close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2009

J á – příliš osobní zájmeno

4. února 2009 v 10:32 | Ivan Kraus |  Co jsem četla jinde!
Americký prezident Theodore Roosevelt nepoužil, dokud byl v úřadě, ani jednou slovo JÁ. Na druhém místě tohoto pozoruhodného žebříčku co do užití slova JÁ se umístili Abraham Lincoln, Franklin Roosevelt a Dwight D. Eisenhower. Ve svých projevech se dokázali slovu vyhnout natolik, že se objevilo jen jednou za celou dobu, po kterou byli prezidenty.

Pořídit podobný přehled o projevech našich dnešních politiků by byl náročnější úkol. Výsledek by vypadal docela jinak.

Naši volení zástupci se bez tohoto osobního zájmena sotva obejdou. Ať jde o projev nebo o rozhovor pro novináře - Já se stalo králem politického slovosledu.

JÁ a strana. Já a moji spolupracovníci. Já a můj mluvčí. Já a můj sekretariát.

Stojí za povšimnutí, jak často se JÁ pojí s JAKO. Je tu vzájemná sympatie. Řečeno politicky - "jako" tvoří rádo s "já" koalici.

Já - jako šéf vlády, já - jako ministr, já - jako prezident, já - jako politik.

Tato kombinace není ale nejvhodnějším seskupením. Je naopak v opozici vůči tomu, co chce veřejný činitel sdělit.

"Já jako politik.."

To spojení vytváří v posluchači dojem, že člověk, který se tak vyjadřuje, není zcela tím, kým by rád byl. Spíš si myslí, nebo namlouvá, že jím je. Jako by se tak chtěl sám ujistit o své identitě. Nebo chce co nejvíc zdůraznit, že nic nehraje, že je skutečně politik. Chce dát najevo, že se liší, že nehovoří jen jako pouhý občan, jímž byl, dokud si nevzal na bedra ten těžký úkol - osud okresu, kraje nebo celé země.

"Já jako politik.."

Tímhle ozvláštněním, vymezením může činitel připomenout čím se od voliče /občana, který jde jen jednou za čas k volbám a má po starostech o osud státu, národa, našich dětí, dětí našich dětí/ liší.

"Poslyšte, já jako politik, vás ujišťuju.."

Ten bodrý tón zní tak, jakoby si občan měl uvědomit, že volbami a hlasem, který činiteli dal, má po starostech. Jeho volený zástupce denně a neúnavně pracuje pro jeho blaho.

"Já jako..."

Pekař potřebuje mouku, protože peče. Netvrdí, že peče jako pekař.

Já jako pekař. Já jako kuchař. Já jako taxikář - znělo by nám pokřiveně, divně, komicky. V politice je to ale dnes běžné.

Nakupené osobní zájmeno působí jinak, než si činitel umí představit.

"Já si myslím. Já odmítám. Já nesouhlasím. Já tvrdím. Já se nebudu vyjadřovat. Já podávám žalobu. Já nejsem povinen.

Řekl bych, že je v tu chvíli štěstím pro politika, že občana z jeho obývacího pokoje na obrazovce zaslechnout nemůže.

Ten ho totiž osloví.

"Já..já..já. Nic nám nenamluvíš. Myslíš jen na sebe."

Dynamičnost, rozhodnost a nesmlouvavost, vlastnosti požadované odborníky na vyjadřování a na mediální působení úspěšných politiků se tím nadbytečným osobním zájmenem scvrknou do opačného efektu. Z občana, který byl při volbách nějak blízký názorové koalici s politikem, a proto ho volil, stane se časem člen opozice. Té nejnepříjemnnější, které je časem jedno, kdo hovoří, kdy a o čem.

JÁ, kterým američtí prezidenti tak šetřili a které je dnes tak často slyšet, zavede voliče jinam, než by si politik přál.

Stane se to ve chvíli, kdy občan - jako volič - učiní ve svém pokoji osobní, ale zcela jednoznačné prohlášení: "Všichni jsou stejní."

Ivan Kraus


Existuje vůbec?

