14. března 2009 v 9:14 | ja
|
Můj orientační smysl se rovná 0. Jsem v tomto směru úplně nemožná. Zatočte se mnou a nenajdu ani vlastní nos.
"Tak já jdu!" zavolala do pokoje a zavřela dveře. Seděla jsem jako zařezaná. Stále jsem doufala, že mě vezme s sebou. Ještě večer jsme se tak trochu přehadovaly, kam zajdeme jako první a teď je pryč. No, nic ať jde, uraženě jsem si pomyslela a celá bez sebe vzteky jsem hodila rozečtenou knihu na postel. Venku se probíral den a pod okny zazvonila tramvaj. Ze sousedních pokojů se ozýval hlasitý hovor, bylo vidět, že se ostatní spolužáci probouzejí. Mrzelo mě ještě hodně dlouho, že jsem nemohla jít s ní, pak ale v průběhu dne to celkem odeznělo. Být v Praze a mít volný den, to bylo zcela jako sen. Uvědomila jsem si, že nejen ona má v Praze příbuzné i když moje teta herečka nebyla. Rozhodla jsem se v okamžiku. Pojedu na Letnou! Cestu jsem si z dětství, kdy jsme u tety byli naposledy, moc nepamatovala. Ale nějak to zvládnu. Z Vodičkovy ulice, kde jsme byli ubytováni, jsem celkem snadno došla na Staroměstské náměstí. Cestou jsem si prohlížela výlohy a neustále přemýšlela, zda to najdu. Ale co, adresu vím i číslo, tak se zeptám. Na nábřeží Vltavy na mě dýchl trochu chladnějsí vítr. Nádhera, voda neustále plynula, já na ni čuměla a kochala se. Tak a teď se musím dostat na druhou stran řeky. To mi bylo jasné, ale kde je nějaký most? V dálce jsem zahlédla konstrukci mostu po němž jezdila auta. Tak až tam musím docupitat. Když už jsem šla dost dlouho a onen most se ne a ne přiblížit, napadlo mě zeptat se domorodců. Paní, kterou jsem přepadla jako první , se na mě vyděšeně podívala a mávla rukou někam podél řeky. No, to toho vím. Další už byla sdílnější. Jasně, jdu úplně špatně, na opačnou stranu, někam k Vyšehradu. No tě pic! Vyslechla jsem si podrobně, kudy dál, a při té hromadě informací jsem pochopila, že bude lepší svěřit se MHD. Vrátila jsem se tedy k ND, tam jsem našla zastávku tramvaje jedoucí na Letnou a do Holešovic. Samozřejmě, že jsem tetičku i strýce potěšila svou návštěvou. Byla sice krátká, ale o to milejší. Všechno jsem na sebe práskla, i to, že jsem hledala Letnou na Smíchově. Zasmáli jsme se, bylo to příjemné setkání. Úplně jsem zapomněla na čas. Dokonce mě přestalo mrzet, že jsem nešla s Evou za tetičkou, herečkou. Se strýčkem jsem se nerada loučila, byl už hodně starý a člověk tak nějak tušil .... Ještě ve vlaku mě návštěva hřála u srdce. Rodiče byli přakvapeni, myslím, že docela mile, že jsem provedla onu návštěvu. A já jsem ráda dodnes, bylo to naposledy, co jsem strýčka viděla. Ona vzpomínka spojená s blouděním po Praze je úsměvná dodnes.

Tak s tím orientačním smyslem si můžeme podat ruce! Já dokonce ve svém případě mluvím o orientačním nesmyslu! :-DDD
Moc hezky napsané,úplně jsem ten slunečný den cítila na vlastní kůži, jako kdybych tam byla taky, jako kdyby se mi něco takového taky stalo! :-)))