V našem městě a okolí je občanů z tzv. nepřizpůsobivé menšiny opravdu jenom málo. Přesto se sem tam s někým setkám. Nemám problém ošetřovat je v nemocnici, nevídám problém v cestování s nimi v jednom vagonu. Při mé práci v terénu jsem navštěvovala jednu starší paní. Její hlavu zdobily krásné bílé vlasy a na tváři byly hluboké vrásky. Žila sama v útulném domečku na kraji obce. Sama, jenom se svým psíčkem, který ji miloval. Při návštěvě u ní jsem si připadala jako v minulém století. (19. století je myšleno). Neměla TV, rádio se jenom občas chraptivě ozývalo z poličky na skříni. Sedávala u okna, na němž měla několik muškátů a "perničku", jak sama říkávala, s bylinkami. Ráda si vykládala karty a luštila křížovky. Na stole v malinkatém obýváku stála starobylá lampa a u ní se leskla nádherná křišťálová koule. Nejednou na ni padl můj zrak, nejednou jsem byla v pokušení nechat ji promluvit, myslím to, co v ní paní uvidí. Nevěřím na předtuchy, sny a věštění, ale jsem asi zbabělec, který se bojí, toho, co se dozví. Paní se nikterak nevnucovala, jenom občas mi nabídla, že mi něco ukáže s kartami. Považovala jsem za slušnost jí poděkovat a odmítnout, jenom se usmála a nabídla mi teda alespoň , že mi poví něco z logru. Kávu jsem už měla vypitou, tak si vzala hrníček a já se rozklepala. Dlouze do něj hleděla, otáčela s ním kolem dokola a mlčela. Srdce jsem měla až v krku a čekala na verdikt. Paní mě chytila za ruku a svou scvrklou dlaní mě zlehka pohladila. "Neboj se, děvčico," řekla, "nic špatného tam není". Trochu se pousmála a pak dodala: "Nevím, proč se všici tak bojí? Žádná z nás, která to děláme, nikdy nic špatného neprozradíme. Je to v našem vlastním zaujme, tak se neboj." Zasmála jsem se, poděkovala a vyšla jsem před dům. Ještě dlouho jsem o jejích slovech přemýšlela. Ještě několikrát jsem u ní byla, koule ležela na stejném místě, několikrát mi ukázala své věštecké karty bez výkladu. Zajímavě vyprávěla o svém uplynulém životě, kdy se nejdříve toulala sama s kamarádkou po Evropě, vykládala lidem karty. V době pro ni nejhorší, za války byla u jedné potulné společnosti a s ní se dostala do Jižní Ameriky. Tam provozovala své řemeslo. Když se provdala, vrátila se s rodinou domů. Ta se jí nerozrostla, zůstala jenom s mužem, jenž ji brzy opustil. Svou samotu si celý život vyplňovala jenom nahlížením do koule a svými kartami. Pracovala v JZD, dřela se, aby si mohla pořídit domeček. V dědině moc oblíbená nebyla, lidé stále čekali, kdy se k ní přistěhuje příbuzenstvo. Nestalo se tak. Zemřela opuštěná v 78 letech. Jestlipak si ve své skleněné kouli přečetla svůj osud? Nebo to všechno je jenom taková hra s lidským strachem a vědomím smrtelnosti každého z nás?

Kdo ví, jak to všechno je. Já jsem asi taky zbabělec, sama bych se nezeptala.Moje kamarádka má známou, které říká vědma a jednou mi o ní vyprávěla. Řekla , že se jí zeptala, kdo bude v naší firmě ředitelem.Tehdy se o jisté osobě spekulovalo a ona ji potvrdila, že bude ředitelem. Ve hře byli tři kandidáti. Nechtěla vědět nic než jejich datum narození.