Není to pravidlo, ale občas se to stává. Je potřeba, aby vysloužilou věc, v tomto případě dům, nahradila věc nová. Stával na návsi a lidé mu jinak neřekli než ratejna. Zda oprávněně nebo ne, nevím. V jeho otlučených zdech již dlouho nikdo nebydlel. Díval se na svět rozbitými tabulkami svých oken. Bylo jich hodně, ale ani jedno neodolalo klukovským hrátkách. Vrátka do malé předzahrádky visela na jediném pantu a ve dveřích zela obrovská díra. Nedělala jsem si žádné iluze, že v domě ještě něco cenného zůstalo. Byl evidentně prázdný. Zastavila jsem se a chvíli přemýšlela, jestli to mám udělat. Nikde nikdo, tak jsem ten krok udělala. Nahlídla jsem do temné chodby, proti mě vyběhl sousedův kocour a něco zavrčel. jinak se nic nedělo. Opatrně jsem našlapovala, abych si moc nezamazala boty. Po prochozeném linu, na němž se usazoval prach, jsem prošla až do místnosti, která bývala kuchyní. Ne, nábytek tam žádný nebyl, kachlový sporák byl rozbořený a na zemi leželo několik zažloutlých listů papíru. Začouzený otvor do komína a několik obrysů na stěně dávalo tušit, kde býval svatý obrázek, křížek a kalendář. Na parapetu rozbitého okna bylo tužkou napsáno neumělým dětským písmem "Mirek". Nahlédla jsem do dalších dveří, tam jsem zahlédla polorozbitou židli a na ní, světe zboř se, papírová krabice. Uvnitř se krčilo několik pavouků, jedna popsaná obálka a špaček červené pastelky. Obálka zaujala mou pozornost. Opatrně jsem ji vzala do ruky a sfoukla z ní vrstvu prachu. Známka v pravém rohu držela jenom jedním rožkem a byla roztržená, adresa skoro nečitelná a uvnitř byl zbytek dopisu. Má zvědavost dostoupila vrcholu. Obálku jsem strčila do kabely a provinile vycouvala na náves. Cítila jsem se jako svatokrádežník. Ano, přivlastnila jsem si něčí vzpomínku, součást jeho života. Ale nedalo mi to! Ještě jsem měla několik návštěv, které jsem musela udělat, a pak se na to podívám. Ta zvědavost popoháněla mé kroky a já byla jako na trní. Dočkala jsem se! Opatrně jsem vytáhla z obálky list přeložený na dvakrát. Zdál se prázdný, ale ne, něco tam přece jenom je! Z poloprázdného papíru na mě vyplazoval jazyk dětskou rukou nakreslený obličej. Pod ním nápis "To čumíš, že?". Tak to jsem si to chytla. Bylo to tam na někoho nachystáno a já se na to chytla. Rozesmála jsem se na celé kolo a docela jsem tento fór chválila. Příští týden byla ratejna pryč, na jejím místě se kupila hromada suti, rozbitých tašek a vepřovicových cihel. Na samém vršku stála ona rozbitá židle a na ní - papírová krabice!

Četla sem to jedním dechem. Asi bych byla taky zvědavka zvědavá a vstoupila a uzmula.....