close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Leden 2009

Zajímavé zprávy

24. ledna 2009 v 18:52 | Novinky cz |  Víte, že?
Policie v Nigérii zadržuje kozu podezřelou z pokusu o ozbrojenou loupež, informovala v pátek agentura Reuters. Civilní strážci donesli černobílé zvíře na policejní stanici s tím, že jde o ozbrojeného lupiče, který se za pomoci černé magie změnil v kozu, aby unikl zatčení poté, co se pokusil ukrást Mazdu 323.

Obyvatelé anglického městečka Kingswinford se na čas stali hrdiny hororu Alfreda Hitchcocka. Oblohu nad jejich domy totiž zahalily tisíce ptáků. Nad městem se dokonce podle některých občanů tak setmělo, že se obávali příchodu konce světa. Nejednalo se však o nic jiného než o obří hejno zimujících holubů hřivnáčů, kteří se srotili na stromech města.

Třiadvacet tučňáků vesele dovádí v ledovém bazénku, jediný rozpačitě přešlapuje na břehu. Ve vodě se nesmočí. Proč? Protože se bojí vody, odpovídá britský deník The Sun ve svém již druhém článku o nové hvězdě zoologického parku Blackbrook v anglickém Leeku tučňákovi Kentuckym. Ve svém neštěstí se stal miláčkem návštěvníků.

Tak těmto zprávám se ani nechce věřit.

Převzáno z Novinky cz

Pohodové stáří

24. ledna 2009 v 18:01 | ja |  Moje psaní
Čekárna byla narvaná k prasknutí. Chřipka se rozhodla zdecimovat celé rodiny. Seděla jsem v koutku a sledovala dění kolem sebe. Drobná starší žena přišla a tiše pozdravila. Jenom sem tam jí někdo odpověděl. Každý hleděl před sebe, zasmušilý, s kapesníkem u nosu. Žena se rozhlédla a zjistila, že nikde není volné místo k sezení.. Opatrně si sundala kabát a pověsila jej na vršící se věšák. Pak si rukou prohrábla šedinami prokvetlé vlasy a opět se rozhlédla. Nic, chvíli stála u zdi čekárny a zdálo se, že trpělivě čeká. Pak se obrátila a pomalými kroky se loudala do chodby, kde stál nápojový automat. Tam se posadila do pohodlného koženého křesílka a chvíli se zdálo, jako by usnula. Rozevřela kabelku, vytáhla peněženku a začala z ní lovit drobné. Na kávu už měla dlouho chuť. V čekárně se zatím nic nedělo, lidé vcházeli a vycházeli z ordinace, v rukou recepty. Všichni jsme nervózně vyčkávali a těšili se, až budeme na řadě. Ticho, sem tam chvilka napětí, když lidé nevěděli další pořadí, občas kýchnutí a zasmrkání, kašel. Čas plynul, ona popíjela kávu a lehce mžourala do sluncem ozářené chodby. V tom se otevřely dveře a s hlasitým dupáním vstoupil muž středního věku. Na jeho oblečení bylo vidět, že patří do skupiny tzv. VIP. Na tváři měl napsáno, že už už vybuchne. Bez pozdravu vklouzl do čekárny, rozhlédl se kolem sebe a z jeho rtů splynulo drobné slůvko "Ku....! Kde zase vězí?" Přistoupil ke dveřím ordinace a důrazně zaklepal. Když se nic nestalo, klepal znovu o fous důrazněji. Sestře, která vyšla, vmetl do očí -"Kde je moje matka? Hergot, už na ni čekám skoro hodinu! Já nemám tolik času jako vy! Válíte si tady ty vaše velký zadky a čekárna je plná!" "Ale ona u nás ještě nebyla," hlesla sestra a vyšla do čekárny. Jejich slovní přestřelka se nesla čekárnou a otevřenými dveřmi ji zaslechla i paní u nápojového automatu. Pomalu se zvedla, lehce si utřela ústa papírovým kapesníčkem. Když vstoupila do probuzené čekárny, obrátila se ke svému synovi, "Prosím tě, nedělej tady divadlo! Já sedím vedle a stejně ještě nejsem na řadě." Lidé shodně pokývali hlavou a dál sledovali, co se bude dít. Muž si vzal matku kousek stranou a tam se do ní pustil, že nemá čas na ni čekat, ať si pak jde domů sama. Ona bez mrknutí oka přikývla a šla si opět sednout do chodby ke kávovaru. Syn ještě něco chvíli vykřikoval, pak vztekle mávl rukou a odešel. Vtom jsem přišla na řadu. Když jsem vycházela z čekárny ven, ona drobná, ale obdivuhodná žena měla před sebou ještě několik lidí. Přesunula se k oknu, v ruce knihu, na očích brýle. Obdivovala jsem, s jakým klidem vzala tu plnu čekárnu, nerozházel ji ani syn - hulvát. Byla prostě nad věcí.

