close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2009

Pátek 13.

13. února 2009 v 9:00 | ja |  Víte, že?
Podle historiků v pátek 13. října léta páně 1307 bylo po celé Francii na příkaz Klementa V. zahájeno hromadné zatýkání rytířů z řádu templářů, kteří byli v průběhu následujících několika let mučeni a někteří z nich také popraveni. Že je pátek 13. nešťastným dnem, věří 9 procent z nás.
Číslo 13
Tato pověra souvisí s pátkem třináctého. Nicméně pověrčivost na toto číslo je už tak silná, že některá letadla nemívají řadu 13 a v některých hotelech byste marně hledali 13. patro a pokoj číslo 13. Každý z nás je občas postaven před problém, který nemá jednoznačné pozitivní řešení. Pověrčiví lidé se domnívají, že uskuteční svá přání nebo zaženou nějakou obavu "předepsaným" činem nebo slovem (klepáním na dřevo, házením
soli přes rameno). Potrpí si také na různé předměty pro štěstí, které nosí u sebe (amulety, talismany, fetiše aj.), nebo je mají schované doma (koňské podkovy, zaječí pacičky, čtyřlístky).

Pověra je i na den. sv. Valentina. Svobodné dívky sledují oblohu a pták, který nad nimi první proletí symbolizuje :
  • sýkorka - Tvá láska připluje po moři, čekej námořníka
  • stehlík - strávíš život plný bohatství v náručí boháče
  • holubice - čeká tě láska po boku dobrého partnera
  • modřinka - tento ptáček Ti dopřeje velmi šťastného člověka
  • kos - pokud uvidíš kosa, budeš sdílet život s farářem
Pověry provázejí člověka od pradávna. Sami jich určítě znáte hodně. Jenom těch, co se týkají třeba počasí, jsou stovky. Ve starých kalendářích je jich velmi mnoho spjatých s patronem dne a měsíce. Jsou pověry o zvířatech, ptácích, pověry týkající se společenských událostí, např. svateb. Pro těhotné je také spousta pověr, které mnohdy nahánějí strach. Provázejí nás už od dětství, přes dospělost až do stáří. Mnozí jim věří, jiní se jim smějí. Už aby byl ten pátek za námi!!

Sestřičky

13. února 2009 v 8:00 | wollmann.blog.iDNES.cz

Řízením osudu jsem se cca po 12 letech ocitla v nemocnici jako sestřička. Majíc na sobě bílé šatičky a podkolenky, vybavila se mi slova jednoho z hitů od Elánů- Sestrička z Kramárov, sen všetkých klamárov, ktorí jej slubuju modré z neba...
Mně tedy nikdy nikdo nic nesliboval a nikdy jsem si o práci sester nedělala velké iluze. Možná někdy hodně dávno v naivní dětské fantazii, kdy jsem obdivovala krásnou sestru Inu, co popletla hlavu panu primáři Blažejovi...ale uznejte sami, v té uniformě ji to přece slušelo!
Nyní zpět do reality. Moje "nové" kolegyně si předávaly službu a neskutečným způsobem nadávaly. Nadávaly úplně na všechno, na práci, na doktory, na přístroje i na pacienty. Jedna pronesla větu, že by si Zelenka zasloužil postavit pomník a škoda, že už došel Heparin. Nejprve jsem nevěděla, jestli to měl být pokus o vtip? Nesměle jsem se zeptala proč? Dostalo se mi odpovědi: "Tak se podívej na to, co tady leží! Je s tím spousta práce, peníze za to žádný a kdo se na to má koukat? Navíc je nás tady málo a nikoho to nezajímá, my už prostě nemůžeme. Dnes jsem si chtěla vzít kabelku a odejít domů uprostřed dne."
Přidala se další kolegyně: "Ty vole, ty už máš syndrom vyhoření." Dotyčné se objevily slzy v očích řekla, že už nenávidí lidi, nenávidí důchodce, nechodí nakupovat do hypermarketů, jen aby se vyhnula lidem. Primář jí údajně doporučil návštěvu ústavní psycholožky....
Seděla jsem mlčky a pomalu mi začínalo být jasné, že tady něco není v pořádku. S podobnými stesky začala i další sestra, navíc ji život komplikují problémy s dcerou, do toho tahle práce, prostě má pocit, že nic nezvládá...
V duchu si říkám, co na tom může být až tak strašného? Mám na mysli konkrétně práci sestry na JIP interního oddělení. Něco o práci v oboru intenzivní medicíny vím, ted však víc jak 10 let pracuji v oboru urgentní medicíny. Mnoho vzpomínek jsem možná raději vytěsnila ze svého vědomí, ale přece jen 8 let práce na ARO nelze zapomenout. V současné situaci mám už určitý nadhled, avšak si pamatuji přesně na den, kdy jsem před 12 lety odešla pracovat jinam. Byl to pro mě pocit vysvobození....
Po několika hodinách na mém "novém" pracovišti jsem měla pocit dejavu, návratu o 12 let nazpět. Ano, spousta věcí se dělá jinak, ale o to snad ani nejde. Byl tu zase ten strašný pocit. Pocit, který zažívají sestry pracující na plný úvazek na tomto oddělení. Tváří tvář lidskému utrpení, beznaději. Počínající demotivace z práce. Otázky. Má tahle práce smysl, když on/ona stejně zemře? Proč raději nejsem doma? Má to význam za 120 kč za hodinu?
Samozřejmě, že jejich práce význam má. Jenomže ony to vidí ze své pozice jinak. Cítí se přepracované, unavené, nedoceněné, finančně neohodnocené. Bohužel mají pravdu.
Po třech nočních službách se tak cítím také. Možná si řeknete, jde o lidský život, nejde o peníze. Ukažte mi však nějakého člověka, který v dnešní době bude pracovat za 120 Kč za hodinu? Samozřejmě, někdo se najde. Jen jsem chtěla poukázat na to, jak si cení ředitelství jedné nejmenované nemocnice práce kvalifikovaných zdravotních sester.
Sečteno podtrženo. Vůbec se nedivím, že je nedostatek personálu v českých nemocnicích.
Co kdyby si už konečně na Ministerstvu zdravotnictví někdo uvědomil, že sestrička z Kramárov nechce být snem klamárov a že by za svoji práci chtěla i pořádně zaplatit!

Co k tomu dodat, je to přesně tak, jak se v článku píše. Plakala jsem také nejednou, že chci pryč, ale jenom proto, že už vážně nemůžu. A to mi zbývají dva roky do důchodu. Myslíte, že se to dá vydržet?


Brok

12. února 2009 v 12:38 | ja |  Moje psaní
Jejich psa bylo slyšet na celou ves. Už když jsem se blížila od autobusové zastávky, slyšela jsem ho. Nebyl velký, takový ořech, spíš oříšek, ale byl zlý. Opravdu zlý. Paní si s ním sama moc rady nevěděla, občas dostal nařezáno od pantáty velikánským prutem za to, že utekl z ohrady. Bála se ho pošťačka i sousedé. Nejednou jsem byla svědkem toho, jak mu někdo vyhrožoval. Brok si z toho však nic nedělal a vesele se vztekal v ohradě. Měla asi 3x3 m a v ní žil. Nikdo sem za ním nechodil, hodili mu přes plot žrádlo, hadicí napustili vodu do kastrolu. Tak tam živořil. Občas se někomu zželelo uštěkaného psiska a vymetl mu z ohrady trus. A tak se stalo jednoho krásného dne, že zase utekl. Bylo ráno, z autobusu, jímž jsem jela kolem, jsem zahlédla Broka, jak peláší k nedalekému lesu. Návštěvy jsem měla tentokrát ve vedlejší vsi, proto jsem nevysedala. Když jsem se k Bročkovým páníčkům dostala, bylo to už skoro za měsíc. Cestou mi byl divný ten klid ve vsi. Občas jsem zaslechla kohouta a motorovou pilu. Rozhlížela jsem se kolem, zda Brok od někud nevyrazí s velkým štěkotem. Nic! Nemohl! Byl ve své ohradě, smutně ležel na zemi a po očku se díval na svět. Díval se na svět, který mu ublížil. Při svém posledním útěku se dostal do rukou několika surovců, kteří se na něm vyřádili. Přivázali ho v lese ke stromu, ale tak pevně, že se nemohl ani hnout. Svým cukáním a snahou dostat se z provazu se mu stalo, že si poranil hlasivky. Dlouho trvalo pantátovi, než Broka našel. Byl zcela bezmocný a němý. Nemohl se nijak dovolat pomoci a tak tam jenom bezmocně stál a čekal na svůj konec. Vzali ho nazpět domů, ale ani veterinář jim nedokázal pomoci. Brok zůstal navždy němý. Trápil se ještě pár měsíců, pak to raději vzdal. Jeho smutné oči vidím stále. Nepochopila jsem dodnes, jak mu to mohl někdo udělat.
Byl sice slyšet přes celou dědinu, ale rozhodně se zlý nenarodil. Kdoví, co bylo příčinou jeho štěkání na všechny a na všechno.

