close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2009

Brkoslav severní

15. března 2009 v 11:21 | encyklopedie |  Víte, že?
Brkoslav severní (Bombycilla garrulus) je severský pěvec velikosti špačka s nápadnou chocholkou. Celkové zbarvení hnědavé, na konci ocasu má žlutou pásku. U nás se nepravidelně vyskytuje jako zimní host; lze jej zastihnout jak v otevřené krajině s rozptýlenými stromy, tak v lesích, kde vyhledává jeřáby, jmelí, ochmet a další rostliny s bobulovitými plody. Na hnízdištích v severských lesích se živí převážně hmyzem. Hnízdo staví na stromech. Na snůšce 3 až 6 vajec sedí jen samička, na péči o mláďata se podílí i sameček. Ohrožený, zákonem zvláště chráněný pták.
Brkoslav se živí jeřabinami, bobulemi a jablky, která se vloni hojně urodila a pořád ještě nějaká zůstávají ve větvích stromů. Ve své domovině se v době hnízdění živí hlavně hmyzem.




Odpolední výšlap

14. března 2009 v 19:17 | ja |  Fotografie
Venku na procházce. Sluníčko svítilo, obloha modrá. Na jednom stromě sedělo několik zvláštních ptáčků. Byli hodně vysoko, až se mi zatočila při focení hlava. Nad potokem svítí a třepetají se žluté jívy. Jaro má zelenou!



Však to nějak najdu!

14. března 2009 v 9:14 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Můj orientační smysl se rovná 0. Jsem v tomto směru úplně nemožná. Zatočte se mnou a nenajdu ani vlastní nos.
"Tak já jdu!" zavolala do pokoje a zavřela dveře. Seděla jsem jako zařezaná. Stále jsem doufala, že mě vezme s sebou. Ještě večer jsme se tak trochu přehadovaly, kam zajdeme jako první a teď je pryč. No, nic ať jde, uraženě jsem si pomyslela a celá bez sebe vzteky jsem hodila rozečtenou knihu na postel. Venku se probíral den a pod okny zazvonila tramvaj. Ze sousedních pokojů se ozýval hlasitý hovor, bylo vidět, že se ostatní spolužáci probouzejí. Mrzelo mě ještě hodně dlouho, že jsem nemohla jít s ní, pak ale v průběhu dne to celkem odeznělo. Být v Praze a mít volný den, to bylo zcela jako sen. Uvědomila jsem si, že nejen ona má v Praze příbuzné i když moje teta herečka nebyla. Rozhodla jsem se v okamžiku. Pojedu na Letnou! Cestu jsem si z dětství, kdy jsme u tety byli naposledy, moc nepamatovala. Ale nějak to zvládnu. Z Vodičkovy ulice, kde jsme byli ubytováni, jsem celkem snadno došla na Staroměstské náměstí. Cestou jsem si prohlížela výlohy a neustále přemýšlela, zda to najdu. Ale co, adresu vím i číslo, tak se zeptám. Na nábřeží Vltavy na mě dýchl trochu chladnějsí vítr. Nádhera, voda neustále plynula, já na ni čuměla a kochala se. Tak a teď se musím dostat na druhou stran řeky. To mi bylo jasné, ale kde je nějaký most? V dálce jsem zahlédla konstrukci mostu po němž jezdila auta. Tak až tam musím docupitat. Když už jsem šla dost dlouho a onen most se ne a ne přiblížit, napadlo mě zeptat se domorodců. Paní, kterou jsem přepadla jako první , se na mě vyděšeně podívala a mávla rukou někam podél řeky. No, to toho vím. Další už byla sdílnější. Jasně, jdu úplně špatně, na opačnou stranu, někam k Vyšehradu. No tě pic! Vyslechla jsem si podrobně, kudy dál, a při té hromadě informací jsem pochopila, že bude lepší svěřit se MHD. Vrátila jsem se tedy k ND, tam jsem našla zastávku tramvaje jedoucí na Letnou a do Holešovic. Samozřejmě, že jsem tetičku i strýce potěšila svou návštěvou. Byla sice krátká, ale o to milejší. Všechno jsem na sebe práskla, i to, že jsem hledala Letnou na Smíchově. Zasmáli jsme se, bylo to příjemné setkání. Úplně jsem zapomněla na čas. Dokonce mě přestalo mrzet, že jsem nešla s Evou za tetičkou, herečkou. Se strýčkem jsem se nerada loučila, byl už hodně starý a člověk tak nějak tušil .... Ještě ve vlaku mě návštěva hřála u srdce. Rodiče byli přakvapeni, myslím, že docela mile, že jsem provedla onu návštěvu. A já jsem ráda dodnes, bylo to naposledy, co jsem strýčka viděla. Ona vzpomínka spojená s blouděním po Praze je úsměvná dodnes.




Pokud potřebuješ informaci tak klikni aneb Co mi vzal internet

14. března 2009 v 8:00 | nitka.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Chcete vědět, co se dnes stalo ve světě? Chcete vědět, jaký je kurz koruny? Chcete vědět, jaké prádlo nosí Agáta? Stačí kliknout! Informace se na nás valí ze všech stran. Všechna tištěná média mají i svou elektronickou podobu, a pokud je někdo jen trochu počítačově gramotný a má přístup k internetu, tak zjistí skoro vše jen pouhým poklepáním na levé tlačítko myši. Ti více gramotní to mohou doplnit i stlačením pravého tlačítka. Jsme on line a proto můžeme okamžitě zjistit téměř cokoli. Mraky elektronických encyklopedií nás informují o všem, co nás jen může napadnout. Chcete vědět, co se stalo v den vašeho narození? Vygůglujte si to! Budete překvapeni! Začátkem devadesátých let jsem začal sbírat pohlednice. Netvořil jsem žádnou profi sbírku, nevedl jsem si katalog a nevyměňoval jsem své exponáty s jinými sběrateli. Prostě se mi dostala do rukou pohlednice a já ji uložil do krabičky. V dlouhých zimních večerech jsem si ty obrázky prohlížel. Jak tam asi lidé žijí? O čem se baví štamgasti místní hospody v pátek večer? Jaké pivo tam asi čepují? A kde to vlastně je? Ano, to byla otázka! Kde to vlastně je? Miloval jsem pohlednice z měst a vesnic z krajů bývalého Československa. Ty obrázky Jadranu či pyramid měly taky své místo, ale domov je domov. A čím menší vesnice, tím to bylo lepší! Vždyť co, Karlův most zná každý, ale kde jsou Přestavlky? Kde je Drahlín? Na jaký Okresní Úřad se obracejí obyvatelé Chynoran? To byla ta správná záhada pro mou zvědavou duši. Pomáhal jsem si oranžovým sešitem zvaným "Poštovní Směrovací Čísla". Tam se dalo mnoho zjistit, a když jsem se v posloupnosti PSČ orientoval, tak bylo vyhráno. Někdy to vypadalo, jako bych se chystal napsat nějaké vědecké pojednání. Zjistit, kde se nějaká obec nachází, trvalo i několik dní. Ale vždy to dopadlo dobře, na mapě jsem to místo lokalizoval a vrhnul jsem se na další vesničku. Bylo to velké dobrodružství, takové určitě zažíval i Newton po úderu jablkem do kokosu. Dnes už to nezažiji. Mám doma internet a tím pádem je po dobrodružství. Napíšu název, kliknu a je to... Nejdříve to ve vodě zažbluňká, pod břehem zakuňká, v rákosí lupne, ve vrbě hrkne a teprve potom se objeví informace. A netrvá to víc než pár sekund. To je nějaký zážitek? Přestalo mě to bavit. Dál si rád schovám novou pohlednici, ale chybí mi to bádání kolem jejího původu. V dnešní době to už bohužel jinak nebude. Přeji hezký večer!

Něco o Valašsku

13. března 2009 v 12:14 | různé zdroje |  Něco z historie
Původ Valachů byl více než 150 let předmětem vědeckých pří a diskusí odborných badatelů. Velký český historik František Palacký ve svém monumentálním díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě praví, že Valaši jsou poslovanění potomkové starých keltských Bójů, jelikož jejich pojmenování Valach, tj. Vlach (Valh, Gallus), tomu nasvědčuje.
Územní rozsah není možné vymezit jednoznačně (kromě východní hranice, která je dána státní hranicí se Slovenskem). Navíc existují různá hlediska, podle nichž se region vymezuje - typ krajiny, bývalý způsob života, kroje, nářečí. Dříve hlavní roli hrálo hospodářství. Valašsko bylo tam, kde se provozovalo valašské pastevectví. Později, kdy pastevectví upadalo, se region vymezoval podle kroje a nářečí. Dnes hraje hlavní roli identita obyvatel - Valašsko je tam, kde se lidé považují za Valachy. Toto pojetí také zahrnuje nejširší území (za Valachy se například někdy považují i obyvatelé Zlína).
Dále se Valašsko rozděluje na jádro regionu, okraj a přechodné oblasti. Za jádro je obvykle považováno Horní Vsacko, Vsetínsko, Rožnovsko a oblasti kolem Valašského Meziříčí na severu a Valašských Klobouk na jihu. Na okraji leží např. Slavičín či Vizovice. Přechodné oblasti jsou Podřevnicko (oblast kolem Zlína) - přechod mezi Slováckem, Hanou a Valašskem, avšak s výrazně převažujícím valašským vlivem, obvykle se řadí k Valašsku. Dále Luhačovické Zálesí mezi Slováckem a Valašskem (bývá střídavě řazeno k oběma regionům), Hostýnské Záhoří na západě na hranicích s Hanou a severní úpatí Beskyd (např. Frenštát pod Radhoštěm a okolí). Oblast kolem Frýdku-Místku se z důvodu zdejšího nářečí nazývá Lašsko, ale od Valašska se jinak příliš neliší. Podobně Nový Jičín s okolím, tzv. Kravařsko, se řadí k Lašsku i Valašsku.


AGnachlópali - nafackovaliS
anciáš - čertgajdovat - hrát na dudynasísat - nahlížetrozgajdaná - neupravená
árešt - vězenígazda - hospodářnečítaja - nespočítaněskuhýňat - naříkat
Bgořalka - slivovice, pálenkanešpitný - nečistotnýslimáčit - pomalu jít
barskerý - leckterýgňávit - mačkat, utlačovat, dusitOslota - nedobrota
baža, bažka - ovca, ovečkagrobián - darebákoblúdit - omámit, obelhatsócat - zmítat
bažit - toužit, přát sigrunt - hospodářský statekobtúlali - objímalisomtat - polohlasem nadávat
blaboceš - blekotášHodrobinka - drobečekstřešně - třešně
blyščavý - svítivý, blyštivýháby - šaty, oblečeníodětý - oblečenýščípat - štípat
bogdál - čáphaladryja - divoženkaogara - chlapecščrčky do očí vletěly slzy do očí vytryskly
bohyňa, božec - hadačka, hadačhen - tamokmásat - oškubatščúřit - ušklíbat
bolačka - ránahépnút - skočitokříly hnidky - ulevilo se mu po nemoci nebo po trápeníškarpa - příkopa
bombélat - pohupovathňápat - ztěžka choditopálka - proutěný koš ve tvaru poloviny kouleškařúpky - skořápky
bosorka - čarodějnicehodnú chvílu - delší dobuoplut - poplivatšúkání - otálení
brdúc - kop, žduchhrubý - velkýoprubovat - zkusitT
bŕkání - létáníhrubě šumné - moc pěknéopŕlený - popálený od kopřivtajak - tak jak
Chypcovat - skákatopucovat - utřítteprú - teprve
cengání - cinkáníJostat - zůstattoléj - tolik
cérka - děvčejaskotat - ječetostařat - zestárnouttoť - tu, tady
ciráty - okolkyjináč - jinakPtrávnica - velká plachta na trávu
crknút - kápnoutKpagáček - plackatrnky - švestky
cúhat - pojídatkalup - úprkpaklíček - balíčekU
cukrové - bonbony, sladkostiklécavý - kulhavýplantala - popletaulútilo - přišlo líto
čagan - hůl se zahnutou rukojetíkoliba - budova ze dřevapleštit - spadnoutV
čerchmant - čertkoštovat - chutnatpliskýř - puchýřužica - lžíce
čopět - dřepětkotáry - kopceplkotat - tlachatvčil - teď
Dkrpce - valašská obuv vyrobená z kůže a tkanicpodlevá - podlevřéskat - vřískat
darmo - zbytečněkúšček - kousekportášé - strážci hranicvycimbat - natlouci
dlážka - podlahaLpoščat - půjčitvypakovat - vyhnat
dodrúzgali - dotlouklilebo - nebopraúvat - říkatvypleščený - vytřeštěný
do foroty - do zásobyledvá - sotvapraščat - praskatZ
do včilška - do dneškalesti - jestliprskatý - žíhanýzablfkat - zaštěkat
do nútra - dovnitřligotat - lesknoutpřipříhali - zapřahalizemáky - brambory
do vúle - do sytostiMpřitrckat - pomalu váhavě přijítzbrchat - posbírat se
drapatý - drsnýmáčka - omáčkapškat - kýchatzbúzat - hledat
drva - dřívímaglaja - popletapucovat - čistitzhlavec - polštář
dvérca - dveřemalúšata - drobečciRzchořet - onemocnět
enom, enem - jenommašík - praseráztoka - prudký svahzmerčit - vidět
Emeněj - méněratuj - varujzrychtovat - připravit
ešče - ještěmorák - krocanrebelovat - odmlouvatŽ
FNroba - ženažgráňat - naříkavě si vynucovat
fryško - rychlenabažit - nasytitróchat - házetžgrlota - lakota
náčiní - nádobírokyta - vrba
žleb - hluboké údolí
nagĺgali - nalokalirola - pole




Valašské nářečí je plné přejatých slov a změkčenin. Čistou valaštinou se již téměř nemluví.

Připravit se, pozor, teď!

13. března 2009 v 7:42 | ja |  Moje psaní
Sousedka se dala do jarního úklidu. Jistě je ho zapotřebí, ale začala brzo. Všude je ještě hodně vody, a tak se jí trávník špatně hrabal. Ukazovala mi hromádku, kterou z tak malého místa nahrabala. Chvíli jsme si povídaly uprostřed chodníka, pak jsem šla do obchodu. Šlo se mi po delší době docela dobře. Stále jsem čekala onu nepříjemnou bolest nohou, ale nedostavila se. Jejda, kdyby to takhle chtělo vydržet, byla bych ráda. Prošla jsem obchod, koupila několik čokoládových zajíčků a vajíček, doplnila zásoby koření a vzala do tašky pečivo. Sníh zmizel i z těch posledních koutů a všude se objevil nepředstavitelný binec. Jenom těch psích hovínek kolik je všude kolem, to je neuvěřitelné. TS letos nezaspaly a hned včera vyjelo čistící auto. Dneska prší, tak s úklidem se musí počkat. Ale jak jsem viděla sousedku, brzy bude venku všechno krásné. Už se na to nesmírně těším!



Ranní počty

13. března 2009 v 7:10 | ja |  Moje psaní
Skončila škola a já začala dojíždět do okresní nemocnice. Cesta je dost dlouhá, a tak než si člověk zvláště po ránu zvykl na natřásající se motoráček, trvalo to dosti dlouho. Vždycky jsem obdivovala všechny, kdo mohou ve vlaku ráno spát. Vagonek se denně plnil stejnými lidmi, denně jsme si sedali na svá oblíbená sedadla. Průvodčímu stačilo pohledem přejet vagonek a hned poznal, kdo jede navíc. Ve vagonku býval klid, jenom sem tam se ozvalo hlasitější oddechnutí a zavrzání sedadla. To, když některý z pánů měnil svou oblíbenou polohu. Všichni jsme se po nějakém čase znali, nejen uvnitř vlaku, ale znali nás i hradláři a výpravčí. Při cestě domů z noční jsem jezdívala vláčkem parním a sedávala jsem nejraději po směru jízdy, pěkně v koutku. Pravidelné čekání na přípoje bývalo a dosud je v Hulíně. Tam každý vláček měl větší nebo menší pauzu. Jednou, už při vjezdu do nádraží jsem měla pocit, že není den jako jiný. Ve vagonku sedělo pár lidí navíc. Nebavili se spolu, ale seděli roztroušeně, tu a tam jeden človíček. Asi pět mužů a tři ženy. Divné! V ranním vlaku opravdu divné. Vlak zastavil, lidé vysedli a my znalejší poměrů jsme věděli, že máme víc jako půl hodiny přestávku. Venku se začínal krásný sluneční den. Karlštejn - model hradu, který stával u nádražní budovy, se stal nejvíce zajímavou věcí. Byl krásně udělán a lidem se líbil. Už, už jsem přivírala oči, když se to stalo. Neznámí lidé se spěchem vystupovali a vybíhali na nástupiště. Několikrát se ozvala píšťalka, na prostranství před nádražní halou najelo tmavě modré vozidlo. Brzdy zaskučely a z auta vyskočilo několik dělníků. Byli v zaprášených montérkách a něco si mezi sebou povídali. Na druhé nástupiště přijížděl rychlík, lidé čekající na jeho příjezd se stavěli podél koleje. Všechno se zdálo normální. Mezi kolejemi přebíhalo několik lidí, maminka spěchala k poštovnímu vagonu s dítkem na ruce. Kočárek sundali a ona si ulehčila tím, že dítě dala dovnitř. Několik mužů se znenadání přiblížilo k jednomu cestujícímu, a aniž si kdokoliv všiml, vzali jej mezi sebe. Spolu pak odcházeli do podchodu a pak k čekajícímu autu. Nevím kolik nás bylo, kdo si v ten okamžik všiml, že onen muž má ruce pod svetrem spoutány želízky. Dojela ještě dvě auta, muži naskákali dovnitř a odjeli. Najednou byl všude klid. Oči se mi zavíraly a já se pomalu propadala do snu. Domů jsem dojela jako obvykle. Na příhodu jsem ihned zapomněla a za pár dnů jsem měla dojem, že to byl jenom sen. Ale nebyl!
O několik dnů později proběhla mezi lidmi zaručená zpráva, že uprchlý vězeň byl polapen a dán tam, kam patří! Lidé si oddechli.


Únos

12. března 2009 v 9:08 | ja |  Moje psaní
U velikého, dosud holého, bezového keře stál invalidní vozík. Doba návštěv. Jsem na odpolední procházce, tak jako každý den mé hospitalizace. Cestou potkávám korzující postavy v modrém! Naše nemocnice má uniformní župany, tedy všichni jsme v modrém. Jeden takový leží volně přehozen přes prázdný vozík. Kolemjdoucí na to nic neříkají a věnují se sobě navzájem. Je to ale divné, přece ten, koho na vozíku přivezli, jej asi potřeboval, a kde je teď? Moje zvědavá povaha mi nedovolí pustit věc se zřetele. Stávají se případy, že pacienti na vlastní pěst opustí nemocnici, ale aby invalida nechal vozík bez dozoru, no nevím. Obcházím proto po nejbližších cestičkách a jedním očkem vozík pozoruji. Dlouho se nic neděje, pak najednou na cestičce prudce zabrzdí auto, z něj vyskočí dva mladíci, vozík složí, strčí do auta a jsou pryč. Na chodníku zůstává jenom trochu zvířeného prachu. Únos!!!! To je to první , co člověka napadne! Máme v areálu nemocnice bezpečnostní službu, proto jsem se rozhodla zajít za nimi. Pak, ale mě napadlo, že bych třeba mohla být pro legraci, a proto jsem si zašla na naši ambulanci, kde jsem se v počítači snažila zjistit, zda u nás neleží nějaký cizinec, vážený politik nebo podnikatel. Nic, samá neznámá jména. Tak to jsem teda v koncích. Opatrně jsem mezi kolegyňkami vyzvídala, zda někde na oddělení nemají pacienta s vlastním invalidním vozíčkem. Trvalo to chvíli, ale úspěch se dostavil. Našla jsem to, na jednom oddělení je mladá dívka na vozíčku. No a je to jasné, unesli ji a budou chtít výkupné. Moje ruka už sahá po telefonu, pak opět klesne. Ne, ještě nebudu dělat paniku a podle jména hledám něco o děvčeti. Bydlí sama, rodiče má, je svobodná, dělá vysokou školu. Měla dopravní nehodu, proto ten vozíček. Stojím u okna a přemýšlím. Najednou se na nádvoří něco děje, lidé se zastavují a koukají někam k bráně. Ta se otevírá a do ní vjíždí postupně několik aut. Bílé stuhy se třepou na kapotách a já jsem doma! Je mi už jasné, co se asi stalo. Ano z auta vyskakují dva mladíci, vytahují a skládají vozík. Přistavují jej ke dveřím bílého auta, a z něj opatrně pomáhají bíle oděné slečně. Je celá rozzářená a samý smích. Tak tedy žádný únos, ale svatba. Všichni se zastavují a jeden přes druhého mladé paní gratulují. Je to krásný pocit dívat se na šťastný úsměv dívky, jíž osud naložil takovou zkoušku. Tak ať vám to vydrží!!!


Jsem doma

11. března 2009 v 22:11 | ja |  Moje psaní
Ahoj všichni!!! Tak už jsem konečně zase doma. Přijela jsem až dneska večer, takže jenom krátce. Slibuju, že od zítřka budu opět připravena. Teď jenom jeden postřeh z nemocnice.
Všimli jste si někdy toho, jak se člověku stáhne krk, když překročí práh nemocnice? Jak se mu rozbuší srdce? Jaká na něj padne úzkost? Každý ztlumí svůj hlas, opatrně se rozhlíží a čeká! Čeká na ortel! Když se jej dočká, okamžitě se změní tón jeho řeči, hlasitost projevu i způsob vyjadřování. Že jste si nikdy nevšimli? Tak se pozorně dívejte kolem sebe. Je to tak, ať se vám to líbí nebo ne.