamarádek jsem právě dneska narazila na článek, oslavující jednu takovou českou hrdost. Článek je sice jako na potvoru zase o jídle, (to budu mít asi schválně) ale velice mě potěšil. Jeden by si myslel, že nás provázejí jenom samé průšvihy a nepříjemnosti. Máte-li zájem najděte si stránky http://lenkakatila.bloguje.cz/.

Jaro na chodníku

24. dubna 2009 v 10:07 | ja |  Fotografie
Pamatujete si na svá dětská léta? Jistě, že jo! Vždyť to bylo včera! Při procházce nemocničním areálem jsem si na své dětství vzpomněla hned na několika místech. V malém parčíku, který nabízí krásná zákoutí k posezení, jsem objevila dětskou chodníkovou galerii. Krásné obrázky tady zanechaly dětské ruce. Zda byly z řad pacientů nebo návštěvníků, nevím, ale byly milé.

Třínohý krasavec

24. dubna 2009 v 9:41 | ja |  Moje psaní
Cesta ubíhala jenom zvolna. Terén byl zvlněný, a tak se vždycky po chvilce objevil kousek nové krajiny. Bylo ticho, jen ptáci vysoko ve vzduchu nacvičovali své koncerty. Dole u nohou se mi něco mihlo. Asi myška, pospíchala do úkrytu. Okolí se zdálo pusté a všude vládl mír. Cestička zahýbala prudce do kopce a nebýt ruky, která mě vedla, nevím, jestli bych se vypravila dál. Stoupali jsme mlčky a jenom občas se na sebe koukli. Vysoké stromy po levé straně uzavíraly les. Vpravo byla drobná bukovina, sem tam keř, osamělý pařez, velké mraveniště. V dálce byl vidět vršek kopce. Právě tam jsme směřovali. Tam, byla věc, kterou mi chtěl ukázat. Kdybych neznala každý metr zdejší krajiny, nevím, jestli bych poznala, kam nás vrstevnice zavede. Mýtinka, která se nahoře otevřela, odkryla pohled do kraje. Do vlídného kraje mého dětství, sedli jsme vedle sebe na velikánský kámen a jen tak, beze slova se dívali na sluncem ozářené panoráma. "Tak, co mi chceš ukázat? Tohle znám!" - vydechla jsem bezděčně. Vstal a kousek popošel. Pak ukázal rukou dolů. Byl tam! Nádherný, mladý, daňčí mládenec. Okusoval mladé lístky a okolí nevnímal. Bylo to zvláštní, něco jako by na něm nebylo vpořádku. Seděli jsme a mlčky jej pozorovali. Moc se nepohyboval, nemohl! Měl jenom tři nohy! Ta čtvrtá pod kolínkem chyběla. Hleděla jsem na něj a bezmocí se třásla. Zase tady úřadoval člověk! Přemýšleli jsme, jak se mu to mohlo stát? Těch možností bylo více, od pytláckého oka, přes úraz na silnici až po nešťasné setkání s žacím strojem, či vyžínačem vysoké trávy kolem obory. Zvíře se již evidentně z traumatu vzpamatovalo a snažilo se žít. Daněk osaměl, stádo, k němuž patřil, mu uteklo, nestačil mu. Po nějaké chvíli se třínohý mladík odbelhal kousek dál, do tmavého kouta a ztratil se nám z očí. Vstali jsme a beze slova pokračovali dál. Byl horký letní den, ale nám najednou nebylo do řeči.