Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Březen 2009

Červ

31. března 2009 v 20:10 | Novinky cz. |  Víte, že?

Zítra zaútočí po celém světě na počítače s Windows zákeřný virus

Ve středu 1. dubna očekávají bezpečnostní odborníci na celé planetě masivní útok počítačového viru Conficker. Ten má za cíl ochromit počítače s operačním systémem Windows. Předchozí verze viru šířící se od ledna po celém světě infikovala několik miliónů počítačů. Experti se aprílového útoku velmi obávají, někteří dokonce hovoří i o tom, že by mohl zkolabovat internet. Podobné obavy se naposledy objevily před přelomem let 1999 a 2000. Polovička zakázal zítra spouštět PC, proto se přihlásím až ve čtvrtek. Bojím, bojím!!!

Listové těsto

31. března 2009 v 13:57 | článek převzat ze servru Cukrář |  Zaujalo mě
Máslové listové těsto vzniklo vlastně náhodou. Vynalezl jej cukrář Glaudo Gelée v r. 1600 v Chateau de Chamague ve Francii, který pocházel z chudé rodiny. Tenkrát pracoval jako tovaryš ve svém rodném městě u jistého cukráře a pekaře. Jednoho dne zpracovával Gelée chlebové těsto, ovšem po francouzském způsobu z pšeničné mouky pro domácí spotřebu.
Protože jeho zaměstnavatel byl nemocen, umínil si, že pro něho zhotoví zvláště dobrý chléb.
Vzal asi 20 dkg chlebového těsta, udělal z něho kouli, kterou potom rozválel a zabalil do něho kus prodělaného másla.
Těsto takto zhotovené převálel a několikrát za sebou složil a potom jej nechal upéci. Při otevření pece byl velice překvapen, když se upekla veliká koule, kterou nemohl ani vyndat. Při pozdějších zkouškách, když pekl chléb bez kvasnic, vždy obdržel lehoučké a křehké pečivo, aniž se dopátral pravé příčiny jeho vzniku.
Tento šikovný mladík měl zálibu vedle svého oboru též v malířství.
Když jeho zaměstnavatel po čase zemřel, věnoval se Gelée opět malířství, ve kterém i přes určité úspěchy nenalezl, po čem toužil. Proto po čase přijal místo u jednoho cukráře, jemuž dopomohl svým vynálezem k proslulosti jeho firmy. Zde pracoval mladý cukrářský pomocník jménem Luigi Mosca, jehož starší bratr měl ve Florencii cukrářství. Gelée mu vypravoval o svém vynálezu, který mu také předvedl. Luigi vyrozumněl svého staršího bratra o této novince a ten přemluvil Geléeho, aby šel k němu pracovat do Florencie. Tam Gelée v průběhu 18 měsíců svůj objev zdokonalil. Firma cukráře Moscy v v důsledku vynálezu se tak rozšířila, že ani tři nově vzniklé filiálky nestačily pokrýt poptávku.
V celé Itálii považovali za vynálezce máslového těsta cukráře Mosca, ač Gelée tajemství výroby uchoval pro sebe a pracoval ve zvlášť odděleném sklepě beze svědků. To velice trápilo jeho patrona, který by se velice rád tajemství výroby zmocnil. Zařídil to tedy tak, že jednoho dne poslal tovaryše Gelée na jakousi cestu a v době jeho nepřítomnosti zbudoval ve sklepě tajnou komoru, odkud potom přihlížel, kterak Gelée s těstem manipuluje. Když vše náležitě vypozoroval, umínil si, že vynálezce odstraní a zmocní se jeho vynálezu. Určitou intrikou se skutečně podařilo, že byl Gelée jednoho dne zatčen a uvězněn. Ve vězení onemocněl a byl by snad i zemřel, kdyby se mu nenaskytla příležitost k útěku. Odešel do Říma a nedbaje svého vynálezu, věnoval se své staré zálibě malířství a jako 82 letý malíř zde skončil svou životní dráhu. Vynález takto opanoval cukrář Mosca a byl ještě dlouho jeho tajemstvím, než receptura vstoupila ve všeobecnou známost.





Dort z listového těsta (viz. obr. nahoře)
100 g marcipánové hmoty
60 g másla
110 g cukru
2 balíčky vanilinového cukru
160 g mouky hladké
2 balíčky šlehačkového ztužovače
400 g švestkových povidel
30 g cukr moučka
Marcipán a máslo prohněteme a přidáme 60 g cukru, polovinu vanilinového cukru, mouku a vše opatrně hněteme do drobenky.
Dále použijeme připravené listové těsto a jeho třetinu vyválíme do kulatého tvaru o průměru 26 cm. Zhotovíme celkem tři základy. Dva z nich vícekrát napíchneme vidličkou a rovnoměrně posypeme drobenkou.
Vložíme na vymazaném plechu do předehřáté trouby na 200 °C a pečeme po dobu asi 10 minut ( oběh 170 °C, plyn 3 stupeň). Po upečení necháme zcela vychladnout.
Smícháme zbylý cukr, ztužovač a vyšleháme do pevné hmoty.
Potřeme 2 základy švestkovými povidly. Ozdobíme je přes hvězdičkovou trubičku šlehačkou stejnoměrnou vrstvou po celé ploše a vložíme základy na sebe. Poslední základ opatrně rozkrájíme na 14 dílů, posypeme cukrem moučka a na šikmo posadíme na horní patro.
Před servisem necháme asi 1 hodinu v chladnějším prostředí.

Mamí, to je asi strašidlo, že?

31. března 2009 v 10:22 | ja |  Moje psaní
Tak jsem se vypravila s Elinkou na procházku. Jen tak, bez foťáčku a na chviličku. Naše potvůrka si totiž nerada stříhá drápky a raději si je okusuje. Když jsem včera viděla, co jí z nich zbylo, rozhodla jsem se vzít ji na chvíli ven, aby si trošku zadrápala do hlíny. To ona ráda. Zvláště tam, kde cítí nějakou myšičku nebo ponravu. I vydaly jsme se pěšinkou kolem rybníčku v našem parku. Je to pár kroků od domu, tak jsem si na sebe vhodila jenom takové polosportovní oblečení a vyrazily jsme. Elinka byla v sedmém nebi, kačeny taky, protože jak nás zahlédly, odpluly na ostrůvek. Elis s nosem přitisklým až na zem nasávala vlahou vůni, která se z vlhkého trávníku po ránu uvolňovala. Já zase s hlavou málem v oblacích, hledala v korunách stromů hnízda, zpívající ptáčky apod. Pohoda! Jak jsem se tak vznášela v oblacích, ani jsem nepostřehla kudy mě vlastně Elis vláčí. Najednou jsme se dostaly blíž k vodě, na takový kopeček. Další už nemusím ani popisovat. Na vlhké trávě jsem podklouzla a řizla sebou doslova a do písmenka na prdel (puritánům se omlouvám)! Chvíli jsem se tam svíjela a snažila se stoupnout, Elinka si myslela, že si chci hrát, tak kolem poskakovala a snažila se vlézt mi na hřbet (já ji ale o to neprosila). Nepřejte si vidět, jak jsem dopadla. Obalená blátem a suchým listím jsem šupajdila domů a přála si být neviditelná. Potkala nás jen jedna paní s malou holčičkou, která tomu všemu nasadila korunu. "Mamí, kdo je ta paní? Strašidlo?" Maminka se snažila omluvou věc napravit a já se smála na celé kolo. Kdyby mě to pozadí tak nebolelo, byl by to docela dobrý vtip. Teď tady sedím u kafíčka, s obkladem na pr...., pračka hrčí o sto šest a já mám pro dnešek s vycházkami utrum. Holt, nemehlo je nemehlo!

Zbytečně vyhozené peníze

30. března 2009 v 12:16 | ja |  Moje psaní
Všichni známe reklamy na různé, zaručeně potřebné věci. Jsou jich plné noviny, časopisy i schránky na dopisy. Neříkám, že jsem jim ještě nepodlehla, ale bylo to asi jednou nebo dvakrát. Znám však lidi, kteří jim odolají málokdy. Vzpomínám si na jednu rodinu v nedaleké vesnici. Otec, matka a dospělá dcera. Ona pocházela z učitelské rodiny někde ze severní Moravy, on zase z jihu. Žili si svůj zvláštní život, sousedy moc nemuseli, ale jim to nevadilo. Nikomu nepřekáželi, neubližovali. Občas jsem je zahlédla na malinkaté zahrádce něco dělat, jindy si jeli do města na nákup, k lékaři pro léky a hlavně pro časopisy a noviny. Moji návštěvu doma odmítali, vždycky jsem se s nimi bavila jenom venku nebo ve dveřích. Po dědině o nich šly různé fámy, např. že mají hodně peněz (pobírali tři invalidní důchody), že si rádi udělají alkoholový dýchánek, při němž se pak dějí různé věci. Nevěřila jsem tomu, protože u nich v domě nikdy nikdo nebyl. Jenom pošťačka přicházela dvakrát do týdne a nosila jim různé dopisy. Často k nim dováželi balíčky a balíky. Podle odesílatelů se mezi lidmi rozkřiklo, že občas něco vyhrají, a tak jim tuhle přišel kávovar, onehdá zase nějaké drobnosti. Každý přemýšlel, co asi v těch balících dostávají. Nikdo nevěděl. Až jednou se paní na zastávce rozpovídala o tom, že musí ještě dneska na poštu zanést dopis, protože ta akce v novinách zítra končí a ona tu knihu chce. Tak se lidé dozvídali, že si objednávají různé encyklopedie, sady nádobí, ručníky, povlečení, deky apod. No, na tom by nic divného nebylo, jenže oni každou věc objednávali dvojmo i trojmo. Každý sám pro sebe. Když se jednou stalo, že paní potřebovala nějaké injekce, nemohla jsem pro spousty krabic projít chodbou. Některé ještě nebyly ani otevřené a stály jich tam dlouhé řady. Všechny ty věci musely stát dost peněz, ale oni je rádi vydali za levné a zbytečné věci. Dneska už jsou staří po smrti a dcera skončila v ústavu. Když se likvidoval jejich byt, lidé nechtěli věřit, kolik zničených věcí tam bylo. Všechno bylo zatuchlé a zcela zničené. Na zahradě zaplála velká vatra a na ní tyhle věci našly svůj konec. Vím, všichni tři byli duševně nemocní, ale přesto jsme nikdy nepochopili, proč si nejvíc objednávali drahé knihy od Reader´s Digest Výběr. Možná se jim jejich reklamy a nabídky nejvíc líbily.



Něco z mého rodiště

29. března 2009 v 22:36 | ja za použití Zpravodaje |  Moje psaní
Zabloudí-li našinec někam do českých krajů a je-li nucen tam nějaký čas pobývat, ať už kvůli studiu, práci nebo partnerovi, brzy s hrdostí pochopí svou jazykovou výlučnost. Zjistí že, zatímco on v kolejní kuchyňce používá šufánek, skřidlu a švrdlák, jiní si berou naběračku, poklici a kvedlačku. Zatímco on břáňá na vrátného a pak bláňá kolem budovy a čeká na to, až mu otevře, jiný klidně zazvoní a prochází se kolem. Malí šprčci gébí, když si na čele udělají hrč, po pádu z húry. Za chvíli však celí rozežraní letí sa čabrat do vody a dělat tam paskudu, zatímco druzí pláčou pro bouli na čele a pak celí rozpustilí vyvádějí u vody. A navíc, kdo z nás v dětství nedlábil kočku, nebo nešpihlal nožíkem píšťalku a nedžgal si věci do batohu, když jel na prázdniny k babičce. Tam lítal po dvoře celý rozgajdaný, a když dostal hlad, dral sa dom, kde pro něj babička udělala k večeři škraku nebo šulánky. Málokdy by si člověk uvědomil svou jazykovou odlišnost, než když jej na ni někdo upozorní, nebo někde o ní čte. Například dostanou-li se vám do rukou třeba staré texty na pohlednicích, kde se to hemží slůvky jako tož, včil a potem, nebo při čtení nějakého vtipu, např v časopise Trnky brnky.
"Slovník nespisovného jazyka valaského" sestavil Josef Fabián, novinář, spisovatel, dramatik, režisér a spoluzakladatel valašskomeziříčského divadla Schod a také dlouholetý ředitel Kulturního zařízení města Valašského Meziříčí. Až se vám náhodou dostane do ruky, také si v něm počtěte, potěší vás a zaručeně se i rozesměje. Alespoň kousek autorova úvodního slova:
"Píše se furt, že na Valašsku končí chleba a začíná kamení, ale málogdo už řekne, že Valaši sú pracovitý národ a po celé generace to kamení zbírajú a sypú na hromady. A že ty hromady zesypávajú na hranicách už tak dlúho, že z nich vlastně zesypali zeď podobnú čínskej.... Řeknime si to na rovinu - edem ten, gdo si kúpí náš slovník, može přes tu zeď nasísnúť...."

Bez čeho bych nemohla žít

28. března 2009 v 12:41 | ja |  Moje psaní
Bez čeho bych nemohla žít? Zajímavá otázka, nad níž přemýšlím již několik dnů. Rozhodně mezi ně patří běžné věci, jako je vzduch, voda a potrava. Ostatní věci se dají rozdělit na dvě skupiny. První je skupina věcí, kterou potřebujeme od malička až do stáří, a věci, které máme každý jiné.
Abych na něco nezapomněla, vzala jsem to od nejmladšího věku. Každý z nás, i dítě, potřebujeme především zázemí a lásku. Schválně nepíšu rodinu, vždyť děti vychovali i jednotlivci. Zázemí máme jednak v rodině, jednak v partnerovi, stejně tak lásku. Bez těchto dvou věcí bych rozhodně nemohla žít. Další věci jako dům už nejsou nutné, jak dokazují naši předci, kteří si ji našli kdekoliv. Na pustém ostrově bych bezpečně bez uvedených věcí nepřežila. Musím mít vedle sebe někoho, komu můžu věřit, kdo mi poradí, s kým si můžu promluvit. Vím, že se dá mluvit i s němou tváří, ale já bych to nechtěla. Další věcí, která je už ale z té třetí skupiny, kterou máme každý jinou, je psané slovo. Záměrně nepíšu kniha, stačí jakákoliv tiskovina, kterou můžete číst neustále dokola, pozpátku, hrát si s ní různé hry. Např. vynechávat každé druhé písmeno, počítat jednotlivá písmena, skládat jiné věty apod. Není těch věcí mnoho, ale já bych k nim přidala ještě jednu - svoje děti. Můžete se mnou polemizovat, že jsou ještě další potřebné věci, ale já o nich nevím.

Carevna Kateřina II. Veliká

27. března 2009 v 12:58 | za použití encyklopedie Vikipedie |  Něco z historie
Kateřina Veliká (známá též jako Kateřina II., Jekatěrina Alexejevna, rodným jménem Sofie Frederika Augusta), ruská carevna, narodila se 2. května 1729 ve Štětíně, zemřela 17. listopadu 1796 v Petrohradě, vládla od 28. června
1762 do své smrti.

Anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Frederika Augusta, jak byla Kateřina pokřtěna, prožila své mládí v německém Zerbstu, rezidenci jednoho z trpasličích německých říšských knížectví, jemuž vládl její otec, a ve Štětíně, kde kníže sloužil jako pruský velitel pevnosti.
V roce 1744 si ji ruská carevna Alžběta I. Petrovna vybrala jako vhodnou manželku pro svého synovce Petra, vévodu holštýnsko-gottorpského, kterého předurčila za dědice ruského trůnu. Budoucí manželé byli vzdálenými příbuznými, neboť Sofiina matka Johanna pocházela z rodu holštýnských knížat. Pro princezničku z nepatrného německého knížectví představoval tento sňatek, kterým se měla stát ženou panovníka jednoho z nejmocnějších evropských států, závratné společenské povýšení. Přes své mládí dokázala tomuto cíli podřídit vše a brzy se v cizí vzdálené zemi pragmaticky přizpůsobila zdejším poměrům a naučila všemu, co se od ní vyžadovalo. Například brzy po příjezdu do Ruska konvertovala Sofie k pravoslaví a přijala jméno Jekatěrina Alexejevna, přestože pravoslavné náboženství nikdy zcela nepochopila a během dlouhých obřadů se prý nudila.
Poté, co Kateřina přestoupila na pravoslaví, mohla se provdat za následníka ruského trůnu a stát se velkokněžnou. Kateřinino manželství s Petrem nebylo příliš šťastné. Zpočátku si s o rok starším následníkem docela dobře porozuměla a stali se přáteli, ale časem, kdy se začala projevovat Petrova infantilita, se od sebe vzdalovali. Manželství zůstávalo dlouho bezdětné, což bylo velkým problémem. Carevna Alžběta si totiž přála především to, aby následník zplodil potomka, kterého ona sama, oficiálně neprovdaná, neměla. Kateřinino postavení u ruského dvora tak zůstávalo dlouho nejisté a hrozilo jí, že pokud nesplní svoji základní mateřskou povinnost, bude se muset vrátit do Německa. Teprve roku 1754 porodila syna Pavla a v roce 1757 ještě dceru Annu, která však po dvou letech zemřela. Jejich otcem pravděpodobně nebyl Petr. U Pavla se nejvíce uvažuje o otcovství hraběte Sergeje Saltykova, ale také o Augustu Poniatowském, budoucím polském králi. Výchovu dětí převzala carevna Alžběta, Kateřina se do ní prakticky nemohla vměšovat a s dětmi se stýkala jen výjimečně. Narození syna však rázem změnilo její pozice. Nyní se stala skutečnou ruskou velkokněžnou, matkou následníka trůnu. Bylo téměř jisté, že nestane-li se carevnou jako manželka Petra III., bude jí jako regentka za nezletilého syna Pavla, pokud by Petr z nějakých důvodů na trůn nenastoupil.
Přestože carevna snažila Kateřinu naprosto izolovat také od politiky, podařilo se jí postupně navázat kontakty s vlivnými kruhy.
Z hlediska inteligence byla Kateřina osobností vskutku nadprůměrnou - byla již od dětství bystrá, zvídavá, bedlivě sledovala dění kolem sebe a jednání lidí ze svého okolí. Dovedla bleskově odhadnout situaci a vyvodit z ní pro sebe co nejlepší důsledky. Základní Kateřininou vlastností byla dle mého názoru absolutní cílevědomost a touha po seberealizaci.
Největší známý šat vůbec je korunovační roucho ruské carevny Kateřiny, vlečka byla přes 70 m dlouhá a 7 m široká, neslo ji 50 pážat.
Měla ráda luxus, nádherné šaty, paláce a vybavení. Nejraději dojížděla do svého paláce Carskoje selo, kde se cítila dobře. Ráda vzpomínala na svůj domov v Německu.


UFO v poli

27. března 2009 v 11:53 | ja |  Moje psaní
Budova stojící na kraji obce zářila do dálky novým nápisem Hasičská zbrojnice. Dojela jsem ranním autobusem, provedla několil naplánovaných návštěv a čas, který mi zbýval do nutného přesunu na nádraží, jsem se rozhodla využít k procházce po cestě vedoucí mezi poli. Byl krásný červencový den, prázdniny. Sluníčko svítilo a parádně hřálo už od rána. Nad zeleným obilím se vznášel skřivánek, občas pod mezí zatíkala koroptev. Mír a klid. Paráda. Silnice se klikatila, nikde ani živá duše. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem samotinká na světě. Bylo mi horko, tak jsem nelenila a vyhrnula nohavice i tričko. První domky sousední vsi se krčily na svahu, červené střechy zářily do dálky. Najednou se naproti mě něco zablesklo, a opět a zase znovu.
Pozorně jsem se podívala a zazdálo se mi, že v zeleném lánu něco vidím. Ano něco tam bylo. Chvílemi se zableskl odraz sluníčka a namířil si to rovnou do mých očí. To je divné, co to může být. Zpomalila jsem a pozorně se dívala. Usmála jsem se při myšlence, která mě napadla - UFO! Tak to bylo krásné, kdybych zrovna já narazila na zelené mužíčky. Už jsem se viděla v novinách.
Na nohách mě šimralo obilí a já šla zvědavě dál. Po několika krocích jsem to uviděla, v zeleném poli, bez jediné stopy kolem leželo kolo, nablýskanými řídítky odráželo sluneční paprsky. Kde se tam vzalo, nevím, ale leželo si tam spokojeně a tichounce na mě mžouralo červenou odrazkou. Když jsem došla na nádraží, měla jsem jen pár chvilek na koupení lístku. Mezi lidmi čekajícími na vlak se nesla jedna novina. "Vykradli hasičům zbrojnici!" Nikterak jsem si nedávala svůj nález v žitě do spojitosti s krádeží. To až za dva dny, když jsem šla kolem zbrojnice, jsem si na kolo vzpomněla. Zašla jsem dovnitř za chlapy, kteří uvnitř něco opravovali, a o nálezu jsem jim řekla. Naložili mě do auta a já je dovedla až k místu, kde jsem kolo viděla. Samozřejmě, že tam ještě bylo. Jeho přední kolo bylo prázdné, tudíž nepoužitelné. Zloděj se ho tedy zbavil, tím, že kolo odhodil do zeleného pole. Pak už to šlo ráz na ráz. Přivolali jsme kluky ze stanice VB, ti kolo naložili a odvezli k sobě. Prý na něm byly průkazné otisky, podle nichž se dal určit pachatel. Nevím, zda to byla pravda, ale já byla ráda, že jsem se svou zvědavostí dostala do detektivního pátrání.

Proč?

26. března 2009 v 13:05 | ja |  Moje psaní
Teda, teď jsem se vážně naštvala. Procházela jsem si různé stránky a komentáře k článkům. Docela pohodové čtení. Najednou jsem se dostala k takovému článku, kde se píše o včerejším odvolání vlády. To nechme stranou. Na to máme každý svůj názor. Komentáře postupně probírají jednoho politika za druhým, vyzvedávají jejich klady, či zápory. Hodnotí jejich činnost (jako by byli odborníci), pomalu přecházejí ke všem problémům, jež se neustále omílají ve sdělovacích prostředcích, někdo projevuje svou radost, někomu to vadí. Témata postupně řídnou, až se dostávají k obyčejnému životu u nich ve městě nebo na vsi. Pozvolna se dostávají k dalšímu, dnes velmi často omílanému a to jsou důchodci! Jedna z diskutujících se neudržela a vychrlila ze sebe všechno, co jí na důchodcích vadí. Zavazí v supermarketech, u lékaře se scházejí, aby se zásobili léky! Jak k tomu příjdou mladé rodiny, proč se pořád přidává jenom důchodcům a ne jim! Všimla jsem si již několikrát, že většina diskusí, ať už je o čemkoliv, se po nějaké době obrátí proti důchodcům. Stačí, aby se do ní jeden připletl a prozradil, že je v důchodě. Už je oheň na střeše! Cožpak ti mladí nemají své rodiče? Uznávají důchodce jenom jako peněžní úřad na nenávratnou půjčku?
Je mi z toho docela smutno, nechápu to. Vždyť jsme si ty mladé takhle nevychovali, doma byli jiní, proč tedy mají takové názory? Jenom neříkejte, že to nese doba. Za dob našich babiček byla také doba zlá, krize, válka, nedostatek, ale mladí se takhle nechovali. Čím to asi je? Nechápu to!

Z historie tapiserií

25. března 2009 v 14:00 | ja a kniha Dějiny užitého umění |  Víte, že?
Mezi ruční práce, které jsem se pokoušela zvládnout, bylo vyšívání. Ať už jednoduché křížkové vyšívání různých prostírání a ubrusů, nebo složitější kelimové vyšívání obrázků pro děti. Do rukou se mi dostaly i předem předkreslené vzory na plátně. Nejsem žádný talent na výtvarnou činnost, proto mi nezbylo než obdivovat různá díla kamarádek a tetiček. Při výletech po zámcích a hradech jsem obdivovala nádherné vyšívané gobelíny a tapiserie. Dodnes mě tyto práce uchvacují a ráda si o jejich vzniku něco přečtu. To základní o vyšívání se pokusím tady zveřejnit. Vyšívání je vlastně zdobení hladkých, obyčejně jednobarevných tkanin, pletiv, koží, blan a p. různě seřazenými stehy. Je tak staré jako tkaní a má za účel přerušit jednotvárnost prostých výrobků . Nacházíme ho ve všech dobách i u všech národů; jako jiné umělecké výrobky má podle toho svůj ráz i sloh. Podle materiálu a způsobu provádění můžeme vyšívaní rozdělit do několika druhů.
1. Vyšívání na počítaných vláknech tkanin vyvinulo se nejprve na tkaninách lněných, režných, hrubých. Pravidelné křižování útku a osnovy tvořící malé čtverečky dalo vznik stehu křížkovému.
2. Vyšívání bez ohledu na počet vláken je bud' pouhé konturování napodobující kresbu, nebo vyšívání ploché (národní), plné (francouzské), prolamované (anglické, Madeira, španělské) nebo malba jehlou. a) ploché (národní) je řazení stehů buď ve směru od kontury k ose jako u lístků, jablíček a pod. nebo u menších tvarů od jedné strany kontury ke druhé.
3. Vyšívání námětkové či aplikace záleží ve vystřihování různých tvarů, jež se na látku, na níž se pracuje, nejprve jemným lepidlem nalepí a pak, aby se ostřižené kraje netřepily, podle účelu předmětu buď obšijí ozdobnými stehy, anebo konturují stužkami nebo šňůrkami. Vyšívání námětkové na tylu, síťované půdě a vůbec na látkách pracích musí se okonturovat hustě kladenými stehy kroužkovacími, aby se netřepilo.
Základním prvkem vyšívací techniky je steh. K několika desítkám způsobů vedení nitě patří například:
  • Křížový steh: Nejjednoduší technika, dva stehy se překřižují pod úhlem 90° (odvozené druhy: gobelínový, tkací steh aj.)
  • Kelim: Stehy vypadají jako pletená očka a tvoří vodorovné žebrování. Od kelimu je odvozený stonkový steh, který naproti tomu probíhá kolmo. Obě žebrování se spojují diagonálními stehy dohromady.
  • Řetězový steh: Dvojitý steh, nit se protahuje každým otvorem ve tkanině zdola nahoru a po vytvoření smyčky obráceně.
Nejčastější dochované výšivky z dávné doby jsou církevní roucha. Tak např. z 10. století pocházejí manipul a štóla sv. Cuthberta z katedrály v Durhamu. Z 11. století se zachovalo mimořádné dílo trvalého věhlasu, tzv. tapiserie z Bayeux. Někdy bývá též nazývána tapiserie královny Mathildy. Ve skutečnosti je to výšivka a nezhotovila ji královna Mathilda, nýbrž pravděpodobně anglické vyšívačky. Pochází z roku 1077 a byla vyrobena pro Odona, biskupa z Bayeux, nevlastního bratra Viléma Dobyvatele. Jde o vlněnou výšivku na plátně, stonkovým stehem v obrysech a oboustranným na vnitřních plochách. Dílo je 68,30 metrů dlouhé a asi 50 cm vysoké a v osmapadesáti scénách, provázených latinskými vysvětlujícími texty, líčí události, jež předcházely dobytí Anglie. Lemy ilustrují zčásti Ezopovy bajky, jsou tu však i venkovské výjevy, jako obdělávání polí a lov. Tato tapiserie má především význam dokumentární, neboť sděluje množství podrobností o životě v 11. století.