close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nebyla bych dobrý zákusek

14. února 2009 v 12:12 | ja |  Moje psaní
Jako malá jsem se bála psů. Doma jsme nikdy neměli ani psa ani kočku. U dědečka byl jenom pejsek kamenný, a tak jakékoliv sblížení s ním nebyl žádný problém. Při svých dětských hrách jsem obcházela obloukem každou branku, vrátka či plot, kde jsem jenom tušila zuby. Cesta do 1. třídy vedla krátkou uličkou, v níž hafani nebyli. Jednou však se stalo, že se tam zatoulal něčí miláček. Byl to velikánský bernardýn, který pomalou chůzí kráčel proti mně. Všechny svaly ve mě ztuhly a krve by se nedořezal. Co teď, vzít nohy na ramena znamenalo, že se jisto jistě pustí za mnou. Zůstala jsem stát a zavřela oči. Chvíli se nic nedělo a zdálo se, že jsem tam sama. Lehce jsem pootevřela jedno oko a orosilo se mi čelo. Pejsek stál přímo přede mnou a zlehka mi zafuněl do obličeje. Nevím, jestli poznal, jak se ho bojím, nebo můj anděl strážný to zařídil. Vlhký jazyk mi objel obličej, pak ještě trochu zafuněl čumáčkem a zlehka do mě strčil. Stála jsem tam jako Lotova žena, nohy i ruce se mi třásly a z hrdla bych nevydala ani hlásku. Pejsek mě obešel, ze všech stran očichal a pak se to stalo! Znenadání se přitočil k mé noze, zvedl nožičku a poznačil si mě jako svůj majetek. Zlehka zafrkal, značku zahrabal tlapkou a vznešeně odcházel. Ještě hodnou chvíli jsem tam stála a čekala zda se nevrátí. Pak jsem se rozběhla a nehledíc na mokré punčocháče a sandál jsem upalovala do školy. Doma se všichni divili, kde se mezi prádlem bere taková divná, psa připomínající vůně. Neřekla jsem nikomu ani slovo a ještě několik nocí jsem ve snu tou uličkou utíkala s duší na jazyku. Stejně nechápu, proč se do mě tehdy pejsek nepustil, možná byl po snídani a takový žabec, samá kost a kůže ho nelákala. Tihle dobrosrdeční pejsci snad už u nás ani nejsou. Nedávno jsem viděla jednoho na hřbitově. Tak mi tuhle příhodu připomněl.


 


Komentáře

1 Eva* | Web | 14. února 2009 v 19:58 | Reagovat

Tos měla vážně štěstí, protože většina psů, když vycítí, že se ho lidé bojí, se do nich pustí.

Nevím jak bernardýni. Sousedé mají jednoho, ale ten je neustále zavřený..Je mi ho moc líto.

Tam, kde u nás nesvítilo sluníčko, je taky led zakrytý sněhem. Manžel se vracel ráno z noční a pěkně sebou fláknul. Má rozbité a oteklé koleno.

2 hadimrška | Web | 14. února 2009 v 21:18 | Reagovat

To je mi ale líto, tak ledovat, zavázat a omezit pohyb.

3 Jitka | Web | 15. února 2009 v 11:11 | Reagovat

S bernardýnem mám ty nejlepší zkušenosti. Jako malá jsem na něm mohla i usnout na dědečkově dvorku a on se ani nehnul a čekal až se probudím a slezu z něho. Byl to pes ze sousedství a chodil k dědečkovi se svým pánečkem. Ale málokdy s ním odešel, protože si se mnou rád hrál a já sním.Musel na nás být úžasný pohled. Já třasořitka a on mameluk. Kdyby jen tolik neslintal... Jinak jsou to hodní , dobráčtí psi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama