close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únos

12. března 2009 v 9:08 | ja |  Moje psaní
U velikého, dosud holého, bezového keře stál invalidní vozík. Doba návštěv. Jsem na odpolední procházce, tak jako každý den mé hospitalizace. Cestou potkávám korzující postavy v modrém! Naše nemocnice má uniformní župany, tedy všichni jsme v modrém. Jeden takový leží volně přehozen přes prázdný vozík. Kolemjdoucí na to nic neříkají a věnují se sobě navzájem. Je to ale divné, přece ten, koho na vozíku přivezli, jej asi potřeboval, a kde je teď? Moje zvědavá povaha mi nedovolí pustit věc se zřetele. Stávají se případy, že pacienti na vlastní pěst opustí nemocnici, ale aby invalida nechal vozík bez dozoru, no nevím. Obcházím proto po nejbližších cestičkách a jedním očkem vozík pozoruji. Dlouho se nic neděje, pak najednou na cestičce prudce zabrzdí auto, z něj vyskočí dva mladíci, vozík složí, strčí do auta a jsou pryč. Na chodníku zůstává jenom trochu zvířeného prachu. Únos!!!! To je to první , co člověka napadne! Máme v areálu nemocnice bezpečnostní službu, proto jsem se rozhodla zajít za nimi. Pak, ale mě napadlo, že bych třeba mohla být pro legraci, a proto jsem si zašla na naši ambulanci, kde jsem se v počítači snažila zjistit, zda u nás neleží nějaký cizinec, vážený politik nebo podnikatel. Nic, samá neznámá jména. Tak to jsem teda v koncích. Opatrně jsem mezi kolegyňkami vyzvídala, zda někde na oddělení nemají pacienta s vlastním invalidním vozíčkem. Trvalo to chvíli, ale úspěch se dostavil. Našla jsem to, na jednom oddělení je mladá dívka na vozíčku. No a je to jasné, unesli ji a budou chtít výkupné. Moje ruka už sahá po telefonu, pak opět klesne. Ne, ještě nebudu dělat paniku a podle jména hledám něco o děvčeti. Bydlí sama, rodiče má, je svobodná, dělá vysokou školu. Měla dopravní nehodu, proto ten vozíček. Stojím u okna a přemýšlím. Najednou se na nádvoří něco děje, lidé se zastavují a koukají někam k bráně. Ta se otevírá a do ní vjíždí postupně několik aut. Bílé stuhy se třepou na kapotách a já jsem doma! Je mi už jasné, co se asi stalo. Ano z auta vyskakují dva mladíci, vytahují a skládají vozík. Přistavují jej ke dveřím bílého auta, a z něj opatrně pomáhají bíle oděné slečně. Je celá rozzářená a samý smích. Tak tedy žádný únos, ale svatba. Všichni se zastavují a jeden přes druhého mladé paní gratulují. Je to krásný pocit dívat se na šťastný úsměv dívky, jíž osud naložil takovou zkoušku. Tak ať vám to vydrží!!!

 


Komentáře

1 Mirka | Web | 12. března 2009 v 17:51 | Reagovat

..je milé, že také někdo kouká kolem a není lhostejný, pro případ, že by se skutečně něco zlého stalo..takto je to krásný příběh...a moc hezký obrázek - ubrousek:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama