
Mým dávným snem bylo navštívit Paříž. Představa, že se budu procházet ulicemi a uličkami, kudy kráčely dějiny, mě nesmírně vzrušovala. Proto tedy, hned když se mi naskytla příležitost, chopila se jí a neopustila. Byl to pětidenní zájezd, někdy koncem září. Květinová výzdoba všech pařížských uliček a parků dokvétala, ale počasí nám ještě přálo. Noci byly sice chladné, ale v autobuse se člověk trošku zahřál, než jsme přijeli do centra. Na nedělní dopoledne jsme si naplánovali prohlídku Louvru. Naše paní průvodkyně se dozvěděla, že jsou v neděli nějaké slevy pro hromadné návštěvy, tak jsme toho využili. Už když jsme najížděli na parkovací místo ve vedlejší ulici, zmocňovalo se mě napětí. Prošli jsme otevřenou branou, odkryl se nám pohled na sluncem zářící skleněnou pyramidu. V jejích stěnách se odráželo modré nebe a lidé jako mravenci. Sjeli jsme dolů po schodišti a kdo chtěl, odložil si věci do šatny. Podzemní prostory skýtají veškeré pohodlí. WC, umývárny, informační centrum, šatny i jednotlivé pohovky k posezení. Muzeum je rozděleno na několik prohlídkových tras, každá je označena jinou barvou vstupenky a barevnými šipkami , které vás dovedou až tam, kam se vydáte. Já nejvíc toužila po ní! Od dětství jsem všude četla, že v sobě ukrývá tajemství a její úsměv prý je nenapodobitelný. Byla jsem proto zvědavá, jak na mě bude působit. Když jsem se přibližovala do onoho sálu, kde je vystavena, zvětšovalo se moje napětí i počet návštěvníků. Tak, tady teda je! Konečně ji vidím na vlastní oči, Mona Lisa!
Před jejím umístěním stojí zábrana z červeného provazu. Blíž se nedostanete, na celý obraz je nasazena neprůstřelná a nerozbitná, průhledná krabice. Bezpečnostní opatření jak blázen. A ona? Je taková nějaká divná, napadne vás první myšlenka. Přemýšlíte, co je na ní divného, no ano, už to vím. Je maličká, proti představám, které si o ní člověk udělal, přímo nepatrná. Sedla jsem si na sedátko a koukala a koukala, ne, na ni jsem už moc neviděla, ale kolem sebe. Bylo tu, jenom v tomto sále, tolik krásy, že člověku přecházel zrak. Uvědomila jsem si, stejně jako kdysi v Ermitáži, že i kdybych žila sto let a každý den zašla někam do těchto muzeí, neměla bych šanci všechno si prohlédnout. Je tu tolik krásy, až zrak přechází. Proto se ráda brouzdám po netu, kde se objevují fotografie z různých zemí světa. Vydržím u toho hodně dlouho do noci. Ráno pak se cítím sice ospalá, ale plná dojmů jako tenkrát v Paříži.
V té době jsem ještě měla Practicu a tak jsem fotila jak se dalo. Toto foto je však převzato z netu. Já ho mám málo kvalitní.