Jak jsem marodila

23. ledna 2009 v 11:34 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Je období chřipek, kdekdo je nachlazen a kýchá. Mě se to naštěstí trošku vyhlo, ale nikdy se nemá říkat hop, dokud se nepřeskočí. Jak jsem si tuhle prohlížela svou pohotovostní lékárničku, zda je v ní dostatek Paralenu (není), Mukosolvanu (není) a kapek do nosu (nejsou), zjistila jsem, že kovářova kobyla opravdu chodí bosa. Hned po neděli se vypravím s lístečkem do lékárny na nákup. Ono není dobré nebýt připraven. Zvláště ve větších rodinách, kde jsou tři a více dětí. Tam pořád někdo pokuckává a má rýmu. Jako dítě si pamatuji (nebyly papírové kapesníčky), jak jsem mívala odřený nos od kapesníků, jak jich bývala plná šňůra nad vanou. Maminka nestačila prát. Já jsem měla ráda takovou červenou sladkou medicínu, kterou jsem dostávala po velkých lžicích, hned jakmile jsem začala kašlat. Medicína se tuším jmenovala SIBRUMIN, dala se volně koupit v lékárně a mně ohromně chutnala. Horší to bylo, když jsem nemohla polykat a na mandlích se mi objevily škaredé čepy. To bylo horší chodit na penicilínové injekce. Těch jsem se docela bála. No a spolknout HARBURN - chininový prášek v oplatce, to bylo nad moje síly. Ale všechno to vynahradil pocit, že nemusím do školy a můžu si v posteli číst.

Barack Obama

22. ledna 2009 v 9:27 | ja |  Moje psaní


Bude to mít synek těžké! Celý svět od něj očekává ty změny, o nichž po celou svoji kampaň mluvil. Je mladý a sympatický. Má největší podporu veřejnosti za celou historii USA, celých 84%. Po otci muslim, zdá se být pro muslimy spasitelem. Poloviční černoch, který si ve státech udělal vysokou školu a stal se právníkem. Černošská populace v něm vidí následovníka M. L. Kinga. Obyčejní Američané věří jeho schopnostem, tomu že je vyvede z hospodářské krize. Evropa sází na jeho spolupráci v boji s terorismem a též v hospodářských otázkách. H. Chavez uvítal jeho zvolení doufaje v jeho levicovější smýšlení. A tak by mohl člověk pokračovat stále dál. Celý svět upřel své oči k jeho inauguraci a vkládá do něj tak veliké naděje, jaké snad ještě nikdy v nikoho. Bude to mít synek těžké, uspokojit všechny, provést co nejvíc svých předsevzetí a slibů. Nezdá se vám, že toho je na jednoho drobného, byť mladého muže hodně? Držme mu palce, ať se mu podaří alespoň něco, aby ti, kdo ho volili a vkládají do něj své naděje, nebyli zklamáni. Já osobně nevěřím tomu, že by všechno zvládl, ale přeji mu velkou výdrž.

Každý má jiné oči

21. ledna 2009 v 11:37 | přišlo emailem |  Fotografie

Takový krásný domeček a vy ho chcete prodat.

Přijde kupec a vidí jej takhle

Musíte zavolat odhadce a ten má takový pohled.



Kupec si musí vzít půjčku a banka vidí tohle

No a po zakoupení se platí daň z nemovitosti. Finanční úřad si představuje tohle

Jedí Vietnamci psy?

