close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2009

Výročí

25. března 2009 v 7:43 | ja |  Moje psaní
Tak už je to 15 let, co nás opustily obě maminky. Jakoby se domluvily, že nám nebudou přidělávat práce, naplánovaly si obě najednou hospitalizaci. Jedna skončila v LDN a na zápal plic, druhá na operačním sále s hydropsem žlučníku. Tak jsme v jednom týdnu dělali dva pohřby. Je to už tolik let, ale bolí to stále stejně. Dneska zanesu na hřbitov kytičky a chvíli si s nimi povykládám.


Než začnou bourat

24. března 2009 v 14:54 | ja |  Moje psaní
V našem městě se stále něco staví, opravuje a vylepšuje. Podle místních tamtamů se chystá výstavba supermarketu LIDL. Údajně snad na místě, kde dneska stojí polovičkova fabrika. Ne že by ji zrušili, ale chtějí část pozemku, na níž je továrna více než 100 let, prodat právě tomuto řetězci. Když tak chodím kolem, zdá se mi místo docela malé, ale snad prý to stačí. Už mnohokrát jsem litovala, že v době, kdy se bourala stará část náměstí s hotelem, neměla jsem fotoaparát. Škoda, naši potomci už nebudou vědět, jak vypadal hotel Záložna, v němž se odehrávala valná část kulturního života našeho města po několik desítek let. A tak když jsem se dozvěděla, že se má bourat stará Slezákova továrna, zašla jsem si udělat několik snímků. Možná, že se celá věc konat nebude, ale co kdyby. Já už jsem připravená a fotky jsou taky.


Kočárek a pes

23. března 2009 v 9:23 | ja |  Moje psaní
Ze zahrady se ozýval dětský křik. Uprostřed mezi kopretinami stál hluboký kočár a u něj veliký pes. Byl to Brit, velký vlčák, černý jako uhel. Dítě v kočárku plakalo a pes začínal být nervózní. V domě ani na zahradě evidentně nikdo nebyl. Odvolat psa nešlo, tak jsem přemýšlela co dělat. Horký letní den s sebou nesl už několikátý den teploty vysoko přes třicet stupňů. Rozhlédla jsem se po návsi a hledala nějakou pomoc. U vývařovny se začínali scházet důchodci a čekali až otevřou jídelnu. Škola byla prázdná, byly prázdniny. Kolem dokola v ostatních domech byli také jenom staří lidé s dětmi. Měla jsem o řvoucí mimčo strach, tak jsem horečně přemýšlela co dělat. Po nějaké chvíli jelo kolem první auto, pošťačka. Mávnutím ruky jsem ji zastavila a popsala jí situaci. Slíbila, že ve vsi, kam jede, někoho sežene na pomoc. Vrátila jsem se k plotu a lákala Brita na nějaké pamlsky, doufajíc, že se mi ho podaří od kočáru odvést. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, že pes se od kočáru nehne. Právě kvůli tomu jsme před časem museli dát pryč našeho čuvače. K synkovu kočáru nesměl nikdo, jenom já a polovička. Čas rychle plynul a dětský křik nabíral na intenzitě. Hrozilo přehřátí a další nepříjemnosti. Najednou mě napadla spásná myšlenka - hasiči! Rozběhla jsem se na druhou stranu vesnice, kde byla zbrojnice. Modlila jsem se, aby tam někdo byl. Už z dálky jsem viděla otevřená vrata, sláva! Udýchaná jsem vpadla dovnitř, kde dva kluci opravovali nějaký agregát. Přemýšleli jenom chvilku a už startovali auto. Nedovedla jsem si představit, co chtějí udělat, ale než jsem přišla nazpět k zahradě, byl pes v ohradě a kluci stáli u řvoucího kočáru. S dítětem jsem si už poradila, přebalila jsem ho, dala mu napít a zavezla jsem kočár do stínu. Pak jsme šli hledat babičku, která dítě měla hlídat. Našli jsme ji bohužel pozdě. Měla silnou cukrovku, píchala si inzulín a byla hodně stará. Upadla, a tak tam bez pomoci ležela a já k ní nemohla kvůli psovi. Ještě dlouho jsem si to vyčítala, že kdybych ...., anebo proč jsem .....! Ale bohužel bylo pozdě. Přivolaný lékař, mě ubezpečil, že se jí to stalo velmi náhle, že to asi byl asi infarkt. Dodnes mě hřeje to, že jsem alespoň dětátku pomohla. Dneska je z něj velký chlap a vždycky, když ho potkám, na celou příhodu si vzpomenu.

A už toho mám dost

22. března 2009 v 17:44 | ja |  Moje psaní
Návštěvy jsou krásná věc. Dozvíte se mnoho nového o jednotlivých členech rodiny, že ta chodí s tím, ale neklape jim to. Tamten zase trpí nějakou nemocí, asi to špatně dopadne. Mladá je bez práce, ale moc jí to nevadí, navštěvuje kamarádky a chodí po kavarnách o sto šest. Že si koupili nového pejska a mají věčně rozkousané všechny boty. Tak jsme si pěkně popovídali, dobře se najedli a pak se vypravili na procházku. Moc mi to ještě nechodí, tak jsem se po chvíli otočila a šla sama domů. Cestou jsem odněkud slyšela ptačího doktora, jak ošetřuje stromeček - tatatttaaattata. Na rybníce byla tenká vrstvička ledu a na ní se klouzal jeden káčer. Foťák jsem samo s sebou neměla, tak se nedalo nic dělat. Párkrát jsem si čutla s klukama do balonu, to když jim u nás přeskočil do zahrady. Ještě jsem trošku prohnala Elišku, má ráda, když jí házíte klacíky, a šla jsem domů. Polovička už měl doma uklizeno a koukal na televizi. Synátorovi jsem nabalila, co se dalo, moc toho nechtěl, že to nepoveze až do Brna. No, a všechny oslavy máme konečně pro letošek odbyty. Už jsem z toho celá uondaná. Tak ještě jednou všem hodně zdraví a spokojenosti a jdu si dáchnout!

Jeden z polovičkových dortů:
A ještě kytice:


Co k obědu?

21. března 2009 v 19:10 Něco dobrého na zub
Dneska jsem měla chuť na uvaření složitějšího oběda. Taky pro synátora k narozkám jsem se rozhodla udělat kuřecí roládu. Chce to jenom chvíli trpělivost při vykostění a pak už je to docela jednoduché.
Krok 1.
Krok 2.


Krok 3.
Krok 4.

Krok 5.


Pohádka o lásce

21. března 2009 v 15:49 | alicebaresova.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Pohádky našeho dětství začínaly zpravidla v pubertě. Hrdinou pohádek málokdy bývalo dítě, spíš odrostlá princezna, či princ a končilo to svatbou. Příběhy byly o lásce, co hory přenáší, ničí zlo a ochrání v každé situaci a my jim rádi věřili.
Nemohu mluvit za prince, ale ve věku princezen dostala představa mého prince konkrétní podobu. Pokud se pamatuji, kamarádky na tom byly stejně. Jedné se líbil blonďatý, jedné černovlasý, s knírem či bez kníru, zpravidla vlasatý. Princové bývají vlasatí. Všimli jste si? A nejen princové. I zdatní kováři, ševci a myslivci z pohádek mívají bujnou hřívu. V mých dobách mívali. Mým vzorem byla Popelka. A čí asi ne? Popelku s kaštanovými vlasy, které jsem také mívala, nemohl nahradit jiný vzor. Dodnes ji nepřekonala žádná princezna. Ani Arabela. Pohádky končívají svatbou, a co přijde po ní? To už se děti nedozví. Musí si to vyzkoušet.
Po svatbě přijdou líbánky, všední dny a společné starosti. Těšení na společnou budoucnost vystřídá postupně těšení na jiné věci. Těšení na děti, na mateřskou dovolenou, na návštěvy, na klábosení s kamarádkou, na odchod dětí do školky, na odchod dětí do školy, na prázdniny, na týden volna od dětí, na peníze, na návrat do zaměstnání, na nový dům, či byt, na nové auto, na návrat manžela ze služební cesty, na společnou procházku, na společný výlet, na společnou návštěvu, na odchod manžela do práce, na kávu s kamarádkou, na odjezd tchyně, na odjezd maminky, na odjezd manžela, na odjezd dětí, na odjezd, na návraty, na usmíření, na hádky, na pohlazení, na pohled, na klid v rodině, na klid od dětí, na klid, na studia dětí, na ukončení studia dětí, na úspěchy dětí, na partnery dětí, na vnoučata, na návštěvy dětí, .... A když to všechno přežije láska, tak to bude procházka růžovou zahradou.

Sluha dvou pánů

20. března 2009 v 13:12 Co se mi líbí


Něco pro zahnání smutku.

Co dělat v neděli?

20. března 2009 v 12:43 | ja |  Moje psaní
Ráno se vstalo dřív než obvykle. To proto, že se jede do Olympie. Je to od nás trošku dál, a tak rodinka musí podřídit svůj režim. Otec už večer pobíhal kolem auta a kontroloval, zda je všechno OK. Olej, benzin, voda v ostřikovačích. S manželkou se domluvili na velkém nákupu už před týdnem. Matka zatím oblečená a nalíčená, narychlo dopisuje seznam. Ví moc dobře, že co si nenapíše, zapomene, a z rodiny nikdo nic nebude vědět, i kdyby jim to desetkrát říkala. Jo, ještě toaletní papír a ubrousky. Blíží se Velikonoce, tak nějaké ty ozdůbky a barvy na vajíčka a obtisky a pomlázka a.... "Tak už jste? Jedem," ozval se otec a jediný šofér. Matka vstala, vzala peněženku a šla si obouvat boty. V tu chvíli se do chodby dostavila dcera, ještě v domácím. "Já nikam nejedu, mám na obličeji pupínky!" zaskučela a na tázavý pohled matky se zašklebila. "Ale prosím tě, kde co vidíš? Rychle se obleč a pojď, koupíme nějakou kosmetiku a bude pokoj!" "A koupíte mi MaxFactor?" ptá se při cestě do pokoje. "Ale jo, jenom už, prosím tě, dělej, nebo se taťka zblázní". Malý rošťák si obouvá boty a šupem je v autě. Když vyjíždějí z garáže, jsou všichni spokojeni. Každý se těší na to své. Parkoviště u Olympie je hustě obsazené, tak chvíli hledají místo. Matka se chopí prvního vozíku, který potká a nasadí buldočí výraz. Nikdo a nic ji už nedokáže zastavit. Děti za ní vlají a závěr kolony tvoří otec. Procházejí nákupním centrem a vozík se postupně plní nákupem, Mléko, minerálky, několik sáčků s ovocem, tyčky salámu. Děti přinášejí, co kdo má rád, sem tam se k vozíku přitočí otec a zase tajně něco vyndá nebo vymění. Nákupní centrum je veliké, a tak než se celé několikrát objede kolem dokola, je skoro půl druhé. Děti už škemrají, že mají hlad a žízeň. Plně naložený vozík odvezou k autu a nacpou do kufru. "Ten balík toaleťáku hoď na zadní sedadlo, děcka ho pak vezmu na klín," zavolá matka a zabouchne dvířka od auta. "Tak a teď si zajdeme na společný oběd," říká otec a usmívá se. Na tenhle okamžik se všichni těšili celý týden. Zamířili nazpět k budově nákupního centra a cestou se dohodli, že půjdou do KFC. Je tam sice hodně lidí, ale obsluha je rychlá. Každý si objedná, co chce a na co má chuť. Jí se rychle, aby i ostatní mohli sednout. Ještě cestou k autu dolizují děti zmrzlinu. Pošťuchují se navzájem a spokojeně nasedají. Blíží se třetí hodina, cesta domů trvá skoro hodinu a půl, takže mají co dělat. Cestou si mladá prohlíží igelitku, v níž má svůj poklad. Kosmetiku, nějaké hadříky a pár časopisů. Je viditelně spokojená a už se těší jak se svým kamarádkám na blogu pochlubí novými věcmi. Co na tom, že oni budou popisovat zážitky z výletu na hrad nebo do hor. Ona má své věcičky malovátka. Synátor únavou usnul a oba rodiče spokojeně hledí před sebe. To zase byla jednou krásně prožitá neděle.!

Pár drobností

20. března 2009 v 9:30 | ja |  Moje psaní
Na římsu okna dosedl vrabčák a dal se do přebírání pírek . Pozorovala jsem ho zpovzdálí a přemýšlela jak vyřešit problémy, které se poslední dny nakupily a jež je třeba urychleně vyřešit. Ty se máš, vrabčáčku, jen si tak světem lítáš a prozpěvuješ si. Najednou sebou vrabeček trhl, pískl a byl ten tam. Pod oknem se mihl zlověstný stín. To sousedův kocour vyrazil na lov. No, nemá to taky jenom růžové, ptáček milý, musí si dávat velký pozor na své nepřátele, v zimě je pro něj problém najít něco k jídlu a chladné období přežít. Každý máme něco, vím, ale když je něčeho hodně, tak to člověka dokáže srazit do kolen. Elinka se motá kolem a snaží se přimět paničku, aby s ní šla ven. Poslechla jsem a vyrazily jsme. Cestou jsme potkaly stroj na zametání chodníků. Elince se moc nelíbil, vrčela na něj a dorážela na otáčející se metly. Je to šikovná mašinka, chodník po projetí je naprosto čistý a upravený.

U obchodu jsem potkala kamarádku z dávných let. Zavzpomínaly jsme, chvíli probíraly společné známé, až jsme se dostaly ke jménu jednoho človíčka. Nedávno jsem ho viděla v televizi, měl tam nějaký rozhovor, a já musela konstatovat, že vypadá velmi dobře.
To mi připomnělo, že musím zajít ke kadeřnici, jelikož moje dvorní kadeřnice si polámala nohu a bude dlouho neschopná práce. Elinka už tahala vodítko a snažila se přimět paničku k další cestě. Po nějaké době se jí to podařilo. Nakoupila jsem, vzala jsem dva nové truhlíky a pytlík substrátu, neboť musím nasadit begonie. Včera jsem si všimla, že začínají rašit. Cestou domů jsme ještě chvíli hráli na přetahovanou. To když Elis chtěla jít na opačnou stranu než já. Spolu jsme zahnaly onoho černého kocoura, který si z našeho sklepního okénka udělal lehátko. Uklidily jsme nákup, umyla jsem nádobí od večeře a nasadila hlízy begonií. Právě když jsem si zalévala kávu, zazvonil zvonek. Přijeli nám namontovat nový vodoměr. Už jsou teda pryč a já si sedla ke kávě a začala jsem o těchto denních maličkostech psát. Hlavou se mi honí víkendová oslava švagrových sedmdesátin. Probírám, zda mám všechno, co potřebuji k vaření. Jestli bude všeho dost.
A bude konec března! Mimochodem, dneska ve 12.44 hodin začíná astronomické jaro. Blíží se Velikonoce a s nimi další starosti. A tak pořád dokola. Musím zajít do knihovny, začne se s jarním úklidem atd. Nekonečný koloběh lidských starostí a radostí.

Pro všechny Josífky!

19. března 2009 v 12:19 | ja |  Fotografie
Všude sněží, jen u nás je dneska krásný slunečný den. Byla jsem ve městě a podařil se mi úlovek.
Takhle krásně rozkvetlé je zákoutí našeho náměstí. Všechny květy věnuji dnešním oslavencům - Josefům, Pepíkům, Pepkám a Pepičkám. K té kráse jim zpíval kos.