23. března 2009 v 9:23 | ja
|
Ze zahrady se ozýval dětský křik. Uprostřed mezi kopretinami stál hluboký kočár a u něj veliký pes. Byl to Brit, velký vlčák, černý jako uhel. Dítě v kočárku plakalo a pes začínal být nervózní. V domě ani na zahradě evidentně nikdo nebyl. Odvolat psa nešlo, tak jsem přemýšlela co dělat. Horký letní den s sebou nesl už několikátý den teploty vysoko přes třicet stupňů. Rozhlédla jsem se po návsi a hledala nějakou pomoc. U vývařovny se začínali scházet důchodci a čekali až otevřou jídelnu. Škola byla prázdná, byly prázdniny. Kolem dokola v ostatních domech byli také jenom staří lidé s dětmi. Měla jsem o řvoucí mimčo strach, tak jsem horečně přemýšlela co dělat. Po nějaké chvíli jelo kolem první auto, pošťačka. Mávnutím ruky jsem ji zastavila a popsala jí situaci. Slíbila, že ve vsi, kam jede, někoho sežene na pomoc. Vrátila jsem se k plotu a lákala Brita na nějaké pamlsky, doufajíc, že se mi ho podaří od kočáru odvést. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, že pes se od kočáru nehne. Právě kvůli tomu jsme před časem museli dát pryč našeho čuvače. K synkovu kočáru nesměl nikdo, jenom já a polovička. Čas rychle plynul a dětský křik nabíral na intenzitě. Hrozilo přehřátí a další nepříjemnosti. Najednou mě napadla spásná myšlenka - hasiči! Rozběhla jsem se na druhou stranu vesnice, kde byla zbrojnice. Modlila jsem se, aby tam někdo byl. Už z dálky jsem viděla otevřená vrata, sláva! Udýchaná jsem vpadla dovnitř, kde dva kluci opravovali nějaký agregát. Přemýšleli jenom chvilku a už startovali auto. Nedovedla jsem si představit, co chtějí udělat, ale než jsem přišla nazpět k zahradě, byl pes v ohradě a kluci stáli u řvoucího kočáru. S dítětem jsem si už poradila, přebalila jsem ho, dala mu napít a zavezla jsem kočár do stínu. Pak jsme šli hledat babičku, která dítě měla hlídat. Našli jsme ji bohužel pozdě. Měla silnou cukrovku, píchala si inzulín a byla hodně stará. Upadla, a tak tam bez pomoci ležela a já k ní nemohla kvůli psovi. Ještě dlouho jsem si to vyčítala, že kdybych ...., anebo proč jsem .....! Ale bohužel bylo pozdě. Přivolaný lékař, mě ubezpečil, že se jí to stalo velmi náhle, že to asi byl asi infarkt. Dodnes mě hřeje to, že jsem alespoň dětátku pomohla. Dneska je z něj velký chlap a vždycky, když ho potkám, na celou příhodu si vzpomenu.
Díky za návštěvu :o)
Já bych byl v takovéhle situaci asi bezradný. Babičky je mi líto. Ale na druhou stranu je štěstí, že se děťátku nic nestalo :o)