20. ledna 2009 v 13:03 | Nguyen Thi Thuy Duong |  Co jsem četla jinde!
Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice Výstaviště Letňany." Kdo by v sobotu dobrovolně vstával v sedm ráno? Jenom já a milovníci čtyřnohých mazlíčků, kteří je jedou promenádovat na mezinárodní výstavu psů, konající se na Výstavišti v pražských Letňanech. Pravda, dlouho plánovaný sraz s bývalou profesorkou češtiny z gymplu jsem si naivně představovala trochu jinak. Ale TOHLE bylo rozhodně stokrát lepší než tradiční posezení v kavárně. Poté, co jsem viděla pudla připomínající kouli vaty, profesorčina yorkšíra, jehož kosmetický kufřík měl velikost mé skříně na oblečení, jsem pochopila pravý význam slovního spojení "umřít smíchy".

Hned u vchodu do výstaviště jsem si všimla, že tihle lidé nejsou normální majitelé psů. Nikde jsem neviděla, že by bylo zvíře tak rozmazlováno a hýčkáno. Ocitla jsem se na místě, kde byli psi vážení asi jako studená voda uprostřed Sahary. Všude roztomilé šišlání, něžné hlazení a sladké úsměvy.

Při pohledu na paní, která chovala svého milovaného pudlíka v náručí, jsem si nemohla nevšimnout, že její klobouk ladí s mašlí, kterou měl její pes. Napadlo mě, co by mi asi udělala tato dáma, kdybych k ní přišla a zeptala se, za kolik by mi prodala svého pejsánka, že bych jako konečně ochutnala psí steak. Asi bych dopadla hůř než Johanka z Arku.

Obecně se o Vietnamcích ví, že nemívají ke psům až tak blízký vztah jako Češi. Navíc v poslední době se v médiích snaží všemožně zviditelnit náš dlouholetý zvyk - pojídání psů. Takže česká společnost vidí Vietnamce jako nenažrané pojídače čtyřnohých mazlíčků.

Myslím, že na tom není nic špatného… jíst maso. Kolik je mezi Čechy vegetariánů? Dokázali byste vyškrtnout ze svého jídelníčku maso? Fakt se netěšíte na tradiční zabijačku? Maso prostě a jednoduše chutná, chutnalo už miliony let a chutnat bude. Důležitý tady je citový vztah mezi konzumentem a jídlem. Jíme ryby, protože se s nimi denně nemazlíme, jíme vepřové, protože s námi prasata nesedí na jedné pohovce, jíme kuřata, protože se slepicemi nechodíme denně na procházky. Tahle zvířata chováme kvůli masu, což je fakt, který nikdo nemůže popřít. A přesně takový vztah mají mí krajané ke psům. Pro průměrného Čecha je to těžko pochopitelné, protože tady jsou psi nejlepším přítelem člověka.

Takže to, že Vietnamci jí psí maso, bych zas tak neřešila a zkusila akceptovat jako prvek cizí kultury. Třeba by vám taky chutnalo, kdybyste ho okusili. Znám osobně mnoho Čechů, kteří psím masem nikdy nepohrdnou, ba naopak.

Na druhou stranu zavírání psů do neprostorných skleníků nebo jejich kruté zabíjení je samozřejmě odsouzeníhodné. Ale proč nás proboha házíte do jednoho pytle? To, že nějaký heparinový vrah zabije v nemocnici nevinné staré lidi, neznamená, že budu ve Vietnamu svým kamarádům a známým prezentovat Čechy jako národ, který má zálibu v usmrcování seniorů.

Znám spoustu Vietnamců žijících v Česku, kteří svého psa milují snad ještě víc než vlastní děti. Krmí je tím nejchutnějším masem a pravidelně s nimi chodí do psího salonu krásy. Lidi jsou prostě různí.

Nepatřím ani do jedné ze zmíněných skupin majitelů psů. Nikdy jsem nejedla psí maso a ani to nemám v plánu. Můj pes zas nikdy neochutnal kaviár a ani nemá, chudák, žehličku na srst.

