close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2009

Záhada jménem VEPOŠ.

16. ledna 2009 v 12:57 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Jistě znáte mnoho zkratek. Je i bývalo jich vždycky hodně. Dokonce I. Mládek napsal docela zajímavou písničku. Můj tatínek byl přes zkratky specialista. Hodně je používal u sebe v obchodě, kde jimi měl popsanou kdejakou krabici. Jednou, na konci roku, jsme s maminkou šli za ním do obchodu, aby byl dříve s prací hotov. Prodavačky se celý den činily, a tak je večer pustil domů, aby stihly nachystat silvestrovské pohoštění. Dostala jsem za úkol počítat jednotlivý sortiment, který byl ve skladišti v otevřených krabicích. Tak jsem tedy počítala PRDOPEČ, SYPČA, PUDVAN, CIZKOŘ a další. Maminka dělala výpočty na kalkulátoru a tatínek si rovnal a odepisoval zásoby. Všechno probíhalo dobře, dokud mě nenapadlo ze zvědavosti nahlížet do tatínkova diáře. Zkratky jako ZDRDODUCH, ČAPRDUCH a UPRDUCH jsem znala, ale na jedné straně jsem zahlédla dvě slova POKNI a VEPOŠ. Ty mě trochu zarazily, ale přesto jsem pátrala dál. V tom mě udeřilo do očí slovo CUMLE. Tak to už jsem byla úplně v koncích! Různě jsem si slova doplňovala, ale nic mě nenapadalo. Zeptat jsem se nechtěla, abych nedostala, že nahlížím, kam nemám. Se záhadou v hlavě jsem pokračovala v počítání. Venku se už docela setmělo a já pořád myslela na toho podivného VEPOŠE a ty CUMLE. Cestou domů jsme si povídali, tatínek byl veselý, spokojený, že mu inventura vyšla dobře. Nahlíželi jsme spolu do rozzářených oken, občas jsem od něj dostala zásah sněhovou koulí, no pohoda. To víte, když vás něco svrbí na jazyku, tak tomu nelze odolat.
Byli jsme skoro doma, když jsem to už nevydržela: "Tatínku, prosím tě, kdo je VEPOŠ?" A bylo to venku, to hrozné ticho, které se rozhostilo, se dalo skoro krájet. Tatínek se zastavil, nakrabatil čelo a spustil: "Tak jsem si myslel, že to utajím, a ona na to přišla! Tak musím s pravdou ven. VEPOŠ je naše strašidlo, které v noci hlídá obchod. A tím, že jsi řekla teď jeho jméno, vylekal se a utekl a já budu muset celou noc sedět v obchodě a hlídat místo něho!" Tak to jsem to vyvedla, Silvestrovský večer bez tatínka, no to bude věc! Začala jsem natahovat a slzy jako hrách se mi koulely po tváři. "No a ještě bys ráda věděla, co je to ostatní, že?" ozval se tatínek a já si uvědomila, že mě asi viděl, jak šmejdím v jeho kanceláři. Došli jsme domů, já měla po náladě a čekala jsem, kdy se tatínek začne chystat k odchodu. On ale po nějaké chvíli přišel za mnou, vzal mě kolem ramen a všechny svoje zkratky mi prozradil. Byla jsem tak ráda, že nikam nemusí, že jsem slíbila (nesplnitelné), že už nebudu zvědavá! Ta zvláštní slova nebyla nic jiného, než POndělí KNIha, CUkr MLEtý a nakonec i ten záhadný VEPOŠ se dal lehce rozklíčovat. Znamenal jenom to, že se má jít VEčer na POŠtu. Hra se slovíčky mě zůstala dodnes a nakonec i ta zvědavost.

Vzpomínka

15. ledna 2009 v 15:42 Víte, že?
Už je to 40 let!

Co je štěstí?

15. ledna 2009 v 11:47 | ja |  Moje psaní
Štěstí, co je štěstí?
Muška jenom zlatá!

Tohle profláknuté dvojverší mně přišlo na mysl dneska ráno při cestě pro rohlíky. Míjeli mě dva chlapci, asi tak 8. - 9. třída. Vedli velmi vášnivou debatu, kdo z nich měl včera větší štěstí v hokeji. Jak jsem vyrozuměla, jeden byl v bráně a druhý na něj střílel. Protože šli dost rychle, za chvíli jsem jejich hovor neslyšela, nebo spíš nerozuměla jsem mu. Tak jsem si uvědomila, jak je takové slovíčko pro každého jinak důležité.
Štěstí, kdy jsem ho vlastně měla a kdy mě minulo? Vrátím-li se nazpět do dětství , tak tam ho bylo přehršel. Štěstím pro mě byla úplná rodina a dva báječní bráškové. Ve škole jsem měla štěstí na několik príma učitelů, kteří mi dali do života dobrý základ. Menší štěstí jsem měla na kamarádky a kamarády. Tam se mi štěstíčko poněkud vzdálilo. Zato při mě stálo štěstí při vstupu do praktického života. Dostala jsem se na dobré pracoviště s nejlepším šéfem a skvělým kolektivem. Škoda, že jsem tam byla jenom krátce. Další štěstí mého života mě potkalo v osobě mé polovičky! Prožili jsme spolu hodně dobrého, i zlého, ale byl to on, kdo mě podržel v těch nejtěžších chvílích. No a spolu s polovičkou jsem poznala jeho maminku, což byla zlatá ženská. Společné štěstí nás obou pak bylo narození našich dvou synů. Mám už jen dva roky do důchodu a přesto mám štěstí na pracovní místo. Je sice náročné, ale mám ho. Vydrží-li mé zdraví, dočkám se štěstí důchodového. Taková štěstí jsem měla a mám. Nikdy jsem nic nenašla, nevyhrála ani floka, a to jsme sázeli Matesa, Sportku, kupovali losy apod. Nic. Tak mě napadá, že jsem si to štěstí vybrala asi v těch nejlepších věcech. A jsem ráda, že to tak je. Nic jiného už nechci.

Sáně a kůň

14. ledna 2009 v 12:49 Moje psaní
Sněží, bílé vločky se pomalounku snášejí k zemi. Všude kolem je ticho a klid. Sem tam přelétne probuzený ptáček. Jsem ještě docela malá holčička a spolu s bráškou a tatínkem jsme se pustili po hostýnské cestě dolů. Jsme všichni tři na lyžích a cesta je jenom protažená pluhem. Sluníčko se prodírá mezi zasněženými větvemi a já pomalu začínám sjíždět za bráškou. Cesta dobře ubíhá, chvíli se zdá, že spadnu, ale vždycky to nějak ustojím. Z dálky je slyšet zahoukání vlaku, blížíme se ke konci cesty. Pozornost se pomalu vytrácí. Někdo na mě něco volá, neslyším ani nerozumím. Zní to jako hůj, fůj, nebo, že by tůj. Nerozumím, proto se snažím zabrzdit a otáčím hlavu. V tom se to stalo, levá noha zabrzdila, pravá ji předejela, zatáčka, nezatáčka skončila jsem v hlubokém sněhu. Než jsem se vydrápala na nohy, bylo mi jasné, co jsem vlastně slyšela.
V okamžiku mého přistání ve sněhu, kolem prolítly obrovské sáně , tažené koníkem. Až byl kůň na mé úrovni, teprve jsem zaslechla jeho rolničky a svištění biče. Tento krásný bílý kůn se na pozadí úplně ztrácel. Zůstala jsem jako opařená. Byla to nádhera. Kdo to byl a čí byl koník nevím, ale vždycky si na něj vzpomenu při vánoční pohádce Mrazík. Kopyta se jenom míhala, sníh od nich odletoval do velké dálky a od nozder mu stoupal namodralý opar. Dlouho je nebylo vidět ani slyšet, o to víc se pak snažil tatínek jedoucí za mnou , upozornit nás a volal "Stůj, jede kůň," to byla ta záhadná slova, která jsem nebyla schopna rozluštit. V dnešní době se koník do přírody opět vrací a je to dobře. Tak ušlechtilá zvířátka tam jednoznačně patří.

Jak proti depresi?

13. ledna 2009 v 14:09 | ja |  Moje psaní
Nevím, kde k tomu přišli, ale včerejšek byl prý nejdepresívnějším dnem letošního roku. Když jsem si to ráno přečetla, napadlo mě, jak se to asi projeví na mě, věčné optimistce. Když se do oběda nic zvláštního nedělo, bylo mi jasné, že je to opět jenom nějaká kachna. Ale, aby se náhodou něco neprojevilo se zpožděním dnes, zařídila jsem se už od rána. Na kontrolu k lékaři jsem si schválně oblékla všechno nové, umyla jsem si hlavu, použila nový parfém a vyrazila do ulic. Měla jsem dost času, tak jsem se nejprve protáhla městem. Nahlédla do svých milovaných obchůdků s keramikou, do knihkupectví, navštívila jsem informační centrum na zámku, abych se dozvěděla, jaká se chystá výstava. Po kontrole u lékaře jsem prošla nákupní centrum, koupila si několikero nových druhů koření v mlýncích, v dopékárně jsem koupila krásné a vonící bavorské vdolky. Ještě jsem nahlédla do drogerie, a koupila jsem si, jen tak pro radost ovocné mýdlo. Po příchodu domů jsem si uvařila dobrý čaj, vzala další rozečtenou knihu - Dějiny Číny a usadila jsem se v křesle. Elinka využila situace a udělala si pelíšek vedle mě. Pomalu jsem uždibovala vdolečku, popíjela čajík a vstřebávala zajímavou knihu. Bylo nám spolu příjemně až do půl druhé. Uvědomila jsem si, že nemám nic k obědu. rychle jsem naškrábala několik brambor, udělala fazolky na smetaně, což je rychlé jídlo, a je to. Jsem po obědě a můžu pokračovat ve čtení. Chtěla jsem vám jenom napsat, že na mě si deprese nepříjde. Vyženu ji, potvoru jednu a nemá šanci. Tak zatím se mějte, jdu pokračovat ve čtení.

Ani ulice není bezpečná

12. ledna 2009 v 12:56 | ja a regionální tiskoviny |  Víte, že?
Opět nastala doba povánočních slev. Všichni se snaží sehnat a nakoupit nyní to, co před Vánocemi bylo drahé, nebo už nebylo k sehnání. Převážně důchodci se snaží splnit svým dětem a svým vnukům a pravnukům jejich sny. Neváhají a jedou proto i několik desítek kilometrů do nákupních center, poohlédnout se po slevách. A to bývá příležitostí pro nenechavé jedince, kapsáře a jiná nenechavá individua. Ani na veřejném prostranství není člověk v bezpečí... Naopak. Zloději využívají situace a kradou, co jim pod ruku přijde. Nevyhýbají se dopravním prostředkům, supermarketům ani parkovištím před nimi. Nejednou lidé na policii nahlásili, že jim neznámý pachatel vytrhl věci z rukou a zmizel v davu lidí. Nespoléhejte na svůj postřeh. Zlodějům stačí sekundy naší nepozornosti.

Dodržujte základní zásady:

- doklady, peníze, klíče a cennosti nikdy nenechávejte bez dohledu; noste je v uzavřené tašce nebo kabelce, neodkládejte je s oděvem v šatně, v čekárnách lékaře, v restauraci je nedávejte na vedlejší židli.
- věnujte velkou pozornost své kabelce v hromadných dopravních prostředcích a všude tam, kde je větší počet lidí.
- kabelka nepatří do nákupního vozíku
- nenoste s sebou vyšší peněžní hotovost, dejte přednost platebním kartám
- pozor - u platební karty nemějte napsán PIN kód
- při výběru peněz z bankomatu si hlídejte soukromí
- nikdy se před nikým nechlubte svými úsporami nebo cennostmi
- vyhýbejte se neosvětleným místům a odlehlým uličkám
- nepřijímejte nabízený doprovod nebo odvoz lidí, které neznáte
- máte-li dojem, že vás někdo sleduje, přejděte na druhou stranu nebo vyhledejte místo, kde je více lidí
- v tašce můžete nosit pro své bezpečí sprej (deodorant, lak na vlasy nebo slzný plyn), který v případě ohrožení můžete použít.

Záhada otevřeného domu

12. ledna 2009 v 10:18 | ja |  Moje psaní
Začalo to nevinně. Při příchodu do práce jsem nepozorovala nic zvláštního. Všichni byli po vánočních svátcích ještě plni zvláštního světla a chuti do práce. Spolu s kolegyní jsem se chystala k tradiční statistické inventuře a přípravě do terénu. Uvařená kávička provoněla celou místnost a ranní pohodu doplnila cigaretka. Já však držíc se silvestrovského půlnočního předsevzetí jsem se na holky jenom dívala. Ruka sice svrběla, ale odolala jsem. Říká se, že novoroční předsevzetí nemívá trvání, ale já pevně věřila, že to vydržím. Práce nám pod rukama ubíhala, když zazvonil telefon. Lékař, pro jehož obvod jsem pracovala, měl pro mě naléhavý úkol. Seběhla jsem k němu do ordinace, vyslechnout si co a jak. Zdálo se, že úkol splním levou rukou, bylo to přímo ve městě, opakovaně provést převaz u jedné starší paní. Koukla jsem na hodinky, bylo něco málo před devátou. Tak jsem posbírala převazový materiál, naházela ho do tašky, nazula boty a vydala se splnit úkol. S holkama jsme se domluvily, že společně půjdeme na oběd, jelikož ony neměly ještě žádnou práci. Paní bydlela o dvě ulice dál, tak jsem tam byla coby dup. Byl krásný lednový den, modrá obloha a sluníčko, radost vyjít ven. Všude kolem domu neporušená vrstva sněhu, zvonek na dřevěné brance utržený, tak jsem vzala za kliku a otevřela nezamčenou bránu. Prošla jsem předzahrádku a otřepala si boty na prvním schůdku. Zadupala jsem, aby mě paní slyšela. Zazdálo se mi, že někde něco kleplo, proto jsem chvíli čekala. Když nikdo nepřišel, zaklepala jsem rázně na dveře verandy. Nic. Miska s mlékem pro kocoura, ležící na posledním schodku u dveří, byla pokryta tenkou vrtsvou ledu. Bylo mi to trochu divné, ale byla velká zima, tak jsem myslela, že kocourek je někde schovaný v teple. Když se opět nic nedělo, vzala jsem za kliku. Dveře do verandy se s vrzáním otevřely a já uviděla nataženého kocoura bez známek života. Trochu mě to vyděsilo, ale i to se stává. Paní jistě ještě nevstala a o kocourově skonu neví. Vešla jsem nebojácně do chodby. Všude bylo ticho, v kuchyni tikaly hodiny a někde kapala voda. Zavolala jsem tedy paní jménem, nikdo se neozval. To už bylo opravdu divné. V kuchyni na stole uklizeno, obývák prázdný, jenom šatní síň byla pootevřená. Zahlédla jsem v ní vzorně naskládané prádlo. Pokračovala jsem s prohlídkou domu, ale paní jsem nikde nenašla. Lednice byla vypojená ze zásuvky, televizor také. Telefonní přístroj se přímo nabízel k zavolání někam! Ale kam? Policie nemá smysl, když se tady evidentně nic nestalo, jen ten mrtvý kocour tady provokativně ležel. Ošetřující lékař, kterému jsem tedy zavolala, řekl, že za chvíli přijede, ať tam na něj počkám. Znovu a znovu jsem procházela celý dům, nahlížela do špajzu, do sklepa, i když v celém domě už jsem byla několikrát. Najednou jsem si všimla malého lístečku, zastrčeného za sklem obývákové skříňky. Na něm napsáno Ivan a telefonní číslo. Vzala jsem si ho a začala jej vytáčet. Chvíli to trvalo, než se na druhé straně drátu ozval ženský hlas. Představil se mi stejným jménem, jako se jmenovala paní, kterou tak dlouho hledám. Chvíli nám trvalo, než jsme se domluvily, ale pak už jsem byla doma. V pátek ráno byla paní u lékaře a ten jí řekl, že kvůli velké otevřené ráně na noze by měla co nejméně chodit. Syn, který s ní mluvil, rozhodl, že si na víkend maminku odvezou domů do Přerova. Tak také udělali, a při rychlém večerním přesunu zapomněli zamknout. Tak zůstal dům celé tři dny nezamčený. Jak by to dopadlo dneska, si ani netroufám představit. Když přijel lékař, měla jsem celou detektivku vyřešenou. Jen jsem ještě musela nějakou dobu počkat, než došla dcera, která bydlí rovněž v našem městě, aby si mohla zamknout. Co udělala s kocourem a jak to paní nesla, nevím. Když se za nějakou dobu vrátila, měla nohu celkem v pořádku. Při příští návštěvě mě u ní vítal nový kocourek a malý dárek jako pozornost, že jsem zavolala. No, nic to nebylo, ale ty pocity, kdy se procházíte v prázdném domě s mrtvolou, bych už znovu prožívat nechtěla.