4. února 2009 v 9:28 | ja |  Moje psaní
Ještě do nedávna jsem si myslela, že existuje-li někdo jako Bůh, tak je spravedlivý. Měří všem stejně, je neúplatný a nezkorumpovatelný. Byla to krásná představa, ublíží-li mě někdo, vrátí se mu to z vůle boží. Ale opak je pravdou. Poslední dny se stále více a více přesvědčuji, že darebákům, lumpům všech velikostí a kalibrů pšenka kvete. Zpronevěříte několik milionů. No Bože, začneme se stíháním, a povedeme je tak dlouho, až se vám podaří utéci někam na Kajmany nebo Kanáry. Mezitím než stopneme vaše bankovní konta, než je vůbec najdeme, vy si vyberete hotovost a jste za vodou. Ať si vás pak hledají, nenajdou vás a vy si žijete jako sviňka ve rži. Dlužíte několik milionů bance nebo pojišťovně, ó hrůzo. Jste podnikatel a máte své známé, zavoláte a získáte odklad. To se to potom žije! A co na to ten nahoře? Nic, mlčí. Jinak je to u nás obyčejných. Příjde vám dopis, že nemáte doposud splacenou jednu splátku, např. SIPO. Ihned na vás létají hromy, blesky. Ze všech stran slyšíte, rychle zaplať nebo uvidíš, a opravdu uvidíš. Přijde-li vám upomínka, zubí se na vás částka, kterou neznáte. Procenty je tak vyšperkovaná, až se vám z toho zatočí hlava. A ten nahoře? Mlčí! A co tak splátky pro toho, kdo je bez místa? Můžete jít na sociální, nic vám nedají, neboť ještě je věc v řízení. A ten nahoře? Zase mlčí. Vím, že každý svého štěstí strůjcem, ale k někomu to štěstí chodí přece jenom častěji a dříve! Nevíš, ty tam, nahoře proč?

Máte doma Míšeň

3. února 2009 v 14:10 | ja |  Můj koníček
Nedávno mezi námi proběhl řetězáček o hrníčcích a hrncích. Tak mě napadlo podívat se ve své minisbírce po značkách výrobce. Všichni jsme již jistě drželi v ruce výrobek míšeňské porcelánky, nějaký krásný hrníček nebo sošku. Když se podíváte zespodu, uvidíte tam dva zkřížené meče. Tato značka je nezaměnitelná a podle ní se pozná každý výrobek. Další jistě známou značkou pro porcelánové výrobky je paže držící meč. Tato značka patří staré české výrobě v Lokti. Pokuste se mezi svými miláčky najít podle těchto značek ten nejvzácnější a nejstarší.
Značky běžného starého evropského porcelánu 1. Míšeň, 2. Vídeň, 3. Berlín, 4. Nymfenburk, 5. Höchst, 6. Fürstenberk, 7. Frankenthal, 8. Ludwigsburk, 9. Ansbach, 10. Sevres, 11. Capo di Monte, 12. Neapol, 13. Kodaň, 14. Chelsea, 15. Worcester, 16. Slavkov, 17. a 18. Klášterec, 19., 20. a 21. Pirkenhammer u Karlových Varů, 22. Loket, 23. Dubí, 24. a 25. Dol. Chodov u Karlových Varů, 26. Praha, 27. a 28. Kysibel, 29. Budov, 30. Ždánovka

Sluchové halucinace

2. února 2009 v 17:15 | ja |  Moje psaní
"Pomóc, pomóc," neslo se ulicí. Rozhlížím se, co se kde děje. Nic nevidím. Všude klid, jenom obyčejný všední cvrkot. Sníh pomalu roztává a mění se ve špinavou vodu, která teče kolem vás po chodníku, kape na vás ze střech. Koukám se pod nohy, abych náhodou někam nešlápla. Stružka špinavé vody teče podél chodníku a u kanálu se pomalu mění ve vodní vír. Na jeho hladině se objevuje všechno, co voda stačila posbírat. "Haló, pomožte mi!" slyším zcela zřetelněji. Zastavím se a hledám. "Pomoc, pomoc! Tady jsem, dole! Rychle!" Teď nevím, jestli mně nešálí sluch. Skloním hlavu , hledám, koukám, až ho pojednou uvidím. Na kraji kanálu se zachytil do nějakých větviček malý medvídek. Vší silou se snaží udržet a ubránit točící se vodě. Sehnu se pro něj a beru ho do ruky. Je celý promáčený, špinavý ale šťastný. Mám pocit, že slyším jeho - "děkuji, za záchranu". Beru ho opatrně do tašky a uháním k autobusu. Doma medvídka čeká koupel v mydlinkové vodě, dokonalé vysušení a pak může do postýlky. Jsem stará na medvídky, ale tento se mnou od té doby spí. Elince se to moc nelíbí, ale nic nenadělá. Medvídkovy oči se usmívají a já teď vážně nevím, zda jsem jeho "pomoc" tenkrát slyšela, nebo si to jenom namlouvám.