Z výstavy jsem odcházela s mírně zkaženou náladou. Po třech hodinách neustálého chichotání jsem dostala děsný hlad. Jenže v celém tom obrovském areálu výstaviště byly jen stánky se psím žrádlem! Panebože, prosím, ať se v příštím životě narodím jako pes. V Čechách.



Je tak maličká

19. ledna 2009 v 10:32 | ja |  Zaujalo mě
Mým dávným snem bylo navštívit Paříž. Představa, že se budu procházet ulicemi a uličkami, kudy kráčely dějiny, mě nesmírně vzrušovala. Proto tedy, hned když se mi naskytla příležitost, chopila se jí a neopustila. Byl to pětidenní zájezd, někdy koncem září. Květinová výzdoba všech pařížských uliček a parků dokvétala, ale počasí nám ještě přálo. Noci byly sice chladné, ale v autobuse se člověk trošku zahřál, než jsme přijeli do centra. Na nedělní dopoledne jsme si naplánovali prohlídku Louvru. Naše paní průvodkyně se dozvěděla, že jsou v neděli nějaké slevy pro hromadné návštěvy, tak jsme toho využili. Už když jsme najížděli na parkovací místo ve vedlejší ulici, zmocňovalo se mě napětí. Prošli jsme otevřenou branou, odkryl se nám pohled na sluncem zářící skleněnou pyramidu. V jejích stěnách se odráželo modré nebe a lidé jako mravenci. Sjeli jsme dolů po schodišti a kdo chtěl, odložil si věci do šatny. Podzemní prostory skýtají veškeré pohodlí. WC, umývárny, informační centrum, šatny i jednotlivé pohovky k posezení. Muzeum je rozděleno na několik prohlídkových tras, každá je označena jinou barvou vstupenky a barevnými šipkami , které vás dovedou až tam, kam se vydáte. Já nejvíc toužila po ní! Od dětství jsem všude četla, že v sobě ukrývá tajemství a její úsměv prý je nenapodobitelný. Byla jsem proto zvědavá, jak na mě bude působit. Když jsem se přibližovala do onoho sálu, kde je vystavena, zvětšovalo se moje napětí i počet návštěvníků. Tak, tady teda je! Konečně ji vidím na vlastní oči, Mona Lisa!
Před jejím umístěním stojí zábrana z červeného provazu. Blíž se nedostanete, na celý obraz je nasazena neprůstřelná a nerozbitná, průhledná krabice. Bezpečnostní opatření jak blázen. A ona? Je taková nějaká divná, napadne vás první myšlenka. Přemýšlíte, co je na ní divného, no ano, už to vím. Je maličká, proti představám, které si o ní člověk udělal, přímo nepatrná. Sedla jsem si na sedátko a koukala a koukala, ne, na ni jsem už moc neviděla, ale kolem sebe. Bylo tu, jenom v tomto sále, tolik krásy, že člověku přecházel zrak. Uvědomila jsem si, stejně jako kdysi v Ermitáži, že i kdybych žila sto let a každý den zašla někam do těchto muzeí, neměla bych šanci všechno si prohlédnout. Je tu tolik krásy, až zrak přechází. Proto se ráda brouzdám po netu, kde se objevují fotografie z různých zemí světa. Vydržím u toho hodně dlouho do noci. Ráno pak se cítím sice ospalá, ale plná dojmů jako tenkrát v Paříži.

V té době jsem ještě měla Practicu a tak jsem fotila jak se dalo. Toto foto je však převzato z netu. Já ho mám málo kvalitní.

Svěrací kazajka

18. ledna 2009 v 13:20 | ja a Tv program. |  Zaujalo mě
V návaznosti na předchozí článek o kartářce jsem se rozhodla napsat něco o filmu, který šel v TV v sobotu večer. Jmenoval se Svěrací kazajka, režiséra Johna Mayburyho. Je to thriller s fantastickými prvky. Během bojové akce v Iráku v roce 1991 utrpí americký voják Jack Starks zásah do hlavy. Zprvu je považován za mrtvého, ale přežije. Trpí však amnézií. O rok později se náhodou připkete k vraždě policisty, ocitne se před soudem a kvůli údajné nepříčetnosti skončí v psychiatrické léčebně. Pod dohledem doktora Beckera podstoupí tvrdou experimentární léčbu. Personál ho pokaždé spoutá ve speciální svěrací kazajce, dá mu silnou injekci a zavře ho do boxu v bývalé márnici. Jack se propadá do podivných vizí. Ocitá se v nedaleké budoucnosti, v roce 2007. Zamiluje se do osamělé dívky Jackie, kterou kdysi potkal jako malou holčičku. Zároveň se dozví, že zemřel za nevyjasněných okolností před 14 lety, na Nový rok 1993...
Velmi zajímavě pojatý film, nad jehož obsahem se člověk musí zamyslet.

Karty a koule v obývacím pokoji

18. ledna 2009 v 13:01 | ja |  Moje psaní
V našem městě a okolí je občanů z tzv. nepřizpůsobivé menšiny opravdu jenom málo. Přesto se sem tam s někým setkám. Nemám problém ošetřovat je v nemocnici, nevídám problém v cestování s nimi v jednom vagonu. Při mé práci v terénu jsem navštěvovala jednu starší paní. Její hlavu zdobily krásné bílé vlasy a na tváři byly hluboké vrásky. Žila sama v útulném domečku na kraji obce. Sama, jenom se svým psíčkem, který ji miloval. Při návštěvě u ní jsem si připadala jako v minulém století. (19. století je myšleno). Neměla TV, rádio se jenom občas chraptivě ozývalo z poličky na skříni. Sedávala u okna, na němž měla několik muškátů a "perničku", jak sama říkávala, s bylinkami. Ráda si vykládala karty a luštila křížovky. Na stole v malinkatém obýváku stála starobylá lampa a u ní se leskla nádherná křišťálová koule. Nejednou na ni padl můj zrak, nejednou jsem byla v pokušení nechat ji promluvit, myslím to, co v ní paní uvidí. Nevěřím na předtuchy, sny a věštění, ale jsem asi zbabělec, který se bojí, toho, co se dozví. Paní se nikterak nevnucovala, jenom občas mi nabídla, že mi něco ukáže s kartami. Považovala jsem za slušnost jí poděkovat a odmítnout, jenom se usmála a nabídla mi teda alespoň , že mi poví něco z logru. Kávu jsem už měla vypitou, tak si vzala hrníček a já se rozklepala. Dlouze do něj hleděla, otáčela s ním kolem dokola a mlčela. Srdce jsem měla až v krku a čekala na verdikt. Paní mě chytila za ruku a svou scvrklou dlaní mě zlehka pohladila. "Neboj se, děvčico," řekla, "nic špatného tam není". Trochu se pousmála a pak dodala: "Nevím, proč se všici tak bojí? Žádná z nás, která to děláme, nikdy nic špatného neprozradíme. Je to v našem vlastním zaujme, tak se neboj." Zasmála jsem se, poděkovala a vyšla jsem před dům. Ještě dlouho jsem o jejích slovech přemýšlela. Ještě několikrát jsem u ní byla, koule ležela na stejném místě, několikrát mi ukázala své věštecké karty bez výkladu. Zajímavě vyprávěla o svém uplynulém životě, kdy se nejdříve toulala sama s kamarádkou po Evropě, vykládala lidem karty. V době pro ni nejhorší, za války byla u jedné potulné společnosti a s ní se dostala do Jižní Ameriky. Tam provozovala své řemeslo. Když se provdala, vrátila se s rodinou domů. Ta se jí nerozrostla, zůstala jenom s mužem, jenž ji brzy opustil. Svou samotu si celý život vyplňovala jenom nahlížením do koule a svými kartami. Pracovala v JZD, dřela se, aby si mohla pořídit domeček. V dědině moc oblíbená nebyla, lidé stále čekali, kdy se k ní přistěhuje příbuzenstvo. Nestalo se tak. Zemřela opuštěná v 78 letech. Jestlipak si ve své skleněné kouli přečetla svůj osud? Nebo to všechno je jenom taková hra s lidským strachem a vědomím smrtelnosti každého z nás?


Bez zubů a krásně

16. ledna 2009 v 13:30 Zaujalo mě
Pak ať někdo říká, že bez zubů to nejde!