Je konec ledna, plesová sezóna je v plném proudu. Letos bych si mnoho nezaplesala, neboť chromé nohy - potvory - mi nedají pokoj. Ale bývávaly časy!!! V paměti mám jeden ples, který se konával každoročně na PL v Kroměříži. Od dob školy jsme na něj jako mladé holky rády chodily. To víte, kde jinde se mohla čerstvá maturantka dostat k tanečku se svým oblíbeným vyučujícím lékařem. A, že jsme jich neměli málo, těch fešáků. Jeden rok jsme se domluvily my čtyři nerozlučné kámošky, že jdeme na ples. Popůjčovaly jsme si na internátě kde která co krásného měla, a jelikož ples byl v pátek večer, zůstaly jsme až do večera na ubytovně. U nás na pokoji jsme si udělaly hlavní stan, nanosily sem všechno sehnané oblečení, šminky, a dokonce i paruku. Ta má v mém příběhu hlavní roli! Ale popořádku. Byly jsme všechny štíhlé a poměrně stejné postavy, jen já byla o malinko vyšší, ale to se zakamuflovalo podpatkem. Učil nás v té době jeden modrooký blonďáček, do nějž jsme byly všechny potají zamilované. Věděly jsme, že půjde na ples i se svým kamarádem. Oba bydleli nedaleko internátu v podnájmu, a tak bylo zaděláno na legraci. Před odchodem jsme zatelefonovali jejich paní bytné, zdali už jsou pryč? Odpověděla, že už jsou pryč. Tak jsme se načančané vypravily do sálu. Od internátu to nebylo daleko, tak jsme nepromeškaly ani minutu. Bylo dohodnuto, že každý tanec s našim idolem bude tančit jedna z nás. Nedovolíme nikomu, aby nám jej přebral. Tak se taky stalo, točily jsme si fešáka jak na kolotoči. Když byl unavený, odvedly jsme si ho k našemu stolu. Víno teklo proudem, legrace bylo plno. Kluci brzy pochopili, že se nás nezbaví a ani jim to moc nevadilo. Čas plynul, škopovička se nám všem začínala motat a jazyk přestával být ohebný. Blížilo se ráno, tanečníků ubývalo, muzikanti dělali stále delší a delší přestávky a naše uchechtaná skupinka se rozhodla, že se ještě domů nejde. Kluci měli ještě dva kamarády, kteří s nimi bydleli v podnájmu. I rozhodlo se, že se jim něco provede za to, že s námi nechtěli jít. I provedlo se! Kluci se potichu dostali s námi do pokoje. Tam jsme vyrobili paňácu ze všeho možného, co jsme našli. Na jeho hlavu jsme nasadili onu paruku, která jedné z nás posloužila jako krásný účes. Pak jsme vzali milou tanečnici a venku ji posadili na lavičku, opatrně jsme jí dali kolem ramen velký pletený šátek a rychle zalezli do pokoje. Pak kluci telefonicky oznámili paní bytné (tímto se jí omlouvám, že jsme ji vzbudili), že před jejich domem sedí nějaká paní a je jí asi zle. To víte, dobrá paní bytná zaklepala na dva spící lékaře, že někdo potřebuje pomoc. Kluci, celí rozespalí vyšli před dům a začali prohlížet pacientku. Chvíli jim trvalo, než přišli na to, že to byla naše pomsta. A aby se na nás nezlobili, pozvaly jsme je k nám na pokoj, kde jsme ještě měly dostatek jídla a pití. Tam se v legráckách a smíchu pokračovalo skoro do pozdních odpoledních hodin. Vznikla tam jedna velká láska, která skončila na radnici, ale to už je jiná historie. Dneska jenom stěží pochopím, že jsme to vydrželi tak dlouho, bez spánku, ale asi to bylo tím, že jsme měli o nějaký ten den méně. A víte, co na tom bylo zajímavé? Asi to, že ti kluci - páni doktoři, si na nás nikdy nic nedovolili.
Komentáře
Krásná vzpomínka. Ten pár, to jste byli určitě ty a manžel, že?
Musim se smat, kdyz si predstavim, jak se snazili ozivit panacu. Moc dobre jsi to napsala. ;o)
Hezký příběh, jak z filmu. :o)