Houbaři a jiní chuligáni

12. února 2009 v 12:12 | jiripospisil.blog.iDNES.cz |  Co jsem četla jinde!
Přirozené plody pozemku, totiž užitky takové, jež pozemek ze sebe vydává, nejsa vzděláván, jako: byliny, houby a podobné, přibudou vlastníkovi pozemku, tak jako všechny užitky pocházející od zvířete přibudou vlastníkovi zvířete. Obecný zákoník občanský z roku 1811.
To svého času povolala Marie Terezie asi deset profesorů, jimž zadala úkol, aby dali občanský zákoník, který nějak víceméně samovolně vznikal asi čtyřicet let, dohromady. I spojili profesoři své hlavy v jeden zápřah a vytvořili dílo, které třeba v Rakousku platí dodnes, samozřejmě poněkud modifikováno.
Ne tak u nás, my jsme museli najít jakýsi kompromis mezi socialismem a kapitalismem, a tak se nám nad hlavami v podobě Damoklova meče - lesního zákona, objevila zrůda, která sběr lesních plodů povoluje, ale za podmínky, že tímto sběrem nebude ničen les a nasbírané plody poslouží pro osobní potřebu, nikoliv ke komerčnímu účelu. No, dobrá, pak už je jen otázka do pranice, zda potřebuji po celou sezónu den co den sebrat 250 hřibů a být v okresních novinách jejich nepříčetným dopisovatelem oslavován jako nenažraná stvůra. Zda potřebuji mít zavařeno 250 sklenic hub nebo borůvek. Opravdu budu denně duznit maso na houbách a zajídat je borůvkovým koláčem? No, něco z toho mohu rozdat po rodině, ale prodat, tam už bych narazil. Překročil bych tu podivnou mez osobní potřeby.
Jako děti jsme o tomhle příliš neuvažovali, když jsme pro naše bobří stavby v potoku potřebovali nějaký klacek, bez ptaní jsme doma získali sekeru a onen trámec si neobyčejně jednoduše ukradli. Ostatně, většina z nás do lesa chodila s rodiči, když se "dělalo" dřevo na zimní otop, šlo o těžbu označených stromů svépomocí za mírný poplatek. Že se tam připletl i vhodný strom neoznačený, bylo v té době jaksi normální. Vánoční stromečky se tehdy snad ve vesnickém obchodu u nás ani nevyskytovaly. Šlo se velejednoduše s pilkou do lesa. A jak jsme se zlobili na zlého hajného v televizních pohádkách, který vyháněl z císařského nebo panského lesa hodné babičky bylinkářky, které zdánlivě netušily, že překročily už hranici mezi veřejným a soukromým lesem. § 287 císařského patentu (říšského zákona) č. 946 ze dne 1.6.1811: "Věci, které jsou všem členům státu ponechány ku přivlastňování, slovou věci ničí. Ony, kterých se jim dovoluje jen upotřebiti, jako: silnice, veletoky, řeky, přístavy a břehy mořské, slují obecný čili veřejný statek. Co je určeno ke krytí státních potřeb, jako: mincovní nebo poštovní a jiné regály, komorní statky, horní a solné doly, daně a cla, nazývá se státní jmění." Nedivte se přístavům a břehům mořským, tehdy jsme moře měli.

