close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2009

Spící kraj

17. února 2009 v 9:08 Moje psaní
Na sousedovic střeše visí meč! Není to žádný ledasjaký meč. Je celý ze skla a září. Škoda, že nesvítí sluníčko, byl by ještě krásnější. Naše střecha je také plná malých střechýlů, a jak padají kapky vody, tak to lehce zvoní. Na balkon jsem nasypala slunečnicová zrníčka, tak doufám, že nějaký ten ptáček přiletí. Celou noc sněžilo a venku už je dost mohutná pokrývka. Lidičkám se špatně chodí, autíčkám prokluzují kola a zvířátka se musejí brodit hlubokou vrtvou mokrého sněhu. Sluníčko se snaží prodrat mraky a kouknout na naše hemžení, ale moc se mu to nedaří. Sem tam přeletí nějaký zbloudilý ptáček, zahřmí letadlo, ozve se zaskřípání brzd. Jinak je všude kolem velké ticho. Jakoby někdo mávl kouzelnou hůlkou a všechny uspal. Ani ty děti jdoucí do školy dneska nedělaly rámus. Podivné.


Zamyšlení

17. února 2009 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Kdy se změní dítě v dospěláka? Je to asi individuální. Když se tak zpětně dívám na svůj život, nevím, kdy se to vlastně stalo u mě . Bylo to v okamžiku, kdy jsem dostala občanku? Asi ne. Jsou lidé, kteří mají OP, a stejně se chovají jako děti. Stalo se tak v okamžiku, kdy jsem dovršila plnoletost, tedy v 18 letech? Či jak se říká, maturita zkouška dospělosti, mi otevřela cestu? Asi také ne. Bylo ještě pár let, které jsem prožívala stejně jako před tím. Vdavky a život s polovičkou byl trošku dospělejší, ale oba jsme se často vraceli do mládí. Až narození prvního syna, mě učinilo tvorem zodpovědnějším, a tudíž dospělejším. Péče o dítě, starost o domácnost a s tím spojené starosti a radosti mě usadily k zemi. Byla jsem dospělejší, ale ještě ne dospělá, měla jsem tehdy 25 let, ale myšlenkami jsem byla stále na hranici dospělosti. To až narození druhého syna a jeho vrozená srdeční vada, kdy jsme dítě měli více než rok po nemocnicích a nevěděli, co bude dál, nás oba rovnýma nohama vhodilo mezi dospělé. Teprve ve chvílích úzkosti a strachu o dítě jsme dospěli a vzájemně poznali své hodnoty. Teprve nemoc nám ukázala opravdový život, takový, jaký je. Zvládli jsme to spolu a myslím si, že od té doby už spolu zvládneme všechno. Děláme to tak už 36 let.


Mám doma poklad

16. února 2009 v 16:49 | ja |  Můj koníček
Když jsem začala chodit na střední školu, brala jsem všechny předměty, které jsme probírali, velmi vážně. Věřila každé novince, kterou jsem hltala, kde se dalo. V 70. letech se moc hltat nedalo. Za hranice soc. tábora jsme se mohli podívat jenom zřídka, a co se týkalo medicíny, tak obyčejná studentka střední školy neměla žádnou možnost. O to víc, jsem se zajímala o medicínu historickou, předválečnou a starší. V různých starých kalendářích se často nacházejí tzv."babské rady", jak si pomoci od průjmu, bolesti hlavy, při silných menses apod. Většinou se jednalo o použití léčivých bylin, vodních koupelí a starodávných napravovacích cviků. Někdo by si myslel, že staré triky našich babiček a prababiček jsou už passé, ale opak je pravdou. Znovu se používají bylinné odvary a koupele, vodoléčbu nepřestali používat dodnes. A napravovací cviky jsou součástí nejmodernějších rehabilitačních metod.
Sebastian Kneipp (17. května 1821, Stephansried, Německo - 17. června 1897 v Bad Wörishofen) byl bavorský kněz a zakladatel přírodního léčitelství. To je nejčastěji spojeno s "Kneipp Cure" formou hydroterapie, systémem léčení zahrnující použití vody prostřednictvím různých metod, teplot a tlaků.
Podařilo se mi v jednom antikvariátu sehnat jeho knihu:


Trojnásobné štěstí

16. února 2009 v 8:25 | ja |  Moje psaní
Nikdo ve vsi ho neměl rád. Povídali se o něm různé historky, ale pravda, byla ještě divočejší. Vedle staré hospody byl obrovský statek. Měl čtyři velká okna a dveře do ulice, vedle ohromná vrata do dvora a za nimi hospodářský dvůr. Bylo tam všechno, co k hospodářství patří. Tento statek patřil nejbohatšímu sedlákovi ve vsi. Jeho majetek odhadovali ostatní ve vsi na pohádkový. Z vrat jeho dvora vyjížděli nádherní valaši a skoro denně odváželi plný vůz konví s mlékem. O žních se všude hemžili sousedé a lidé, jež si na práci najal. Měl mlátičku, samovazač, vyorávač, dokonce si pořídil i traktor. Dařilo se mu dobře, dokud se na něj neprovalilo, jak se chová ke své rodině. Měl dvě malé děti a manželku, která byla ve vysokém stupni těhotenství. Žně byly v plném proudu a všichni měli plné ruce práce. Starší syn musel pomáhat u mlátičky, dcera s manželkou na poli. V tom horkém létě se pracovalo velmi těžce. Paní statkářka se jen tak kutálela a ostatní ženské se jí snažily pomoci, jak jenom to šlo. Když se objevil na poli její manžel, vždycky se rychle zvedla a začala pracovat. Všem to bylo divné, ale nesměli se ozvat, jinak byl oheň na střeše. Dál zvedala těžkou slámu , pomáhala u samovazače, nosila snopy. Za ní cupitala asi tříletá dcerka a s velkýma rozmazanýma očima svou matku pozorovala. Najednou paní zasténala a upadla na zem. Porod! Ženské volalzy vůz a chtěly milou paní statkářku nechat odvézt domů. Její manžel se postavil proti tomu, však ona si poradí. Vy se o ni nestarejte a huš do práce. Ženské jí daly vodu, upravily z plachet přístřešek, aby na ni dotěrné sluníčko tolik nemohlo a odešly za svou prací. Statkářka se do večera trápila, potom však porodila. Byl to další chlapec. Se slzami štěstí pak nechala ženské obdivovat děťátko. Když se objevil její muž, jenom něco zamumlal pod vousy a nechal ji i s chlapečkem odvézt domů. Všichni jim trojnásobné štěstí přáli. Jaké však bylo jejich překvapení, když následující den ráno stála paní s miminkem přivázaným v tzv. loktušce nachystaná do práce. Musela, jinak to u nich nešlo. Všichni ve vsi se shodli na tom, že statkář je nelida. A měli pravdu, honil je do práce a dokud neměl sklizeno on, další sedláci neměli šanci sehnat lidi. Neplatil je nijak moc, ale vyžádal si jejich pomoc vždycky jako první. To se rozumí, že ostatním se to nelíbilo a zařídili se další rok podle toho. Lidí, kteří by se dali najmout k takovému člověku, ubývalo a o to více dřela jeho rodina. Stalo se, co se stát muselo, nejstarší z dětí měl vážný úraz na poli, dcerka se zdála čím dál více pomatená, utíkala z domu, museli ji neustále hledat. Po nějaké době přišla kolektivizace , sedlákům odzvonilo. Ještě nějaký čas se plahočili na zbytku polí, ale už to nešlo. Lidi zcela odmítali pomoci o žních a jejich síly byly ty tam. Přišla zlá doba, jak říkával chlapům v hospodě, kam stále častěji chodil a kde zůstával dlouho do noci. Z domu se vytratil nejmladší syn, odešel někam za prací. Dcera sice pomáhala matce v kuchyni, ale na vdavky to nebylo. Její duševní choroba se vystupňovala do takové míry, že skončila v léčebně. Žena zemřela a na statku zůstali jenom ti dva chlapi. Když jsem je ponejprv navštívila , měla jsem pocit, že bydlí v chlévě. Nepořádek byl všudypřítomný, stejně jako nelibá vůně táhnoucí se od hlavních dveří do hloubi domu. Statek chátral, pozvolna se měnil v ruinu. Propadlou střechou zatékalo a všechno, co ještě k něčemu mohlo posloužit, podléhalo vlhku a plísni. Nebyli rádi, když jsem přišla, a já taky rychle splnila své povinnosti a pospíchala jsem pryč. Vícekrát mě k sobě nepustili. Dopadli oba špatně, syn se po nějaké době v opilosti utopil v místním potůčku a na starého pána jednoho krásného dne spadla střecha a zabila ho. Všichni mu takový konec přáli. Kdysi bohatý muž zemřel jako ten nejposlednější ze vsi. Nezůstalo mu ani na pohřeb. Dnes je statek zbouraný a na jeho místě si někdo postavil nový dům.

Čína

15. února 2009 v 22:03 | posbíráno z netu |  Moje psaní
Právě čtu knihu o historii Číny. Proto jsem se odpoledne dala do prohlížení fotografií na netu. Je to nádherná a zajímavá země. Alespoň takhle se s vámi podělím.



Hádanka

15. února 2009 v 12:04
Dostala jsem dvě fotografie. Jsou zajímavé, ale dost těžko se pozná k čemu to slouží. Dám vám je k dispozici.








Tak teda! Co je to? Zatím jsem komentáře skryla, aby vás neovlivňovaly. Stav je 2:5 ve prospěch těch špatných. Odtajním zítra večer.

Tak teda rozluštění je tady. Jedná se o polstrované sofa pro dva.


Nebyla bych dobrý zákusek

14. února 2009 v 12:12 | ja |  Moje psaní
Jako malá jsem se bála psů. Doma jsme nikdy neměli ani psa ani kočku. U dědečka byl jenom pejsek kamenný, a tak jakékoliv sblížení s ním nebyl žádný problém. Při svých dětských hrách jsem obcházela obloukem každou branku, vrátka či plot, kde jsem jenom tušila zuby. Cesta do 1. třídy vedla krátkou uličkou, v níž hafani nebyli. Jednou však se stalo, že se tam zatoulal něčí miláček. Byl to velikánský bernardýn, který pomalou chůzí kráčel proti mně. Všechny svaly ve mě ztuhly a krve by se nedořezal. Co teď, vzít nohy na ramena znamenalo, že se jisto jistě pustí za mnou. Zůstala jsem stát a zavřela oči. Chvíli se nic nedělo a zdálo se, že jsem tam sama. Lehce jsem pootevřela jedno oko a orosilo se mi čelo. Pejsek stál přímo přede mnou a zlehka mi zafuněl do obličeje. Nevím, jestli poznal, jak se ho bojím, nebo můj anděl strážný to zařídil. Vlhký jazyk mi objel obličej, pak ještě trochu zafuněl čumáčkem a zlehka do mě strčil. Stála jsem tam jako Lotova žena, nohy i ruce se mi třásly a z hrdla bych nevydala ani hlásku. Pejsek mě obešel, ze všech stran očichal a pak se to stalo! Znenadání se přitočil k mé noze, zvedl nožičku a poznačil si mě jako svůj majetek. Zlehka zafrkal, značku zahrabal tlapkou a vznešeně odcházel. Ještě hodnou chvíli jsem tam stála a čekala zda se nevrátí. Pak jsem se rozběhla a nehledíc na mokré punčocháče a sandál jsem upalovala do školy. Doma se všichni divili, kde se mezi prádlem bere taková divná, psa připomínající vůně. Neřekla jsem nikomu ani slovo a ještě několik nocí jsem ve snu tou uličkou utíkala s duší na jazyku. Stejně nechápu, proč se do mě tehdy pejsek nepustil, možná byl po snídani a takový žabec, samá kost a kůže ho nelákala. Tihle dobrosrdeční pejsci snad už u nás ani nejsou. Nedávno jsem viděla jednoho na hřbitově. Tak mi tuhle příhodu připomněl.



Orchideje

13. února 2009 v 20:35 Fotografie
Obě orchideje mají spoustu poupátek. Až rozkvetou, bude to nádhera.

Tak trochu hádanka

13. února 2009 v 11:10 | ja |  Zaujalo mě
Ráda se hrabu dávnou minulostí. Různé antikvariáty, starožitnosti, muzeální sbírky a výstavy, archeologické vykopávky a o tom všem dokumentární snímky, tak to je moje parketa. Při prolézání antikvariátu v okresním městě jsem kdysi dávno narazila na originální kuchařku M. D. Retigové z roku 1890. Neodolala jsem ani koupi starých lékařských knih. Doma na mě shlíží polévková mísa, již jsem našla vyhozenou na smetišti. Na půdě mám kolovrátek a tak by se dalo pokračovat. Vždycky je mi líto vyhodit něco, protože stále mám na mysli, že je to věc, kterou vyrobil nějaký šikovný člověk. Na zámcích obdivuji pestré keramické a porcelánové květináče, doma mám jenom tři. Nedávno jsem při úklidu našla starou krajku. Je to sice jenom kousek, ale po vyprání a naškrobení to bude kousek parádní. O pohlednicích jsem se již zmiňovala vícekrát. Kdysi dávno jsem byla vášnivou sběratelkou různých slavných vět a citátů. Bylo jich hodně, bohužel sešit s nimi jsem někde vytratila. nádherný pocit mám vždycky, když se mi taková stará věc dostane do rukou. Tak se stalo, že jsem se dostala k zajímavé věci. Vyfotila jsem ji a ptám se? Bude někdo vědět, co jsem to vlastně našla?




Uvnitř je ještě skleněná naběračka. Myslím si, že to uhádnete, ale musíte uznat, že je to nádherná věc.