V tv zase nic není

10. ledna 2009 v 14:30 | ja |  Moje psaní
Zapnete TV, kterýkoliv kanál náš i satelitní a všude je to stejné. Detektivové luští záhadné případy, laboratoře řeší, čí otisky se na místě mordu nalezly. Přepnete o kanál dál a slyšíte ratatata, střílí dívky na koních a jedou vyloupit banku. Nelíbí se, jdete dál . Vesmírná mise právě prolétla hvězdnou bránou a za nimi létají kulky. Beseda o Izraeli a Palestině, doplněná dokumentárními záběry. Tisková konference řeší nedostatek plynu v Evropě. Jedu dál a dál. Celý večer nemám na co koukat. Je lepší brouzdat po internetu a hledat si zábavu. Je jí tam hodně. Polovička stále sní o novém TV přístroji, Neustále sleduje nabídky obchodů s elektronikou, přemýšlí a přemítá, srovnává. Nevím, mám-li ho chtít, mám pocit, že nebude k ničemu. Zítra začíná vysílat další česká televize, TV Barrandov. Na jejich webovkách jsem si prohlížela jejich program. Staré české filmy - generace Husákových dětí - Svatba jako řemen, Lásky jedné plavovlásky. Pořad , který uvádí Saudek, Bubílková, něco ironie, něco politická satira, trošku přisolené erotickými poznámkami. Nic nového pod sluncem. Pořad o tom, jak češi hledají své partnery, lidé v nouzi se dozvědí, jak a co dělat, aby přežili. Hra na plniče přání promění váš byt v kouzelné bydlení. Návštěva se vám přehrabe v šatníku a vyháže věci, které máte rádi a donutí vás nosit něco jiného. To jsou nové pořady na ČT. Zase nic pro mě. Hned v pondělí obnovím průkazku v knihovně a zase budu víc číst.

Pravda a mýty - Dr. House

9. ledna 2009 v 12:13 | ja a Andrew Holtz |  Moje psaní
Tak jsem dočetla knihu Dr. House - pravda a mýty o netradičních metodách v populárním seriálu. Slíbila jsem se podělit o zajímavosti, které se tam dozvím. Tak teda seriál je báječným zpracováním práce zdravotnického personálu. Osoba Dr. House sice neodpovídá tomu tradičnímu pohledu na lékaře, ale o něčem seriál musí přece být. Jednotlivé věci se však přece jenom od běžného lékařského postupu liší. Tak např. vyšetření , která se v seriálu běžně provádějí, např. MR - magnetická rezonance, CT - computerová tomografie a další, se většinou u nás vyskytují ve větších nemocnicích a je na ně objednávkový termín. Mákokdy se proto hned provádějí. Další fikcí seriálu je počet sester a lékařů, kteří se neustále vyskytují na oddělení a běžně provádějí výkony, které dělají specialisté. I obyčejné vyšetření krevního séra, rozbor moče a další imunologické testy, provádí vždycky specialisté v k tomu určené laboratoři. Výsledky nejsou také na počkání, některé trvají i několik týdnů. Zde v seriálu jsou však k dispozici obratem ruky. Rentgenové snímky také běžně lékař do ruky nedostává, jen když si je vyžádá. Popisuje mu je specialista, který dělá jenom tuto práci. Takový velký odborník, jako je Dr. House, málokdy pracuje na ambulanci, na sále i v laboratoři. Jednotlivé diagnostické záhady se rovněž vyskytují, ale jsou velmi vzácné. Dnes v době počítačové techniky má každý lékař možnost během chvilky si na internetu najít odbornou stať, článek, nebo přímo nahlédnout do karty lidí, kteří podobným onemocněním trpí nebo u nichž byly podobné příznaky pozorovány. Těmto lidem se v seriálu říká zebry. Každý student medicíny si dříve či později vyslechne následující moudrost: "Když za sebou slyšíte dusot koní, nečekejte, že uvidíte zebru." Protože pokud nejste zrovna v Africe, to, co slyšíte, je nejspíš obyčejný kůň. V seriálu Dr. House sledujeme práci týmu lékařských expertů, kteří stopují zebry v medicíně, ty ojedinělé případy, kdy obyčejný dusot kopyt signalizuje něco mnohem zvláštnějšího než obyčejného koně.

Obdivuhodné zpívání

8. ledna 2009 v 17:04 Zaujalo mě
Máte rádi jódlování? Já ano a našla jsem na Youtube přímo skvost. Poslechněte si také!