To zase byla dneska noc! Sedím tady a málem bouchám hlavou o klávesnici. U nás v noci řádila vichřice. Než jsem šla spát, zdálo se, že se uklidňuje. Chvíli jsem si četla o Číňanech, pak se mi víčka zavřela a já usnula s rozsvícenou lampičkou. Zjistila jsem to, až mě za okny probudila válka. Doslova a do písmene. Slyšela jsem burácení obrněnců po hlavní ulici, občas zakvílely sirény a zaburácela letadla. Páni, to bylo dílo, zacpala jsem si jednu i druhou díru v uších a nic. Spát nešlo. Když už moje unavené smysly upadaly do blahodárného spánku, ve skle dveří se zablesklo. To moje polovička, která už měla od večerních zpráv půlnoc, se probudila a zapnula si PC. Koukla jsem na černý monitor budíku - došly baterky, tak jsem ani nevěděla, kolik je hodin. Chvíli jsem se převracela ze strany na stranu, pak jsem přetáhla deku přes hlavu, abych alespoň neslyšela to skučení a bouchání venku. Když jsem se probudila, měla jsem pocit, že je ještě hluboká noc. Za oknem pološero, na okně trošku vody a do skel se opíral vichr stejně jako celou noc. Vichřice nejenže nedala spát, ale rozbouřila má arthritická kolena, že jsem málem nedošla do města. Mnoho lidí jsem nepotkala a ani se jim nedivím, kdo nemusel, tak tam dneska nešel. Rychle nakoupit, na kontrolu k obvoďákovi a domů. Ještě jsem si udělala to dobré masíčko, které se vám tak líbilo, a zasedla jsem k PC. No, a ostatní už víte. Na klávesnici sice neležím, ale oči se samy zavírají. Jdu si na chvíli lehnout, než se dostaví polovička.
Tak, tak, dej si šlofíka, pokud můžeš. Já, když je venku čina, tak taky nespím. A bývám unavená, takže se ani nic nedá dělat, to je pak horror a ne noc.