
Sluchové halucinace
2. února 2009 v 17:15 | ja | Moje psaní"Pomóc, pomóc," neslo se ulicí. Rozhlížím se, co se kde děje. Nic nevidím. Všude klid, jenom obyčejný všední cvrkot. Sníh pomalu roztává a mění se ve špinavou vodu, která teče kolem vás po chodníku, kape na vás ze střech. Koukám se pod nohy, abych náhodou někam nešlápla. Stružka špinavé vody teče podél chodníku a u kanálu se pomalu mění ve vodní vír. Na jeho hladině se objevuje všechno, co voda stačila posbírat. "Haló, pomožte mi!" slyším zcela zřetelněji. Zastavím se a hledám. "Pomoc, pomoc! Tady jsem, dole! Rychle!" Teď nevím, jestli mně nešálí sluch. Skloním hlavu , hledám, koukám, až ho pojednou uvidím. Na kraji kanálu se zachytil do nějakých větviček malý medvídek. Vší silou se snaží udržet a ubránit točící se vodě. Sehnu se pro něj a beru ho do ruky. Je celý promáčený, špinavý ale šťastný. Mám pocit, že slyším jeho - "děkuji, za záchranu". Beru ho opatrně do tašky a uháním k autobusu. Doma medvídka čeká koupel v mydlinkové vodě, dokonalé vysušení a pak může do postýlky. Jsem stará na medvídky, ale tento se mnou od té doby spí. Elince se to moc nelíbí, ale nic nenadělá. Medvídkovy oči se usmívají a já teď vážně nevím, zda jsem jeho "pomoc" tenkrát slyšela, nebo si to jenom namlouvám.

Komentáře
To je krásný:-) Takový malý dobro ve chmurným dni...
kudy chodíš domů?..že bych si taky vlezl na kanál:-))
Určitě jsi volání slyšela, medvídci i ti plyšoví mají totiž duši.
Jsem ráda, jsi mi teď ještě bližší, protože tohle já dělám taky a mám toho svého prvního od kontejnerů..