… aneb "Nemám co na sebe!" a ani po revoluci se to moc nezměnilo (čtenáři-muži se budou nudit, protože pro to nemají pochopení a většina z nich větě "Nemám vůbec nic na sebe" dokonce ani nevěří).
Vidím-li na fotografiích, co všechno jsme nosili na sobě před rokem 1989, nemohu se ubránit "výraznému údivu". Část tohoto údivu jde na vrub době - krešlakové kozačky a krimplenové kalhoty do zvonu (měla jsem modré) se nosily i za hranicemi socialistického tábora, nicméně některé modely z dob, kdy všechno patřilo všem a každému bylo dopřáno podle jeho zásluh, svědčí o tom, že zásluhy asi neměl nikdo. Jako dnes vidím traumatický zážitek z roku 1985, kdy Bílá labuť pořádala dva dny s Jitexem Písek. Dlouho před osmou ráno byl obchodní dům obležen takovým davem, že by na chodník nepropadlo ani jedovatě zelené klubíčko chemlonové vlny. Tři, dva, jedna, start. Dav rozráží skleněné vstupní dveře, věci neznalí jedinci se nahrnou do výtahu v přízemí, ti zkušenější berou útokem schodiště do třetího patra. "Frontová bojovnice" nebyla nikdy má silná stránka (a kdo mohl čekat, že za čtyři roky tento živočišný druh zcela vymře?), nicméně tady využívám svoji lehkoatletickou minulost a se snadností čtyřiadvaceti let věku beru schody úprkem po dvou, těsně před cílovou páskou i po třech. Sláva, vybojovala jsem. Dvě froté mikiny (ano, čtete správně - mikiny, nikoliv ručníky), tmavě modrou a fialovou, se světlým pruhem přes prsa. (Když jsem je po pár letech házela do popelnice, užasla jsem, co všechno bylo v socialismu vydáváno za oblečení - skutečně si dnes neumím představit, že bych utíkala do třetího patra pro dva hadry na podlahu…)
Výrazným doplňkem socialistické představy o módě byla domácí tvorba. Přiznávám bez mučení, že mě dovednost domácích švadlenek poněkud minula a časopis Burda s detailními střihy sukní, halenek, předků, nabírání rukávků, záševků a sámečků u mě nenašel výraznějšího uplatnění. Vrcholem mého umu byla bleděmodrá bundička s medvídkem (velikost asi 84, u rukávů 96) a flanelové pyžamko s fialovými žirafkami (velikost 84 od hlavy až k patě). Co se týče šití a vyšívání, nejvíce jsem se jimi zabývala v první třídě své školní docházky, během dvouměsíčního pobytu v oční léčebně v Machníně. Barevnými bavlnkami jsme vyšívali obrysy pohádkových figurek. Tohle vyšívání mě bavilo. Správně vyšitý krteček byl pro mě v sedmi letech životním zážitkem. Stejné nadšení se mě zmocňovalo při obkreslování figurek na podsvícené skleněné desce. Nade všechny krtečky však byl okamžik, kdy do naší ložnice vletěl při bouřce otevřeným oknem kulový blesk.
Mým posledním pokusem v oblasti ručních prací byl pletený světle modrý svetr. Úmysly čisté, nadšení značné. Bohužel - velmi záhy se ukázalo, že nejsem schopna plést stejně velká oka. S každým okem jsem jeho obvod zmenšovala o mikrometry, oka, zpočátku volná, se utahovala, až nebylo možno jehlicí pohnout tam ani zpět a musela být páčena jak sekerka zaťatá do suku po větvi dubového polene. Každá další řada byla - běda zmenšujícím se vlněným kroužkům - o kousíček kratší než řada předchozí. V posledním okamžiku před definitivním zardoušením jehlice se jasně ukázalo, že na svetr nestačím - v krajním případě jsem schopna uplést jednu stranu zmenšeného modelu pyramidy.
Bláhově jsem se domnívala, že kapitalismus nás utopí v módě. Má očekávání se však nenaplnila. Z Bílé labutě a Kotvy se staly podivné tržnice, maximem vzruchu je to, že se Máj na Národní třídě vrací k původnímu jménu (jeho britský majitel přejde od názvu "Tesco" k "My"). Na kraji města vyrostlo množství nových "shopping" center a galerií (obrazy tam ale nenajdete), které jsou přeplněny krásným módním zbožím. Přesněji řečeno, to si o nich myslíte do té doby, než opravdu něco potřebujete. Pak zjistíte, že čeští obchodníci sázejí hodně na jistotu a pokud vám není dvacet a nechcete nosit umělecky roztrhané džíny s barevnými kamínky na zadku a zipem poklopce dlouhým až pět centimetrů, nemáte pomalu více možností, než je puntíkovaná šatová zástěra se slušivými domácími tepláčky.
Obchodníky v zásadě chápu - nejsme velká země a naše koupěschopnost není srovnatelná s Německem či Francií. Jdou tedy na jistotu a nakupují jen to, co stoprocentně prodají. Jenže jejich jistota končí na třiceti letech věku, jako kdyby se automaticky počítalo, že jakmile člověk přeskočí třicítku, je mu už všechno jedno, do toho důchodu to nějak doklepe a pak hupne do krimplenové zástěry s puntíky a tepláčků s vyboulenými koleny.
V zásadě chápu i to, že srovnatelné zboží má u nás o něco vyšší ceny (nejistota trhu, malá obrátka zboží, náklady na uvedení značky na trh), i když je smutné, že jsme pro světovou módu jen rozvojovou zemí, kde se s velkou slávou prodávají dva roky staré modely za trojnásobné ceny než ve výprodejích v Miláně či Mnichově. Jenže chápat a tolerovat jsou dva různé pojmy - řekla jsem si jednoho krásného dne, když jsem opět stála před úplně prázdnou almarou a (pokolikáté už?) zjišťovala, že tentokrát opravdu nemám VŮBEC nic na sebe. Máte, co jste chtěli. Nechcete mi to oblečení prodat tady, pojedu si ho koupit k někomu jinému jinam. Kam? Kam jinam, než do hlavního města módy a nakupování, do Londýna (kam jsem, ostatně, ochotna jet kdykoliv, v podstatě pod jakoukoliv záminkou).
Koupila jsem si letenku a začaly tři měsíce těšení (letenka je levnější, s čím větším předstihem ji koupíte -tahle mě stála se všemi poplatky šestnáct set). První vlaštovku jsem si v Londýně koupila už na podzim. Senzační černobílý zimní kabát. Stál 237 liber (za tuhle cenu bych za něj každému pražskému obchodníkovi utrhla ruku i s rukávem), na konci ledna pak ve výprodeji dokonce 117 liber. Když jsme spolu šli prvně ven, bylo to na obchodní schůzku s mužem, u kterého mi zvlášť hodně záleží na tom, aby si myslel, že mi to sluší. Pomohl mi z kabátu a začal hledat poutko na pověšení. Nenašel. Přiznala jsem, že nevím, kde kabát poutko má (už jsem ho měla dva dny). Zřejmě to zapůsobilo dojmem, že to nevím ze stejných důvodů, z nichž nevím, jak se nasazují sněhové řetězy: "Vy ho vždycky po příchodu do místnosti hodíte na zem, on se pak najde nějaký muž, který po něm skočí a zvedne ho."
A tak je teď mám… Lodičky z Londýna, po jakých jsem v Praze marně pátrala dobré tři roky. Elegantní lodičky na pěticentimetrovém podpatku, klasické, jednoduché. Takové, jaké jsem nikde nemohla najít, když jsem se nechtěla smířit s tím, že mi pražští obchodníci nabízeli jen boty se špičkou jak čerstvě ořezaná tužka, s kovovými proužečky a ozdobičkami a na podpatku, který člověku zvedne patu o patnáct centimetrů, takže si s botami musíte koupit i kus klacku, o který byste se opírali ve snaze zabránit přepadnutí dopředu. K nim kabelku a jarní kabát. (Úplně normální jarní kabát, jaký jsem v Praze neviděla sto let. Jednoduchý, elegantní. V krámě na Oxford Street mě stál patnáct stovek. KORUN.) Jiný jarní kabát, obyčejný "utíkáček" - tak obyčejný, že jsem ho v Praze nikde nenašla.
Až budete stát před svojí skříní se stejným děsem v očích a budete vědět, že tentokrát OPRAVDU nemáte nic na sebe, mrkněte na ceny letenek low-cost aerolinií - uvidíte, jak se vám uleví. Samozřejmě není možné jet do Londýna pro jedny boty, ceny letenky, vlaku z letiště, oběda apod. musejí být rozděleny do více položek, aby se to vyplatilo. Pro mě je takový nákup ideální. Nakupuji zoufale nerada, ale samozřejmě jsem nekonečně ráda, když mám něco hezkého na sebe. V Londýně máte své jisté. Nemusíte objíždět celé město, abyste si vybrali. Stačí vědět, že všechna světová móda sídlí ve čtyřech ulicích - Oxford Street, Regent Street, New a Old Bond Street. Obdélník ulic, které vám zvednou sebevědomí a přitom je hravě obejdete pěšky, protože co vchod do domu, to obchod, nemůžete se nestrefit. K tomu si přidejte skutečný výběr zboží i pro odepsané lidi nad třicet let, ceny, které jsou většinou viditelně nižší, než ty, na které jste zvyklí z domova a milé prodavače, kteří vás neobtěžují, ale jakmile zvednete oči, hned jsou u vás s pomocí či radou (asi jim záleží na tom, kolik zboží se prodá…) - a víte, že vaše sebevědomí je na startu velkého rozletu.
Dá se to stihnout i za jeden den. Já jsem si k tomu přidala jednu noc v hotelu a jako přidanou hodnotu jsem za to dostala večerní Soho se všemi jeho restauracemi, kluby, bary, divadly. Večeři v Angus Steak House. Milého staršího pána ze stěhovacího vozu, který se mi omluvil, že musel to kanape vyložit na chodník a já ho musím obcházet - usmáli jsme se na sebe. Ranní noviny podstrčené pode dveřmi hotelového pokoje. Servírku v hotelu, která přišla při snídani k mému stolu, mrkla na můj jogurt, ovesné vločky, marmeládu, džus a kafe, dvakrát se mě zeptala, jestli budu něco snídat a myslela tím tu anglickou strašlivost s fazolemi, párečky, slaninou, vajíčky a do černa ugrilovanými rajčaty. Posezení v Hyde Parku a Lido u jezírka Serpentine s jogurtem s ovesnými vločkami, který je tak hustý, že v něm stojí lžička. A můj oblíbený Dianin památník, ve kterém zurčí voda jak perpetuum mobile…
Vrátila jsem se oblečená, odpočatá, usměvavá. Spokojená. S lodičkami, které jsou tak krásné, že i kdybych k nim měla krimplenové kalhoty a vestičku z chemlonu, budete mít pocit, že mi to sluší. Pointa, aspoň trošku veselá tečka na závěr? Bohužel, žádná. Číslovka v nadpisu je rokem mého narození. A v tomhle věku (nízkém, ale už jsem zažila i nižší) se na téma sluší-nesluší v žádném případě nežertuje.
Hm, mít s kým a hlavně za co, tak bych se do Londýna rozjela taky. Jednak shlédnout ten Dianin památník a vůbec...projít se těmi ulicemi,kterých název jsi tady uvedla. Když by se mi povedlo sehnat černobílý kabátek, utíkáček se vzorem rýbí kosti byla bych v sedmém nebi..☺