
Pohodové stáří
24. ledna 2009 v 18:01 | ja | Moje psaníČekárna byla narvaná k prasknutí. Chřipka se rozhodla zdecimovat celé rodiny. Seděla jsem v koutku a sledovala dění kolem sebe. Drobná starší žena přišla a tiše pozdravila. Jenom sem tam jí někdo odpověděl. Každý hleděl před sebe, zasmušilý, s kapesníkem u nosu. Žena se rozhlédla a zjistila, že nikde není volné místo k sezení.. Opatrně si sundala kabát a pověsila jej na vršící se věšák. Pak si rukou prohrábla šedinami prokvetlé vlasy a opět se rozhlédla. Nic, chvíli stála u zdi čekárny a zdálo se, že trpělivě čeká. Pak se obrátila a pomalými kroky se loudala do chodby, kde stál nápojový automat. Tam se posadila do pohodlného koženého křesílka a chvíli se zdálo, jako by usnula. Rozevřela kabelku, vytáhla peněženku a začala z ní lovit drobné. Na kávu už měla dlouho chuť. V čekárně se zatím nic nedělo, lidé vcházeli a vycházeli z ordinace, v rukou recepty. Všichni jsme nervózně vyčkávali a těšili se, až budeme na řadě. Ticho, sem tam chvilka napětí, když lidé nevěděli další pořadí, občas kýchnutí a zasmrkání, kašel. Čas plynul, ona popíjela kávu a lehce mžourala do sluncem ozářené chodby. V tom se otevřely dveře a s hlasitým dupáním vstoupil muž středního věku. Na jeho oblečení bylo vidět, že patří do skupiny tzv. VIP. Na tváři měl napsáno, že už už vybuchne. Bez pozdravu vklouzl do čekárny, rozhlédl se kolem sebe a z jeho rtů splynulo drobné slůvko "Ku....! Kde zase vězí?" Přistoupil ke dveřím ordinace a důrazně zaklepal. Když se nic nestalo, klepal znovu o fous důrazněji. Sestře, která vyšla, vmetl do očí -"Kde je moje matka? Hergot, už na ni čekám skoro hodinu! Já nemám tolik času jako vy! Válíte si tady ty vaše velký zadky a čekárna je plná!" "Ale ona u nás ještě nebyla," hlesla sestra a vyšla do čekárny. Jejich slovní přestřelka se nesla čekárnou a otevřenými dveřmi ji zaslechla i paní u nápojového automatu. Pomalu se zvedla, lehce si utřela ústa papírovým kapesníčkem. Když vstoupila do probuzené čekárny, obrátila se ke svému synovi, "Prosím tě, nedělej tady divadlo! Já sedím vedle a stejně ještě nejsem na řadě." Lidé shodně pokývali hlavou a dál sledovali, co se bude dít. Muž si vzal matku kousek stranou a tam se do ní pustil, že nemá čas na ni čekat, ať si pak jde domů sama. Ona bez mrknutí oka přikývla a šla si opět sednout do chodby ke kávovaru. Syn ještě něco chvíli vykřikoval, pak vztekle mávl rukou a odešel. Vtom jsem přišla na řadu. Když jsem vycházela z čekárny ven, ona drobná, ale obdivuhodná žena měla před sebou ještě několik lidí. Přesunula se k oknu, v ruce knihu, na očích brýle. Obdivovala jsem, s jakým klidem vzala tu plnu čekárnu, nerozházel ji ani syn - hulvát. Byla prostě nad věcí.

Komentáře
Příběh je to krásný..., vybízí k zamyšlení. Pokud "boží mlýny melou", pak jen doufám, že se to tomu buranovi jednou vrátí. Jak se říká, žádný strom neroste do nebe.
Nakopat do zadku, hovado namyšlené. Na takovéto frajírky jsem alergický.