Česko-moravské jazykové bariéry – dorta, hadra, bot

1. února 2009 v 16:09 | Zuzana Čekalová |  Co jsem četla jinde!
Slyšela jsem dnes z TV reportáž z ostravské ZOO. Opičky měly narozeniny a celá ZOO s nimi slavila. Paní ze ZOO říkala, že "ZOO kuchyně jim upekla dobrou dortu, dorta byla super a opičky si na ní moc pochutnaly". Pak jsme doma měli oběd a požádala jsem svého drahého, aby mi "dal tady ty brambory". Někdy hledáme kocourovu plyšovou myš a já naviguju, že by mohla být "v síni u botů". O česko-moravských jazykových bariérách už toho bylo napsáno hodně, ale nikdy toho není dost.
Můžu kroutit čelistí jak chci a intonovat středočesky, občas ze mě prostě vypadne něco tolik, tolik typického pro můj rodný kraj, že hned každý na mě pozná i bez kroje, že jsem odjinud. Když jsme s manželem spolu začali bydlet, říkal, že naštěstí na koleji v Pardubicích bydlel s Martinem z Olomouce, a proto ví, co je solnička a co kvítko. V Čechách totiž mají slánku a kytce v květináči rozhodně kvítko neříkají. Každý večer se pak smál, když jsem oznamovala, že jdu "do lůžka", protože v Čechách mají lůžka pouze v nemocnici, doma mají jen postele.
Je to horší s orientací; když řeknu "dej mi tady ty brambory", česky to znamená "dej mi SEM ty brambory". Ostatně jeden kolega bloger napsal, že Ostraváka pozná podle toho, že není schopný správně používat onen slovní pár TADY a SEM a jako největší hrůzu uvedl, že Ostravák je schopný říct "tady se to nevejde", což potvrzuji.
Máme nejenže různá slova pro stejné věci v rámci našeho státu, ale máme taky stejná slova různého rodu v rámci našeho jazyka. Zatímco jeden kus obuvi v Čechách je BOTA, v mém kraji je to BOT. Zatímco tchýně vytírá hadrem, já hadrou. A manžel se večer jde do vany vykoupat, já se jdu okoupat. Z vajíček já loupu slupku, on skořápku a tvrdí, že slupka musí být přece měkká, aby to byla slupka. Já na slupce z vajíčka nic špatného nevidím. A já si v sámošce kupuju perníky, kdežto on má ještě poddruhy oplatky a sušenky.
Moraváci pak můžou vypadat v západnější části republiky agresivně, když oznamují, že jdou do doktora nebo do holiče. V Čechách totiž spojení "jít do někoho" znamená ho napadnout a zbušit. Já chodím doma normálně do tety na návštěvu a rozhodně ji nemlátím.
Neznámé slovo je pak "aji", což je prostě spojka "i/a" a úplné zděšení způsobilo nejkratší sloveso na světě, a to "o", což znamená "podívej se". Na naší svatbě se manželův svědek seznámil se slečnou od nás a dlouho spolu chodili, takže teď už není severomoravská mluva v naší skupině tak exotická. Když jsem se vdala, přistěhovala definitivně do Prahy a šla nahlásit na úřad změnu bydliště, manžel mě strašil, že při žádosti o "pražské občanství" budu muset složit zkoušku z češtiny a z jízdy po eskalátorech a metrem. Nemusela jsem. Ještě že tak. Ani z jednoho bych asi neprošla. I když asi nejtěžší by bylo to metro.


Co ráda nosím na rukou

1. února 2009 v 15:13 Moje psaní
Tak jsem narazila na další řetězák. Milované šperky. Jako každá ženská mám šmuky (jak se říká u nás) ráda. Jako malá holčina jsem si kupovala Kočku v měchu. Pro ty mladší připomínám, byla to barevná krabička, v níž za 1,- Kčs byl nějaký malý předmět. Prstýnek, korálkové hodinky, sponka do vlasů, několik barevných knoflíčků, korálkový panáček a jiné věci. Krabičky byly stejné, aby nikdo nevěděl, co v nich je. Dala jsem korunu a z velké krabice jsem si mohla jednu krabičku vylovit. Ty z nás, které byly zkušenější, poznaly už pouhým poslechem a zahrkáním u ucha, co v nich asi je. Pamatuji si, že jsem jednou našla prstýnek s kominíčkem. Byl krásný, barevný. Chlubívala jsem se s ním nějakou dobu, než se kominíček odlepil a na prstu mi zůstal prázdný kroužek. Pak k milovaným šperkům začaly patřit moje první náušnice. Byly s červeným kamínkem a dostala jsem je od tatínka. Další opravdovým šperkem byl prstýnek s modrým kamínkem, který jsem dostala za maturitu. Ještě ho mám, ale je mi malý a nenosím ho. Snubní i zásnubní prstýnky si hoví pěkně v krabičkách, protože jsme je málo nosili. Za své dva syny jsem dostala po prstýnku.
Ten byl první za maturitu
Za prvního syna
Za druhého syna
A tenhle mám nejraději, dostala jsem jej od své druhé maminky - manželovy