Jenže babky kořenářky zatraceně dobře věděly, jak to s plody je, byly na okrajích lesů tehdy i v pohádkách hraniční kameny jako krávy, co se o ně vždycky opíral nebo na nich seděl kouzelný dědeček, aby Honzovi ukázal za půl krajíce suchého chleba cestu, kterou se dá dojít k bohatství a k ruce princezny jako danajskému daru k tomu jaksi nádavkem. To až socialismus ty šutry zničil, aby mohl všude.
Dneska však jsme socialistická svoloč, chovající se k cizímu bez rozdílu stejně bezohledně, ať jde o statek veřejný či soukromý. Když jsme vysedli na dovolené u moře z autobusu, tehdy jsem netušil, jak to chodí a naivně jel autobusem, že jako nemusím celou tu štrapác odřídit, žejo. Nenapadlo mě, že se budu tolik stydět, když moji milí spolúčastníci zájezdu se uprdelili na zídce před vilkou u cesty. Jak se divili, že je majitel přišel upozornit, že je to jeho majetek. "Aby ses neposral," bylo tak nejslušnější. Mně přišlo, že se pohybuji v panoptiku. Jinak docela chytrá ženská oškubává z chodníku přes plot majiteli větvičky s květy a semínky nějakých kytek, plody apod. a považuje to za úplně normální, nebo snad za suvenýry. Chtěl bych ji vidět, jak s úsměvem sleduje zájezd školních dětí na své dozrávající třešni. Úzce z tohoto pohledu bráno, neměla válka nikdy skončit, neboť tehdy bylo drancování trestáno zastřelením. Bez soudu.
Opravdu je pro mě až nepochopitelné, proč se lidé chovají tak zvrhle, jakmile domněle vstoupí do anonymity davu. Přitom je to hloupost, naopak z ní jako cizí elementy vystoupí, možná právě to je dráždí k chování přepjatému, nepřirozenému. Doma možná jsou to docela slušní lidé, chovají se s úctou k lidem a jejich majetku a jen ta nejistota, pramenící z cizorodosti prostředí, jež je obklopuje, způsobuje u některých jedinců takovouhle křeč domnělé svobody a beztrestnosti. A jak bylo poznat, kdo jaký je, jen z toho prostinkého obyčejného chování, přesněji vychování.
Ty prostší povahy chodily se sklopenou hlavou a hledaly si kamínky a mušličky na památku a večer vždy se navzájem chlubily svými nálezy a nápady, jakže si ony poklady doma adjustují do skleniček s korkovou zátkou v širokém hrdle, rozsypané na troše bílého písku, no a poslední den před odjezdem své neopakovatelnosti tyto šťastnější povahy nemilosrdně vyházely, protože nazpět se zpravidla jezdí stejným obyčejným busem jako na cestě tam, a nikoli kamionem.
Povahy poněkud méně šťastné vehementně rušily držbu a lezly domorodcům málem do oken otrhávat okrasné, užitkové nebo i docela plevel, tyto zmírající stvoly pak sušily a věšely v pokojích a na balkonech, aby je před odjezdem stejně nemilosrdně vyházely, tentokrát nikoli pro jejich nekřesťanskou váhu, nýbrž pro neskladnost.
Ergo kladívko: Houbaři a borůvkáři doma se chovají stejně chamtivě i jako turisté. A tak snad ještě jednu krystalickou a věčně platnou větu z onoho říšského zákona, který bohužel upadl v zapomnění: § 48: Zuřiví, šílení, blbí a nedospělí nemohou učiniti platnou manželskou smlouvu.

Taková legrácka

12. února 2009 v 11:46 Anekdoty
Taky jste se tomu smáli. Já jsem hned patřila k lidem s úsměvěm na tváři.

Pavel Novák

11. února 2009 v 16:46 Víte, že?
Ani se tomu nechce věřit, že už není. Byl krásný a krásně zpíval. Idol mnohých dívek z našeho mládí. Dnes v přerovské nemocnici podlehl rakovině.


Když je všude bílo

11. února 2009 v 16:32 | ja |  Fotografie
Takže se také pochlubím tím, jak je moje město bílé. Jenom pár drobných fotek.

Modrá jako švestky

11. února 2009 v 14:45 | ja |  Moje psaní
Na několika stránkách šikovných děvčat jsem viděla výsledky jejich zručnosti. Hablina -http://hospodynka.pise.cz/, například ulítává na čepičkách, někdo má doma pytel ponožek, jiný zase plete svetry a pod. Kdysi jsem tuto boholibou činnost provozovala také. Ještě dneska mám na půdě plný kufr klubíček, klubek, ba i velikánských balonů, různých přízí, bavlny, chemlonu ap. Asi se to už nikdy k ničemu nebude hodit, ale kdo ví! Já pletla hodně a docela ráda, večer u TV, mě ruce jenom kmitaly. Polovičku jsem rušila při sledování zpráv. Pletla jsem docela dobře, ale vždycky to tak nebylo. Od své tetinky jsem jednou dostala půl kg bavlny nádherné švestkové barvy. Bylo mě asi 14 let a s pletením jsem začínala. Vybrala jsem si drobounký vzoreček a už se těšila, jak se budu v létě nosit v modrém pleteném svetříku. Měla jsem právě nové bílé kalhoty a ta modrá barva se k nim tak náramně hodila, že jsem se ihned dala do práce. Šlo to všelijak, a já se tolik snažila. Když jsem měla upletených několik řad, začala se milá pletenina nějak podezřele stahovat k jedné straně. Byla také čím dál tužší a méně pohyblivá. Jehlicemi se už nedalo pohnout. Silně utažená bavlna a dílo bylo dokonáno. Snažila jsem se jehlice vytáhnout z oček, nic, Co vám budu vyprávět! Krásná švestková bavlna i s jehlicemi skončila v popelnici. Uplynulo několik let, než jsem znovu a opatrně začala. Pak už to bylo o něčem jiném.

Kuchyňka

10. února 2009 v 10:49 | ja |  Co se mi líbí
Jako malá holka jsem dostala od tatínka krásný pokojíček. Byly vlastně dva, spojené šoupacími dveřmi, v každém z nich bylo skleněné okno a nábytek přesně na míru. Tatínek tuhle nádheru vyráběl potajnu ve své dílně, maminka šila a upravovala záclony na okna. Do kuchyňky se krásně vešel kredenc se zásuvkami, lednice, stůl a čtyři židle. Druhý pokoj byl spíše ložnice s velkou postelí, skříní a taburetkou se zrcadlem. Na podlaze kousky koberců, ve skříni mini věšáčky. No zkrátka nádhera. Nedávno jsem něco hledala na půdě a našla krabici s oním nábytkem. Je k poznání, ale po té, co si s ním hrávali naši dva synové, má tu a tam ulomená dvířka od skříně, na jedné židličce schází noha, lednička má prázdný bříško. Naopak ve sporáku jsem našla jednoho polámaného igráčka a spoustu kuliček. Někdy v létě, až bude teplo a bude-li se mi do toho chtít, dám si tu práci a všechno vyčistím a opravím. Jenom tak, pro svůj dobrý pocit. Slibuji i nějaké foto. Prozatím sem dám něco jiného, je to také krásné, ale není to moje dětství.