close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2009

Volání na jaro

21. února 2009 v 15:44 | ja |  Moje pokusy
Smutně se dívám z okna ven, všude je ještě bílo!
Studené nebe, rampouchy,
z komína kouř se zvedá,
jestli mě slyšíš, vílo má,
tak ti to jistě nedá.

Já si tě ale vyprosím, ty krásná jarní vílo,
ty se k nám rychle rozběhneš
a než řekneme švec
bude tu slunce, kvítí, teploučko
a plná ptáčků mez.


Dobrý fór

21. února 2009 v 10:33 | ja |  Moje psaní
Není to pravidlo, ale občas se to stává. Je potřeba, aby vysloužilou věc, v tomto případě dům, nahradila věc nová. Stával na návsi a lidé mu jinak neřekli než ratejna. Zda oprávněně nebo ne, nevím. V jeho otlučených zdech již dlouho nikdo nebydlel. Díval se na svět rozbitými tabulkami svých oken. Bylo jich hodně, ale ani jedno neodolalo klukovským hrátkách. Vrátka do malé předzahrádky visela na jediném pantu a ve dveřích zela obrovská díra. Nedělala jsem si žádné iluze, že v domě ještě něco cenného zůstalo. Byl evidentně prázdný. Zastavila jsem se a chvíli přemýšlela, jestli to mám udělat. Nikde nikdo, tak jsem ten krok udělala. Nahlídla jsem do temné chodby, proti mě vyběhl sousedův kocour a něco zavrčel. jinak se nic nedělo. Opatrně jsem našlapovala, abych si moc nezamazala boty. Po prochozeném linu, na němž se usazoval prach, jsem prošla až do místnosti, která bývala kuchyní. Ne, nábytek tam žádný nebyl, kachlový sporák byl rozbořený a na zemi leželo několik zažloutlých listů papíru. Začouzený otvor do komína a několik obrysů na stěně dávalo tušit, kde býval svatý obrázek, křížek a kalendář. Na parapetu rozbitého okna bylo tužkou napsáno neumělým dětským písmem "Mirek". Nahlédla jsem do dalších dveří, tam jsem zahlédla polorozbitou židli a na ní, světe zboř se, papírová krabice. Uvnitř se krčilo několik pavouků, jedna popsaná obálka a špaček červené pastelky. Obálka zaujala mou pozornost. Opatrně jsem ji vzala do ruky a sfoukla z ní vrstvu prachu. Známka v pravém rohu držela jenom jedním rožkem a byla roztržená, adresa skoro nečitelná a uvnitř byl zbytek dopisu. Má zvědavost dostoupila vrcholu. Obálku jsem strčila do kabely a provinile vycouvala na náves. Cítila jsem se jako svatokrádežník. Ano, přivlastnila jsem si něčí vzpomínku, součást jeho života. Ale nedalo mi to! Ještě jsem měla několik návštěv, které jsem musela udělat, a pak se na to podívám. Ta zvědavost popoháněla mé kroky a já byla jako na trní. Dočkala jsem se! Opatrně jsem vytáhla z obálky list přeložený na dvakrát. Zdál se prázdný, ale ne, něco tam přece jenom je! Z poloprázdného papíru na mě vyplazoval jazyk dětskou rukou nakreslený obličej. Pod ním nápis "To čumíš, že?". Tak to jsem si to chytla. Bylo to tam na někoho nachystáno a já se na to chytla. Rozesmála jsem se na celé kolo a docela jsem tento fór chválila. Příští týden byla ratejna pryč, na jejím místě se kupila hromada suti, rozbitých tašek a vepřovicových cihel. Na samém vršku stála ona rozbitá židle a na ní - papírová krabice!


Drobnosti

20. února 2009 v 11:22 | ja |  Fotografie

Ptačí koupel.

Zasněžená ulice.
Kapička.

A něco z 1. republiky

20. února 2009 v 11:09 | ja |  Moje psaní
Sněží a cesta je nevlídná. Po chodníku přede mnou kráčí dvě mladá děvčata, spíše ženy s kočárky. Vesele se baví, zatímco jejich miminka spí. Ne, nechtěla jsem poslouchat, o čem si vyprávějí, ale bavily se poměrně nahlas. Z hovoru jsem vyrozuměla, že manžel té jedné je bez práce, (naše tři podniky, které v městečku máme, houfně propouštěly) ještě, že má tu mateřskou, jinak neví, co by dělala. Vím, peníze chybí všem a zvláště, tam, kde přijdou o práci. Najít si druhou není lehké. Ale ..... Podle toho, co jsem viděla, že vezou pod kočárkem a o čem se bavily, vím, že rozhodně penězi nešetřily. Ta jedna chystala na víkend posezení s přítelkyní a jejím manželem. Vezla pod kočárem ohromný nákup z marketu a odpoledne pojedou s manželem pro další. Musí nakoupit hlavně nějaké drahé pití, tady nic nemají! Možná je to jenom jednorázová akce, pak budiž, ale podle rozhovoru těch dvou, konají se takové "pařby", jak říkaly, každý víkend. Na otázku, zda může vrátit půjčenou stovku, odpověděla, že teď rozhodně ne, ale určitě jí to vrátí, až dostane mateřskou. Podle statistiky je už u nás nezaměstnanost asi 6,7 %. Bude tedy manžel oné ženy práci hledat velmi těžko. Ale jak bylo vidět, zatím ji to nikterak netíží. Bylo mě líto toho malého caparta v kočárku. Když se maminka nenauči šetřit, dokud je malý, pak jí zaručeně budou penízky chybět. Možná že její rodiče by ji poradili, co má a nemá dělat. Ale dá si poradit? Nevím!
Ve starém časopise z první republiky jsem našla čtyři dobře míněné rady:
  • Nekupuj, čeho nepotřebuješ. Nebo kdo kupuje, čeho mu netřeba, bude brzo prodávati to, čeho mu třeba. Nejvíce vyhází se peněz za věci neužitečné a neprospěšné.
  • Nekupuj v cizině, čeho doma dostati snadno lze.
  • Nekupuj, nejsi-li jinak nutkán, na dluh, neboť dluh s tebou z jedné mísy jísti bude.
  • Půjčky se neboj, Dolehne-li na tebe potřeba si vypůjčiti, učiň tak bez zbytečného ostychu u ústavu peněžního, k němuž lneš důvěrou, ale neobracej se nikdy o půjčky k jednotlivcům, kteří úvěru poskytují jen z vlastní ziskuchtivosti.

Pár střípků od Haliny Pawlowské

19. února 2009 v 14:12




1. Ženy přes 50 nemají děti, protože by je někam odložily a pak zapomněly kam.
2. Životní záhadou je fakt, že po dvou
malých dortících přiberete 5 kilo.
3. Nejenže se mé myšlenky občas toulají. Někdy mě dokonce opustí úplně.
4. Nejlepší způsob, jak zapomenout na všechny trampoty, je vzít si malé boty.
5. To pěkné na bydlení v malém městě je, že pokud nevíte, co děláte, tak to zaručeně ví někdo jiný.
6. Čím starší jste, tím těžší je zhubnout, jelikož za tu dobu jsou vaše tělo a vaše sádlo dobrými kamarády.
7. Někdy si myslím, že všemu rozumím, ale obvykle vzápětí přijdu k vědomí.
8. Přestala jsem běhat pro zdraví, když se mi stehna o sebe třela tak, že se mi zapalovaly kalhotky.
9. Neuvěřitelné! Něco na chvilinku pověsíte do skříně a ono se to o dvě čísla srazí.
10. Hubení lidé mě fakt štvou! Obzvláště, když říkají věci, jako: "Víš, já se prostě někdy zapomenu najíst." No, už jsem zapomněla, kde bydlím, kam jsem zaparkovala auto nebo třeba kam jsem dala klíče. Ale nikdy, NIKDY se nezapomenu najíst. Musíte být tak trochu blbí, abyste se zapomněli najíst, ne?!
11. Má přítelkyně omylem užívala Valium místo antikoncepce. Má 14 dětí, ale nějak je jí to jedno.
12. Potíž se ženami je, že se snadno nadchnou pro úplné NIC a pak se za něj provdají.
13. Četla jsem článek, kde tvrdili, že příznaky stresu jsou: nadměrné požívání potravin, impulsivní nakupování a rychlá jízda. To si dělali srandu? Tak nějak si já představuji perfektní den.

Nepoučitelná

19. února 2009 v 13:53 | ja |  Moje psaní
Venku byla vánice, pod nohama to klouzalo a já měla cestu do města, na poštu a ještě nějaké vyřizování. Moje revmatické kosti o sobě dávaly vědět s každým krokem. Občas se mi podařilo zachytit fotoaparátem něco šikovného. Navštívila jsem obchod, aby lednička neplakala prázdnotou, a hybaj domů. Už jsem skoro byla doma, když mě zastavila jedna moje bývalá pacientka. "Jejda, sestřičko, vy ale špatně chodíte!" vychrlila na mě místo pozdravu a zazubila se. Vypadala stejně jako před těmi deseti roky, kdy jsem ji viděla naposledy u nás v ordinaci. Jenom kvete, pomyslela jsem si a snažila se nevnímat její povídání. Známe se skoro dvacet let, tak o sobě leccos víme. Teda alespoň já o ní, že byla mnoho let účetní zemědělského družstva, je vdaná, má tři děti. Mohla bych vám ještě dneska vyjmenovat všechny její nemoci, které má. Potíže se za ty roky vůbec nemění, stesky také ne. Moji pozornost však upoutalo její konstatování, že přece když jste u fochu - jako ve zdravotnictví, tak si přece umíte nějak ulevit. Víte jak na to. Ty prášky, které měla v tašce a jež mi neopomenula ukázat, nejsou na nic a já jistě užívám něco jiného, lepšího. Nevěděla jsem jak jí odpovědět, aby se necítila dotčená, a abych ji náhodou neurazila. Víte-li o někom, že má potíže už více jak deset let a vypadá pořád stejně, napadne vás, že to asi nebude tak vážné. Znáte-li životosprávu osoby, která ač nemocná cukrovkou, dopřává si vesele sladké, nevadí ji, že by neměla kouřit, jelikož má špatné cévy, tak při jejím výčtu potíží se můžete jenom pousmát. Dívala jsem se na konec ulice, zda se tam neobjeví někdo, kdo by přerušil tuhle debatu. Nic, nikde nikdo! Tak jsem pozvolna v řeči přešla na jiné téma a s milou paní jsem se rozloučila. Stála tam jako solný sloup a možná tam stojí ještě dneska a přemýšlí, jak je možné, že sestřička bere ty samé léky jako ona a nemá nic zázračného.

A jeden o tchýni

19. února 2009 v 9:01 Anekdoty
Pán s manželkou a tchyní jel na dovolenou do Izraele. Tam ale tchyně zemřela. Manželé zašli do pohřebního ústavu, kde jim vysvětlili, že převezení těla zpět do Ameriky bude stát pět tisíc dolarů. Jestli ovšem tchyni pohřbí ve Svaté zemi, bude to stát pouze dvě stovky.
Manžel navrhl: "Pošleme ji domů."
A funebrák se zeptal: "Prosím vás, jste si jisti, že to opravdu chcete takto? Převoz je velmi drahý. Za dvě stě dolarů byste tady mohli mít krásný pohřeb."
"Podívejte se, pane," povídá manžel,"před dvěma tisíci lety jste tady pohřbili jednoho chlapíka a on za tři dny vstal z mrtvých. Tak tohle nebudu riskovat!"

Ledová víla

18. února 2009 v 13:16 | ja |  Fotografie
Tak si představte, že na našem potoku se koupaly ledové víly. Nevěříte, tak se koukněte, jednu jsem vám vyfotila.




Trocha focení

18. února 2009 v 8:32 | ja |  Fotografie
Když se sluníčko opře do jižní strany našeho domu, nasvítí celou stěnu, všechna okna a já můžu vypnout topení. Takové je u nás horko. Včera to byla sice jenom chvilička, ale ten skleněný xylofon pod střechou jsem si nemohla nechat ujít. Jedna kapička za druhou zvolna stékala po třpytících se ledových tyčinkách. Chtěla jsem nějakou zachytit v letu, ale to by mi spíš upadla ruka. Musím si bezpodmínečně pořídit ten stativ. Tak mám jen tuhle fotečku.
Po chodníku vrčela frézka a polední sluníčko změnilo zimní den na krásnou pohádku.




No a večer jsem ještě nafotila obě rozkvetlé orchideje.




Traktor

17. února 2009 v 18:27 Fotografie
Tento traktor se k nám zatoulal asi od Hospodyňky.