17. března 2009 v 12:08 | ja
|
Sněží! Sníh padá i ve skleněném těžítku, které držím v ruce. Je mi 15 let a prohlížím si ten zázrak. Máme jich na pultě několik druhů. Uvnitř je lyžař, sněhulák, děti na sáňkách, stromeček, černý ptáček. Tyto drobné kuličky jdou dobře na odbyt a lidičky mají možnost si vybrat. Stojím a sním. Představuji si své děti na sáňkách, své děti na lyžích. Sen se rozplynul a já jsem najednou někde úplně jinde. Bílé zdi velkého pokoje, tichoučko a klid. Za okny svítí sluníčko, modrá se obloha. Na nočních stolečcích plno nádherného kvítí. Jenom můj stolek je zatím prázdný, ještě nedorazil můj manžel, ještě neviděli mého prvorozeného chlapečka. Já už jej viděla, je mu právě jedna a půl hodiny. Usmívám se do okna a pláču štěstím. Nic nevadí, že mám tam dole nějakou nepříjemnou bolestivou ránu. Nic nevadí, že jsem celou noc nespala. Všechno, i porodní bolesti jsou pryč a já se těším na první kojení. Ještě chvilku, ještě pár hodin a budu jej mít v náručí. Ten malinkatý uzlíček s černými vlásky a zarudlými tvářemi. Je celý tatínek, nezapře ho. Usínám a opět se propadám do snu. Jdeme spolu za ruku, je první září a my máme cestu do první třídy. Chlapec po mém boku se usmívá a jenom já vím, jaký strach svírá jeho malou dušičku. Uběhlo to všechno jako voda. Je tady maturita a konec středoškolského studia. Co dál? Vybírá si pokračovat ve studiu a odjíždí do Olomouce. Sen, který jsem měla, se mi splnil. Vysokou školu absolvoval výtečně a našel si dobrou práci. Má dobrou rodinu a já jsem spokojená. Dneska je mu 32 let. Tak hodně štěstí chlapečku!

Já mám teď taky nějaký vzpomínací období. Starší dcera maturuje mladší vychází z devítky a mě připadá,že je to takové zlomové období...
Synovi přeju všechno nejlepší :o)