Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Únor 2009

1961 – lodičky z Londýna

27. února 2009 v 17:14 | http://kolarova.blog.idnes.cz/ |  Co jsem četla jinde!
… aneb "Nemám co na sebe!" a ani po revoluci se to moc nezměnilo (čtenáři-muži se budou nudit, protože pro to nemají pochopení a většina z nich větě "Nemám vůbec nic na sebe" dokonce ani nevěří).

Vidím-li na fotografiích, co všechno jsme nosili na sobě před rokem 1989, nemohu se ubránit "výraznému údivu". Část tohoto údivu jde na vrub době - krešlakové kozačky a krimplenové kalhoty do zvonu (měla jsem modré) se nosily i za hranicemi socialistického tábora, nicméně některé modely z dob, kdy všechno patřilo všem a každému bylo dopřáno podle jeho zásluh, svědčí o tom, že zásluhy asi neměl nikdo. Jako dnes vidím traumatický zážitek z roku 1985, kdy Bílá labuť pořádala dva dny s Jitexem Písek. Dlouho před osmou ráno byl obchodní dům obležen takovým davem, že by na chodník nepropadlo ani jedovatě zelené klubíčko chemlonové vlny. Tři, dva, jedna, start. Dav rozráží skleněné vstupní dveře, věci neznalí jedinci se nahrnou do výtahu v přízemí, ti zkušenější berou útokem schodiště do třetího patra. "Frontová bojovnice" nebyla nikdy má silná stránka (a kdo mohl čekat, že za čtyři roky tento živočišný druh zcela vymře?), nicméně tady využívám svoji lehkoatletickou minulost a se snadností čtyřiadvaceti let věku beru schody úprkem po dvou, těsně před cílovou páskou i po třech. Sláva, vybojovala jsem. Dvě froté mikiny (ano, čtete správně - mikiny, nikoliv ručníky), tmavě modrou a fialovou, se světlým pruhem přes prsa. (Když jsem je po pár letech házela do popelnice, užasla jsem, co všechno bylo v socialismu vydáváno za oblečení - skutečně si dnes neumím představit, že bych utíkala do třetího patra pro dva hadry na podlahu…)
Výrazným doplňkem socialistické představy o módě byla domácí tvorba. Přiznávám bez mučení, že mě dovednost domácích švadlenek poněkud minula a časopis Burda s detailními střihy sukní, halenek, předků, nabírání rukávků, záševků a sámečků u mě nenašel výraznějšího uplatnění. Vrcholem mého umu byla bleděmodrá bundička s medvídkem (velikost asi 84, u rukávů 96) a flanelové pyžamko s fialovými žirafkami (velikost 84 od hlavy až k patě). Co se týče šití a vyšívání, nejvíce jsem se jimi zabývala v první třídě své školní docházky, během dvouměsíčního pobytu v oční léčebně v Machníně. Barevnými bavlnkami jsme vyšívali obrysy pohádkových figurek. Tohle vyšívání mě bavilo. Správně vyšitý krteček byl pro mě v sedmi letech životním zážitkem. Stejné nadšení se mě zmocňovalo při obkreslování figurek na podsvícené skleněné desce. Nade všechny krtečky však byl okamžik, kdy do naší ložnice vletěl při bouřce otevřeným oknem kulový blesk.
Mým posledním pokusem v oblasti ručních prací byl pletený světle modrý svetr. Úmysly čisté, nadšení značné. Bohužel - velmi záhy se ukázalo, že nejsem schopna plést stejně velká oka. S každým okem jsem jeho obvod zmenšovala o mikrometry, oka, zpočátku volná, se utahovala, až nebylo možno jehlicí pohnout tam ani zpět a musela být páčena jak sekerka zaťatá do suku po větvi dubového polene. Každá další řada byla - běda zmenšujícím se vlněným kroužkům - o kousíček kratší než řada předchozí. V posledním okamžiku před definitivním zardoušením jehlice se jasně ukázalo, že na svetr nestačím - v krajním případě jsem schopna uplést jednu stranu zmenšeného modelu pyramidy.
Bláhově jsem se domnívala, že kapitalismus nás utopí v módě. Má očekávání se však nenaplnila. Z Bílé labutě a Kotvy se staly podivné tržnice, maximem vzruchu je to, že se Máj na Národní třídě vrací k původnímu jménu (jeho britský majitel přejde od názvu "Tesco" k "My"). Na kraji města vyrostlo množství nových "shopping" center a galerií (obrazy tam ale nenajdete), které jsou přeplněny krásným módním zbožím. Přesněji řečeno, to si o nich myslíte do té doby, než opravdu něco potřebujete. Pak zjistíte, že čeští obchodníci sázejí hodně na jistotu a pokud vám není dvacet a nechcete nosit umělecky roztrhané džíny s barevnými kamínky na zadku a zipem poklopce dlouhým až pět centimetrů, nemáte pomalu více možností, než je puntíkovaná šatová zástěra se slušivými domácími tepláčky.
Obchodníky v zásadě chápu - nejsme velká země a naše koupěschopnost není srovnatelná s Německem či Francií. Jdou tedy na jistotu a nakupují jen to, co stoprocentně prodají. Jenže jejich jistota končí na třiceti letech věku, jako kdyby se automaticky počítalo, že jakmile člověk přeskočí třicítku, je mu už všechno jedno, do toho důchodu to nějak doklepe a pak hupne do krimplenové zástěry s puntíky a tepláčků s vyboulenými koleny.
V zásadě chápu i to, že srovnatelné zboží má u nás o něco vyšší ceny (nejistota trhu, malá obrátka zboží, náklady na uvedení značky na trh), i když je smutné, že jsme pro světovou módu jen rozvojovou zemí, kde se s velkou slávou prodávají dva roky staré modely za trojnásobné ceny než ve výprodejích v Miláně či Mnichově. Jenže chápat a tolerovat jsou dva různé pojmy - řekla jsem si jednoho krásného dne, když jsem opět stála před úplně prázdnou almarou a (pokolikáté už?) zjišťovala, že tentokrát opravdu nemám VŮBEC nic na sebe. Máte, co jste chtěli. Nechcete mi to oblečení prodat tady, pojedu si ho koupit k někomu jinému jinam. Kam? Kam jinam, než do hlavního města módy a nakupování, do Londýna (kam jsem, ostatně, ochotna jet kdykoliv, v podstatě pod jakoukoliv záminkou).
Koupila jsem si letenku a začaly tři měsíce těšení (letenka je levnější, s čím větším předstihem ji koupíte -tahle mě stála se všemi poplatky šestnáct set). První vlaštovku jsem si v Londýně koupila už na podzim. Senzační černobílý zimní kabát. Stál 237 liber (za tuhle cenu bych za něj každému pražskému obchodníkovi utrhla ruku i s rukávem), na konci ledna pak ve výprodeji dokonce 117 liber. Když jsme spolu šli prvně ven, bylo to na obchodní schůzku s mužem, u kterého mi zvlášť hodně záleží na tom, aby si myslel, že mi to sluší. Pomohl mi z kabátu a začal hledat poutko na pověšení. Nenašel. Přiznala jsem, že nevím, kde kabát poutko má (už jsem ho měla dva dny). Zřejmě to zapůsobilo dojmem, že to nevím ze stejných důvodů, z nichž nevím, jak se nasazují sněhové řetězy: "Vy ho vždycky po příchodu do místnosti hodíte na zem, on se pak najde nějaký muž, který po něm skočí a zvedne ho."
A tak je teď mám… Lodičky z Londýna, po jakých jsem v Praze marně pátrala dobré tři roky. Elegantní lodičky na pěticentimetrovém podpatku, klasické, jednoduché. Takové, jaké jsem nikde nemohla najít, když jsem se nechtěla smířit s tím, že mi pražští obchodníci nabízeli jen boty se špičkou jak čerstvě ořezaná tužka, s kovovými proužečky a ozdobičkami a na podpatku, který člověku zvedne patu o patnáct centimetrů, takže si s botami musíte koupit i kus klacku, o který byste se opírali ve snaze zabránit přepadnutí dopředu. K nim kabelku a jarní kabát. (Úplně normální jarní kabát, jaký jsem v Praze neviděla sto let. Jednoduchý, elegantní. V krámě na Oxford Street mě stál patnáct stovek. KORUN.) Jiný jarní kabát, obyčejný "utíkáček" - tak obyčejný, že jsem ho v Praze nikde nenašla.
Až budete stát před svojí skříní se stejným děsem v očích a budete vědět, že tentokrát OPRAVDU nemáte nic na sebe, mrkněte na ceny letenek low-cost aerolinií - uvidíte, jak se vám uleví. Samozřejmě není možné jet do Londýna pro jedny boty, ceny letenky, vlaku z letiště, oběda apod. musejí být rozděleny do více položek, aby se to vyplatilo. Pro mě je takový nákup ideální. Nakupuji zoufale nerada, ale samozřejmě jsem nekonečně ráda, když mám něco hezkého na sebe. V Londýně máte své jisté. Nemusíte objíždět celé město, abyste si vybrali. Stačí vědět, že všechna světová móda sídlí ve čtyřech ulicích - Oxford Street, Regent Street, New a Old Bond Street. Obdélník ulic, které vám zvednou sebevědomí a přitom je hravě obejdete pěšky, protože co vchod do domu, to obchod, nemůžete se nestrefit. K tomu si přidejte skutečný výběr zboží i pro odepsané lidi nad třicet let, ceny, které jsou většinou viditelně nižší, než ty, na které jste zvyklí z domova a milé prodavače, kteří vás neobtěžují, ale jakmile zvednete oči, hned jsou u vás s pomocí či radou (asi jim záleží na tom, kolik zboží se prodá…) - a víte, že vaše sebevědomí je na startu velkého rozletu.
Dá se to stihnout i za jeden den. Já jsem si k tomu přidala jednu noc v hotelu a jako přidanou hodnotu jsem za to dostala večerní Soho se všemi jeho restauracemi, kluby, bary, divadly. Večeři v Angus Steak House. Milého staršího pána ze stěhovacího vozu, který se mi omluvil, že musel to kanape vyložit na chodník a já ho musím obcházet - usmáli jsme se na sebe. Ranní noviny podstrčené pode dveřmi hotelového pokoje. Servírku v hotelu, která přišla při snídani k mému stolu, mrkla na můj jogurt, ovesné vločky, marmeládu, džus a kafe, dvakrát se mě zeptala, jestli budu něco snídat a myslela tím tu anglickou strašlivost s fazolemi, párečky, slaninou, vajíčky a do černa ugrilovanými rajčaty. Posezení v Hyde Parku a Lido u jezírka Serpentine s jogurtem s ovesnými vločkami, který je tak hustý, že v něm stojí lžička. A můj oblíbený Dianin památník, ve kterém zurčí voda jak perpetuum mobile…
Vrátila jsem se oblečená, odpočatá, usměvavá. Spokojená. S lodičkami, které jsou tak krásné, že i kdybych k nim měla krimplenové kalhoty a vestičku z chemlonu, budete mít pocit, že mi to sluší. Pointa, aspoň trošku veselá tečka na závěr? Bohužel, žádná. Číslovka v nadpisu je rokem mého narození. A v tomhle věku (nízkém, ale už jsem zažila i nižší) se na téma sluší-nesluší v žádném případě nežertuje.

Příklad pro čtvrťáka

26. února 2009 v 15:22 Zaujalo mě
Mladí přijeli na lyžování, v Brně jsou prázdniny. Jsem ráda, že je mám kolem sebe. Než se vydali na kopec, musel si mladý napsat pár příkladů do matematiky. Protože by asi jinak za ten týden všechno zapomněl. Jak tak seděl u sešitu, nahlédla jsem mu přes rameno a četla - Jak rychle se šíří pomluva? - no, tohle, co to má co dělat v matematice? Jednalo se o slovní úlohu. Bára se dozvěděla drb na svou kamarádku a přes slib, že nikomu nic neřekne, to za půl hodiny prozradila dalším třem dívkám. Za další půl hodinu to každá z nich řekla dalším třem a tak to šlo stále dál. Otázka zněla: kolik děvčat to vědělo za jednu, dvě a tři hodiny? Tak jsem chvíli stála a přemýšlela, zdali bych jako žákyně 4. třídy dokázala tento příklad vypočítat. Schválně, budete to umět vy?

Ta první

26. února 2009 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Tak jsem se dočkala. Hned ranní pohled mě ubezpečil o tom, že sníh včerejším deštěm dostal, jak se říká, na frak. Je ho sice ještě hodně, ale není už nadýchaný jako peřina, ale zvlhl a leží na všem jako těžká deka. Elinka má co dělat, aby sněhem zasypanou zahradu oběhla. Tak jsme spolu udělaly ranní povinnost a já se šla podívat pod smrček. Ne, ještě nerostou ani nekvetou. Jen samý sníh a sníh. Ale najednou, jakoby něco volalo - haló, tady jsem ! Podívej se, už mě tu máš! No tak se koukni! Pohledem jsem se letmo dotkla sousedovic plotu a tam byla.
P r v n í ! Letošní první !!!!! Moje první !!! Nádherná, s bílou korunkou, stála tam přímo ve sněhu. Sama, ale stála rovně a natahovala svůj útlý krček k obloze, kde tuší slunce. Hned se mi po duši rozlilo zvláštní blaho. Už je tady, a nikdo ho nezastaví. J a r o !



Krasavec

25. února 2009 v 16:18 Fotografie
Byl tam sám a prováděl ranní hygienu s takovou vervou, že jsem neodolala. Stála jsem a dívala se na něj. Jedno pírko po druhém, jedno křídlo, druhé, ještě se prohlédnout v zrcadle a může jít hledat svou vyvolenou. Připlaval ke břehu a jako by se mi chtěl pochlubit svými barvami, nechal se vyfotit. Pak majestátně odplaval a posléze vzlétl.

Ryby

25. února 2009 v 14:35 Víte, že?

Pouzdro na brýle

24. února 2009 v 16:10 | ja |  Moje psaní
Jeden pohled z okna stačil k tomu, abych měla po náladě. Zase všude bílo. Leč, já na to tentokrát vyzrála. Koukla jsem se z okna přes kvetoucí orchideje a ta bílá barva se docela rozplynula. Orchideje jsou nádherné, květy bohaté a barvou zcela odlišné od té za oknem.




Pokochala jsem se a vydala se k lékařce. Vyseděla jsem si pravidelnou hodinku, vyslechla si stesky ostatních pacientek. Paní doktorka mě moc nepotěšila a po vzájemné domluvě se mi na příští týden rýsuje hospitalizace na neurologii. Alespoň to budu mít za sebou a možná, se konečně dozvím, proč mě moje hnátky nechtějí nosit. Nakoupila jsem nutné poživatiny, v lékárně vzala něco do zásoby, neboť drahá polovička se rozhodla, své šedesátiny promarodit. Od soboty se plouží bytem mezi postelí a WC. Zezelenal jako chameleon a odmítá jíst. Prý za to můžu já, řekl včera a odmítl večeři. Tak jsem si dala dvojitou porci, aby náhodou něco nezůstalo a dala se do čtení. Byla jsem tak zaujata četbou, že jsem ani nepostřehla, že je hluboko přes půlnoc. No dneska se zdá, že už má hlad, neboť než jsem se vrátila z města, byla lednice vyluxovaná. Ale prý to musel, protože se to už kazilo. Ještě že jsem si udělala malou radost v podobě pouzdérka na brýle. Bylo mě ho líto, že se v obchodě krčilo v koutku. Já už jsem holt taková citlivka.



Tak moje je to fialkové. Hezké, že?

Pařížský podchod

23. února 2009 v 13:23 | ja |  Moje psaní
Kapka za kapkou se poroučela k zemi. Přitahovány zemskou tíží, prolétly vzduchem jako blesk a rozpleskly se na vrstvu sněhu. Zas a zase, s neúprosnou pravidelností dopadaly na zem dírou v potrubí. V prázdném podchodu to znělo jako ozvěna bubnování v nedaleké škole. Někde vepředu jsem zahlédla mizející nohu. Podchod byl dlouhý a postupně se měnil v prodejní pasáž. Někde vepředu hrála hudba a byl slyšet tlumený hovor. Moji pozornost upoutalo něco na zemi. Ano, na dlažbě podchodu byly namalované otisky bosých nohou, které každého chodce neomylně dokázaly vyvést z bludiště pod zemí. Kolem prolétl jako stín mládenec na inlajnech, pak ještě jeden. Jejich smích se podchodem rozléhal na všechny strany. U zářivého výkladu, v němž se všechno třpytilo a zářilo, seděl na zemi mládenec. Měl pokrčené nohy zakryté dekou, a vyhrával na akordeon. Jásavá melodie lidi ohlušovala a skoro je přiváděla k tanci. Zastavovali se kolem něj a sem tam mu vhodili nějaký peníz do položeného klobouku. Na očích měl černé brýle, přes které mu nebylo vidět do očí. Bylo to dobře, jistě bychom zahlédli něco šibalského, čemu bychom nerozuměli. Seděl tam a kýval se s akordeonem do rytmu. Po nějaké době u něj zastavila malá holčička, natáhla ruce a chytila ho kolem krku. Aniž přestal hrát, sklonil hlavu a dívenku políbil do vlásků. Ona ho něžně hladila po tváři a pak se posadila k němu, začala si hrát se střapečky na dece. Ta něha v jeho pohybech a její milá tvářička v sobě měly něco pohádkového. Po nějaké chvíli jsem je oba ztratila z očí, ještě chvíli byla slyšet hudba, pak už podchodem zněly jenom mé kroky. Výlohy byly samý jas a já měla před očima ten obrázek těch dvou tam dole. Schoulených v té zimě k sobě. Patřili jeden druhému a nikoho jiného nepotřebovali. Byl studený lednový den, ale z toho podchodu jako by vycházelo jaro! Všichni jsme se na sebe usmívali a bylo nám dobře.

Co ráda nosím na krku!

22. února 2009 v 18:33 | ja |  Co se mi líbí
Mám ráda holý krk. Upnuté halenky až ke krku od dětství nesnáším. Dokud jsem byla hubené střevo, nemající žádné ženské přednosti, nedělalo mi potíž sehnat tričko nebo halenku s knoflíčky, které jsem nechávala rozepnuté. Později jsem hlavně v zimě nosila a dodnes ráda nosím, hedvábné šátky, uvázané nebo sepnuté sponkou. Nejvíce ale chodím s hlubším výstřihem i pod zimní bundou. No a do výstřihu se hodí vzít vždycky nějaký šperk. Ráda jsem nosívala velké dřevěné korále, kožené náhrdelníky a drobné, několika řadami obtočené korálky. To podle toho, co se zrovna nosilo. mám jich ještě plnou krabičku. Zlaté řetízky jsem někdy nosila i tři najednou, různých délek. Postupem času jsem zůstala pouze u jednoho šperku, a to je drobný řetízek s kuličkami českých granátků. Je drobný, nikterak nepoutá pozornost a stává se, že někdy s ním i spím. Zatím vydržel všechno.

Památka

22. února 2009 v 9:04 | ja |  Moje psaní
Od večera jsem nemohla usnout! Převracela jsem se na posteli ze strany na stranu a přemýšlela. Hlavu jsem toho měla plnou a nesmírně jsem se těšila. Tak teda už zítra! Už zítra jedu. Daleko, tak kde jsem ještě nebyla. Jedeme na 10 denní zájezd do SSSR. Já, jako delegát školy, Hanka a ještě dvě mladší děvčata. Byl to můj první výjezd za hranice. Už ve vlaku do Košic jsme se seznámili s klukama z veteriny, byli taky čtyři, tak jsme hned utvořili nerozlučnou partu. Za oknem se míhala probouzející se podtatranská krajina a nám se teprve nyní chtělo spát. V Košicích do vlaku přisedli naši celníci a kontrolovali dokumenty. Cestovali jsme na cestovní doložky a OP. U nás bylo všechno v pořádku. Profesorka ruštiny, která s námi cestovala jako dozor, byla v pohodě. Horší to měla skupina z gymnázia. Tam se zjistilo, že jednomu z žáků něco v dokumentech schází. Jejich učitelka proto musela zůstat v Košicích, na pobočce cestovky něco vyřídit a pak se dopravit za námi do Kyjeva, kde byla naše první zastávka. Z Košic jsme odjížděli asi za dvě hodiny a ve vlaku do Čierné nad Tisou procházeli vlakem sovětští celníci. V Čierné jsme opustili naše vagonky a přesedli do ruských širokorozchodných, ty nás pak dovezly do Čopu. To byla první ruská vesnička či město na území SSSR. Uvelebila jsem se na horní palandu, a koukala se z okna na ubíhající krajinu, kolébání vlaku a jeho monotónní zvuk způsobilo, že jsem usnula. Probudily mě holky a kluci, kteří se za námi přišli podívat. Kupém kolovala jedna láhev slivovice za druhou, nálada byla báječná, a tak cesta uběhla docela rychle, přestože jsme jeli bez zastávky jeden a půl dne. V Kyjevě jsme měli přichystán program na tři dny. Volna bylo trochu, ale my si vždycky našli chvilku pro naši partu. Kyjev je krásný svou polohou na břehu řeky Dněpr.
Kyjev patří k nejstarobylejším evropským městům. Archeologické nálezy kladou jeho počátky na přelom 5. a 6. století. Podle nejstaršího dochovaného ruského letopisu Povesti vremennych let založili "hrazené město Kyjev" bratři Kyj, Šček a Choriv a jejich sestra Lybeď, kteří pocházeli k východoslovanského kmene Poljanů.
V Povesti se dále vypráví, že se roku 866 (podle byzantských pramenů 860) zmocnili Kyjeva varjažští bojovníci Askold a Dir. Vládli zde až do roku 882, kdy zahynuli v boji s dalším varjažským náčelníkem Olegem, který již vládl v Novgorodu. Spojení dvou důležitých obchodních středisek pod jednou vládou bývá tradičně považováno za zrod nejstaršího ruského státu, Kyjevské Rusi. Jeho sídelním městem se stal Kyjev a byl jím až do 12.století.
Navštívili jsme zde všechny pamětihodnosti, prošli se po Kreščatiku, udělali jsme si malý piknik na břehu Dněpru. Byli jsme mladí a tak nedostatek spánku nám vůbec nevadil. Peněz jsme měli dost, tak jsme se dostatečně zásobili vodkou a šampaňským, kterého jsem za ten týden vypila litry. Místo povinného divadelního představení, jsme hned první přestávku odešli a raději po svých a sami se potulovali městem. Až později jsme se dozvěděli, že jsme měli štěstí, protože kriminalita v Kyjevě v té době byla velká. Okrádání cizinců bylo na prvním místě.
Jediná památka, kterou jsem si v Kyjevě koupila, je malý hrníček s podšálkem, zakoupený v malém stánku u kláštera na břehu Dněpru. Byl to stánek místní Lidušky nebo, jak se říká, umělecké škole. Není nic moc, ale byl jedinou věcí bez znaku komsomolu, Lenina nebo znaku SSSR.


Trochu zvláštní stůl

21. února 2009 v 15:59 Zaujalo mě
Jak by se vám líbil takový pojízdný stůl?