Začalo to nevinně. Při příchodu do práce jsem nepozorovala nic zvláštního. Všichni byli po vánočních svátcích ještě plni zvláštního světla a chuti do práce. Spolu s kolegyní jsem se chystala k tradiční statistické inventuře a přípravě do terénu. Uvařená kávička provoněla celou místnost a ranní pohodu doplnila cigaretka. Já však držíc se silvestrovského půlnočního předsevzetí jsem se na holky jenom dívala. Ruka sice svrběla, ale odolala jsem. Říká se, že novoroční předsevzetí nemívá trvání, ale já pevně věřila, že to vydržím. Práce nám pod rukama ubíhala, když zazvonil telefon. Lékař, pro jehož obvod jsem pracovala, měl pro mě naléhavý úkol. Seběhla jsem k němu do ordinace, vyslechnout si co a jak. Zdálo se, že úkol splním levou rukou, bylo to přímo ve městě, opakovaně provést převaz u jedné starší paní. Koukla jsem na hodinky, bylo něco málo před devátou. Tak jsem posbírala převazový materiál, naházela ho do tašky, nazula boty a vydala se splnit úkol. S holkama jsme se domluvily, že společně půjdeme na oběd, jelikož ony neměly ještě žádnou práci. Paní bydlela o dvě ulice dál, tak jsem tam byla coby dup. Byl krásný lednový den, modrá obloha a sluníčko, radost vyjít ven. Všude kolem domu neporušená vrstva sněhu, zvonek na dřevěné brance utržený, tak jsem vzala za kliku a otevřela nezamčenou bránu. Prošla jsem předzahrádku a otřepala si boty na prvním schůdku. Zadupala jsem, aby mě paní slyšela. Zazdálo se mi, že někde něco kleplo, proto jsem chvíli čekala. Když nikdo nepřišel, zaklepala jsem rázně na dveře verandy. Nic. Miska s mlékem pro kocoura, ležící na posledním schodku u dveří, byla pokryta tenkou vrtsvou ledu. Bylo mi to trochu divné, ale byla velká zima, tak jsem myslela, že kocourek je někde schovaný v teple. Když se opět nic nedělo, vzala jsem za kliku. Dveře do verandy se s vrzáním otevřely a já uviděla nataženého kocoura bez známek života. Trochu mě to vyděsilo, ale i to se stává. Paní jistě ještě nevstala a o kocourově skonu neví. Vešla jsem nebojácně do chodby. Všude bylo ticho, v kuchyni tikaly hodiny a někde kapala voda. Zavolala jsem tedy paní jménem, nikdo se neozval. To už bylo opravdu divné. V kuchyni na stole uklizeno, obývák prázdný, jenom šatní síň byla pootevřená. Zahlédla jsem v ní vzorně naskládané prádlo. Pokračovala jsem s prohlídkou domu, ale paní jsem nikde nenašla. Lednice byla vypojená ze zásuvky, televizor také. Telefonní přístroj se přímo nabízel k zavolání někam! Ale kam? Policie nemá smysl, když se tady evidentně nic nestalo, jen ten mrtvý kocour tady provokativně ležel. Ošetřující lékař, kterému jsem tedy zavolala, řekl, že za chvíli přijede, ať tam na něj počkám. Znovu a znovu jsem procházela celý dům, nahlížela do špajzu, do sklepa, i když v celém domě už jsem byla několikrát. Najednou jsem si všimla malého lístečku, zastrčeného za sklem obývákové skříňky. Na něm napsáno Ivan a telefonní číslo. Vzala jsem si ho a začala jej vytáčet. Chvíli to trvalo, než se na druhé straně drátu ozval ženský hlas. Představil se mi stejným jménem, jako se jmenovala paní, kterou tak dlouho hledám. Chvíli nám trvalo, než jsme se domluvily, ale pak už jsem byla doma. V pátek ráno byla paní u lékaře a ten jí řekl, že kvůli velké otevřené ráně na noze by měla co nejméně chodit. Syn, který s ní mluvil, rozhodl, že si na víkend maminku odvezou domů do Přerova. Tak také udělali, a při rychlém večerním přesunu zapomněli zamknout. Tak zůstal dům celé tři dny nezamčený. Jak by to dopadlo dneska, si ani netroufám představit. Když přijel lékař, měla jsem celou detektivku vyřešenou. Jen jsem ještě musela nějakou dobu počkat, než došla dcera, která bydlí rovněž v našem městě, aby si mohla zamknout. Co udělala s kocourem a jak to paní nesla, nevím. Když se za nějakou dobu vrátila, měla nohu celkem v pořádku. Při příští návštěvě mě u ní vítal nový kocourek a malý dárek jako pozornost, že jsem zavolala. No, nic to nebylo, ale ty pocity, kdy se procházíte v prázdném domě s mrtvolou, bych už znovu prožívat nechtěla.
..ani jsem nedutala, kde se objeví paní..naštěstí to dobře dopadlo...úžasně napsané...