7. února 2009 v 12:23 | ja
|
V trávě něco zašustilo a přinutilo mě podívat se dolů. Cestička se klikatila otevřenou pasekou, kolem voněly čerstvě pořezané stromy a nad hlavou se vznášel skřivánek. Slunce začínalo nepříjemně pálit do zad, když jsme vyšly z lesa. Babička pustila mou ruku a setřela si pot z čela. Naše dvě společnice - Tonča a Gusta- se zastavily a pomalu nasávaly tu nádhernou vůni. Ke Křížku to bylo ještě několik set metrů. Všechny tři si narovnaly ruksak na zádech a zvolna pokračovaly v chůzi. Já jsem ještě rychle strčila do pusy hrst lesních jahod, ó ta slast na jazyku, a poskakujíc jsem se je snažila doběhnout. V lese nad námi bekla srnka, kdesi se rozkřičela sojka. Kolem cesty se měnila paseka v krásnou zelenou louku, posetou sem tam vodní hladinkou ve traktorem vyježděných kolejích. Tráva byla nádherně zelená, přestože bylo nejparnějsí léto. Sklonila jsem se k malému jezírku a chvíli pozorovala dobné pulce, jak se hemží vodou. Už jsem v dálce zahlédla malý dřevěný plotek, kterým byl ohrazen dřevěný kříž. Doběhla jsem právě ve chvíli, kdy babička a její dvě kamarádky usedaly na hromadu naskládaného dřeva. Každá pod sebou rozprostřela svou zástěru a na ni si sedla. Ze zad sundaly ruksak a rukama zalovily uvnitř. Každá tam měla sklenici s vodou a nějakou menší svačinku. Byly jsme právě ve druhé třetině naší cesty pro mléko a tvaroh. Tady u křížku se pravidelně odpočívalo. Tady ve stínu starých stromů, na kraji příkrého klesání k horské vesničce Rusava, se každý pocestný chvíli zastavil. Postál u křížku, jenž v krásné dřevěné zahrádce připomínal nějaký špatný čin. Postál nad nádherným pohledem do údolí, jež tady otvíralo svou náruč. Každý věděl, že nyní už půjde lehčeji z kopce dolů. My čtyři jsme si zde udělaly malou přestávku při naší pravidelné cestě za proviantem. To tak někdy tři kámošky vzaly několik svíček, pár obrázků a do sklenic něco svaté vody, aby je vyměnily za čerstvý tvaroh, mléko a pár vajíček. Cestou se nasbíraly jahody a houby. A také se udělalo něco pro zdraví. Jeden den volna udělal všem jenom dobře. Zatímco babička a ostatní pomalu dojídaly svačinku, já trhala tu nádherně zelenou trávu. Byla to sítina, z jejihož nitra se dá nádherně vytáhnout jakási bílá dužina. Z té jsem vyráběla různé koberečky, košíčky a jiné ozdůbky. Jak málo mně stačilo ke štěstí, nádhera kolem dokola, babička a to zelené kolem. Holt, já byla nenáročné dítě. Cesta nahoru už byla trošku náročnější, ale nepamatuji se, že bych někdy s babičkou a jejími kamarádkami nechtěla jít. Po příchodu na Hostýn jsem pak všem vyprávěla, jaká byla cesta, co jsem všechno viděla a zažila. Po očku jsem se dívala k babiččinu stánku, zda už na nás nemává, že dobrota je připravena. Tou dobrotou byl pro nás hrnek čerstvého, svařeného mléka, nádherně vonící z baculatých hrníčků a výražkový chléb namazaný domácím máslem, posypaný tvarohem. To byla nejsladší odměna za trochu trápení, kterým pro nás byla cesta nazpět.

Jéj, to jsem se krásně zasnila...
21.3 mi zemřel tatínek, tak tohle datum jako první jarní den nějak odmítám.