close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ranní počty

13. března 2009 v 7:10 | ja |  Moje psaní
Skončila škola a já začala dojíždět do okresní nemocnice. Cesta je dost dlouhá, a tak než si člověk zvláště po ránu zvykl na natřásající se motoráček, trvalo to dosti dlouho. Vždycky jsem obdivovala všechny, kdo mohou ve vlaku ráno spát. Vagonek se denně plnil stejnými lidmi, denně jsme si sedali na svá oblíbená sedadla. Průvodčímu stačilo pohledem přejet vagonek a hned poznal, kdo jede navíc. Ve vagonku býval klid, jenom sem tam se ozvalo hlasitější oddechnutí a zavrzání sedadla. To, když některý z pánů měnil svou oblíbenou polohu. Všichni jsme se po nějakém čase znali, nejen uvnitř vlaku, ale znali nás i hradláři a výpravčí. Při cestě domů z noční jsem jezdívala vláčkem parním a sedávala jsem nejraději po směru jízdy, pěkně v koutku. Pravidelné čekání na přípoje bývalo a dosud je v Hulíně. Tam každý vláček měl větší nebo menší pauzu. Jednou, už při vjezdu do nádraží jsem měla pocit, že není den jako jiný. Ve vagonku sedělo pár lidí navíc. Nebavili se spolu, ale seděli roztroušeně, tu a tam jeden človíček. Asi pět mužů a tři ženy. Divné! V ranním vlaku opravdu divné. Vlak zastavil, lidé vysedli a my znalejší poměrů jsme věděli, že máme víc jako půl hodiny přestávku. Venku se začínal krásný sluneční den. Karlštejn - model hradu, který stával u nádražní budovy, se stal nejvíce zajímavou věcí. Byl krásně udělán a lidem se líbil. Už, už jsem přivírala oči, když se to stalo. Neznámí lidé se spěchem vystupovali a vybíhali na nástupiště. Několikrát se ozvala píšťalka, na prostranství před nádražní halou najelo tmavě modré vozidlo. Brzdy zaskučely a z auta vyskočilo několik dělníků. Byli v zaprášených montérkách a něco si mezi sebou povídali. Na druhé nástupiště přijížděl rychlík, lidé čekající na jeho příjezd se stavěli podél koleje. Všechno se zdálo normální. Mezi kolejemi přebíhalo několik lidí, maminka spěchala k poštovnímu vagonu s dítkem na ruce. Kočárek sundali a ona si ulehčila tím, že dítě dala dovnitř. Několik mužů se znenadání přiblížilo k jednomu cestujícímu, a aniž si kdokoliv všiml, vzali jej mezi sebe. Spolu pak odcházeli do podchodu a pak k čekajícímu autu. Nevím kolik nás bylo, kdo si v ten okamžik všiml, že onen muž má ruce pod svetrem spoutány želízky. Dojela ještě dvě auta, muži naskákali dovnitř a odjeli. Najednou byl všude klid. Oči se mi zavíraly a já se pomalu propadala do snu. Domů jsem dojela jako obvykle. Na příhodu jsem ihned zapomněla a za pár dnů jsem měla dojem, že to byl jenom sen. Ale nebyl!
O několik dnů později proběhla mezi lidmi zaručená zpráva, že uprchlý vězeň byl polapen a dán tam, kam patří! Lidé si oddechli.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama