16. února 2009 v 8:25 | ja
|
Nikdo ve vsi ho neměl rád. Povídali se o něm různé historky, ale pravda, byla ještě divočejší. Vedle staré hospody byl obrovský statek. Měl čtyři velká okna a dveře do ulice, vedle ohromná vrata do dvora a za nimi hospodářský dvůr. Bylo tam všechno, co k hospodářství patří. Tento statek patřil nejbohatšímu sedlákovi ve vsi. Jeho majetek odhadovali ostatní ve vsi na pohádkový. Z vrat jeho dvora vyjížděli nádherní valaši a skoro denně odváželi plný vůz konví s mlékem. O žních se všude hemžili sousedé a lidé, jež si na práci najal. Měl mlátičku, samovazač, vyorávač, dokonce si pořídil i traktor. Dařilo se mu dobře, dokud se na něj neprovalilo, jak se chová ke své rodině. Měl dvě malé děti a manželku, která byla ve vysokém stupni těhotenství. Žně byly v plném proudu a všichni měli plné ruce práce. Starší syn musel pomáhat u mlátičky, dcera s manželkou na poli. V tom horkém létě se pracovalo velmi těžce. Paní statkářka se jen tak kutálela a ostatní ženské se jí snažily pomoci, jak jenom to šlo. Když se objevil na poli její manžel, vždycky se rychle zvedla a začala pracovat. Všem to bylo divné, ale nesměli se ozvat, jinak byl oheň na střeše. Dál zvedala těžkou slámu , pomáhala u samovazače, nosila snopy. Za ní cupitala asi tříletá dcerka a s velkýma rozmazanýma očima svou matku pozorovala. Najednou paní zasténala a upadla na zem. Porod! Ženské volalzy vůz a chtěly milou paní statkářku nechat odvézt domů. Její manžel se postavil proti tomu, však ona si poradí. Vy se o ni nestarejte a huš do práce. Ženské jí daly vodu, upravily z plachet přístřešek, aby na ni dotěrné sluníčko tolik nemohlo a odešly za svou prací. Statkářka se do večera trápila, potom však porodila. Byl to další chlapec. Se slzami štěstí pak nechala ženské obdivovat děťátko. Když se objevil její muž, jenom něco zamumlal pod vousy a nechal ji i s chlapečkem odvézt domů. Všichni jim trojnásobné štěstí přáli. Jaké však bylo jejich překvapení, když následující den ráno stála paní s miminkem přivázaným v tzv. loktušce nachystaná do práce. Musela, jinak to u nich nešlo. Všichni ve vsi se shodli na tom, že statkář je nelida. A měli pravdu, honil je do práce a dokud neměl sklizeno on, další sedláci neměli šanci sehnat lidi. Neplatil je nijak moc, ale vyžádal si jejich pomoc vždycky jako první. To se rozumí, že ostatním se to nelíbilo a zařídili se další rok podle toho. Lidí, kteří by se dali najmout k takovému člověku, ubývalo a o to více dřela jeho rodina. Stalo se, co se stát muselo, nejstarší z dětí měl vážný úraz na poli, dcerka se zdála čím dál více pomatená, utíkala z domu, museli ji neustále hledat. Po nějaké době přišla kolektivizace , sedlákům odzvonilo. Ještě nějaký čas se plahočili na zbytku polí, ale už to nešlo. Lidi zcela odmítali pomoci o žních a jejich síly byly ty tam. Přišla zlá doba, jak říkával chlapům v hospodě, kam stále častěji chodil a kde zůstával dlouho do noci. Z domu se vytratil nejmladší syn, odešel někam za prací. Dcera sice pomáhala matce v kuchyni, ale na vdavky to nebylo. Její duševní choroba se vystupňovala do takové míry, že skončila v léčebně. Žena zemřela a na statku zůstali jenom ti dva chlapi. Když jsem je ponejprv navštívila , měla jsem pocit, že bydlí v chlévě. Nepořádek byl všudypřítomný, stejně jako nelibá vůně táhnoucí se od hlavních dveří do hloubi domu. Statek chátral, pozvolna se měnil v ruinu. Propadlou střechou zatékalo a všechno, co ještě k něčemu mohlo posloužit, podléhalo vlhku a plísni. Nebyli rádi, když jsem přišla, a já taky rychle splnila své povinnosti a pospíchala jsem pryč. Vícekrát mě k sobě nepustili. Dopadli oba špatně, syn se po nějaké době v opilosti utopil v místním potůčku a na starého pána jednoho krásného dne spadla střecha a zabila ho. Všichni mu takový konec přáli. Kdysi bohatý muž zemřel jako ten nejposlednější ze vsi. Nezůstalo mu ani na pohřeb. Dnes je statek zbouraný a na jeho místě si někdo postavil nový dům.
To byl tedy nelida. Mylela jsem ,že je to povídka z nějakého starého kalendáře a teď koukám, žes tohle zažila..
U nás už taky zase sněží.