close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pařížský podchod

23. února 2009 v 13:23 | ja |  Moje psaní
Kapka za kapkou se poroučela k zemi. Přitahovány zemskou tíží, prolétly vzduchem jako blesk a rozpleskly se na vrstvu sněhu. Zas a zase, s neúprosnou pravidelností dopadaly na zem dírou v potrubí. V prázdném podchodu to znělo jako ozvěna bubnování v nedaleké škole. Někde vepředu jsem zahlédla mizející nohu. Podchod byl dlouhý a postupně se měnil v prodejní pasáž. Někde vepředu hrála hudba a byl slyšet tlumený hovor. Moji pozornost upoutalo něco na zemi. Ano, na dlažbě podchodu byly namalované otisky bosých nohou, které každého chodce neomylně dokázaly vyvést z bludiště pod zemí. Kolem prolétl jako stín mládenec na inlajnech, pak ještě jeden. Jejich smích se podchodem rozléhal na všechny strany. U zářivého výkladu, v němž se všechno třpytilo a zářilo, seděl na zemi mládenec. Měl pokrčené nohy zakryté dekou, a vyhrával na akordeon. Jásavá melodie lidi ohlušovala a skoro je přiváděla k tanci. Zastavovali se kolem něj a sem tam mu vhodili nějaký peníz do položeného klobouku. Na očích měl černé brýle, přes které mu nebylo vidět do očí. Bylo to dobře, jistě bychom zahlédli něco šibalského, čemu bychom nerozuměli. Seděl tam a kýval se s akordeonem do rytmu. Po nějaké době u něj zastavila malá holčička, natáhla ruce a chytila ho kolem krku. Aniž přestal hrát, sklonil hlavu a dívenku políbil do vlásků. Ona ho něžně hladila po tváři a pak se posadila k němu, začala si hrát se střapečky na dece. Ta něha v jeho pohybech a její milá tvářička v sobě měly něco pohádkového. Po nějaké chvíli jsem je oba ztratila z očí, ještě chvíli byla slyšet hudba, pak už podchodem zněly jenom mé kroky. Výlohy byly samý jas a já měla před očima ten obrázek těch dvou tam dole. Schoulených v té zimě k sobě. Patřili jeden druhému a nikoho jiného nepotřebovali. Byl studený lednový den, ale z toho podchodu jako by vycházelo jaro! Všichni jsme se na sebe usmívali a bylo nám dobře.
 


Komentáře

1 Eva* | Web | 23. února 2009 v 17:54 | Reagovat

A já se teď usmívám při čtení..

Psaní ti jde moc hezky..

2 Eliška | Web | 24. února 2009 v 9:05 | Reagovat

Moc pěknej blog...

3 Jitka | Web | 24. února 2009 v 10:24 | Reagovat

I na mé tváři jsi vyloudila úsměv a v duši pohodu.

4 Eva* | Web | 24. února 2009 v 13:07 | Reagovat

Nazdárek, promiň, já pořád zkouším ty barvy na blog. Už mi z toho hrabe...

5 Slávek | Web | 24. února 2009 v 14:37 | Reagovat

"pouliční" umělce zbožňuju..je to úplně něco jiného než nakašírované koncerty a "filharmonie"..není to nic umělého, je to sám život..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama