Krásní chlapi! Těch je na světě mnoho. Jen si vybrat!
A to jsem vybrala namátkou. Stejně, ale ty nejhezčí už máme doma.
Leden 2009
Blbost do nebe volající
30. ledna 2009 v 10:56 | ja | Moje psaníTak nevím? Mám se zlobit na něj nebo na sebe. On udělal ohromnou hloupost a já o tom nevěděla. Nevím, zda bych dokázala zvrátit plížící se nebezpečí, ale rozhodně bych se o to pokusila. Ale on mi nic neřekl! Proč? Bál se snad, že mu neodpustím? Nebo proč vlastně nechal všechno dojít až k takovému konci? Včerejší večer byl opět jedním z těch, na něž se hned tak nedá zapomenout. Doufám, že to nebudu jenom já a polovička, kdo si jej bude pamatovat hodně dlouho! Chce se mi křičet a někoho uhodit. Po ruce není nikdo. Taková hloupost, doslova pitomost a dokáže rozhodit celou rodinu na hezky dlouhou dobu. Snad už se konečně poučí a dá si pozor. Nemusela bych to už vydržet a mohlo by mě také třeba rupnout v kouli, a to by snad nechtěl! O kom že je řeč? O mém synátorovi. Je totiž nebetyčný trouba.
Noční manévry
29. ledna 2009 v 12:32 | ja | Moje psaníTo zase byla dneska noc! Sedím tady a málem bouchám hlavou o klávesnici. U nás v noci řádila vichřice. Než jsem šla spát, zdálo se, že se uklidňuje. Chvíli jsem si četla o Číňanech, pak se mi víčka zavřela a já usnula s rozsvícenou lampičkou. Zjistila jsem to, až mě za okny probudila válka. Doslova a do písmene. Slyšela jsem burácení obrněnců po hlavní ulici, občas zakvílely sirény a zaburácela letadla. Páni, to bylo dílo, zacpala jsem si jednu i druhou díru v uších a nic. Spát nešlo. Když už moje unavené smysly upadaly do blahodárného spánku, ve skle dveří se zablesklo. To moje polovička, která už měla od večerních zpráv půlnoc, se probudila a zapnula si PC. Koukla jsem na černý monitor budíku - došly baterky, tak jsem ani nevěděla, kolik je hodin. Chvíli jsem se převracela ze strany na stranu, pak jsem přetáhla deku přes hlavu, abych alespoň neslyšela to skučení a bouchání venku. Když jsem se probudila, měla jsem pocit, že je ještě hluboká noc. Za oknem pološero, na okně trošku vody a do skel se opíral vichr stejně jako celou noc. Vichřice nejenže nedala spát, ale rozbouřila má arthritická kolena, že jsem málem nedošla do města. Mnoho lidí jsem nepotkala a ani se jim nedivím, kdo nemusel, tak tam dneska nešel. Rychle nakoupit, na kontrolu k obvoďákovi a domů. Ještě jsem si udělala to dobré masíčko, které se vám tak líbilo, a zasedla jsem k PC. No, a ostatní už víte. Na klávesnici sice neležím, ale oči se samy zavírají. Jdu si na chvíli lehnout, než se dostaví polovička.
K čemu posloužila paruka
28. ledna 2009 v 13:35 | ja | Moje psaníJe konec ledna, plesová sezóna je v plném proudu. Letos bych si mnoho nezaplesala, neboť chromé nohy - potvory - mi nedají pokoj. Ale bývávaly časy!!! V paměti mám jeden ples, který se konával každoročně na PL v Kroměříži. Od dob školy jsme na něj jako mladé holky rády chodily. To víte, kde jinde se mohla čerstvá maturantka dostat k tanečku se svým oblíbeným vyučujícím lékařem. A, že jsme jich neměli málo, těch fešáků. Jeden rok jsme se domluvily my čtyři nerozlučné kámošky, že jdeme na ples. Popůjčovaly jsme si na internátě kde která co krásného měla, a jelikož ples byl v pátek večer, zůstaly jsme až do večera na ubytovně. U nás na pokoji jsme si udělaly hlavní stan, nanosily sem všechno sehnané oblečení, šminky, a dokonce i paruku. Ta má v mém příběhu hlavní roli! Ale popořádku. Byly jsme všechny štíhlé a poměrně stejné postavy, jen já byla o malinko vyšší, ale to se zakamuflovalo podpatkem. Učil nás v té době jeden modrooký blonďáček, do nějž jsme byly všechny potají zamilované. Věděly jsme, že půjde na ples i se svým kamarádem. Oba bydleli nedaleko internátu v podnájmu, a tak bylo zaděláno na legraci. Před odchodem jsme zatelefonovali jejich paní bytné, zdali už jsou pryč? Odpověděla, že už jsou pryč. Tak jsme se načančané vypravily do sálu. Od internátu to nebylo daleko, tak jsme nepromeškaly ani minutu. Bylo dohodnuto, že každý tanec s našim idolem bude tančit jedna z nás. Nedovolíme nikomu, aby nám jej přebral. Tak se taky stalo, točily jsme si fešáka jak na kolotoči. Když byl unavený, odvedly jsme si ho k našemu stolu. Víno teklo proudem, legrace bylo plno. Kluci brzy pochopili, že se nás nezbaví a ani jim to moc nevadilo. Čas plynul, škopovička se nám všem začínala motat a jazyk přestával být ohebný. Blížilo se ráno, tanečníků ubývalo, muzikanti dělali stále delší a delší přestávky a naše uchechtaná skupinka se rozhodla, že se ještě domů nejde. Kluci měli ještě dva kamarády, kteří s nimi bydleli v podnájmu. I rozhodlo se, že se jim něco provede za to, že s námi nechtěli jít. I provedlo se! Kluci se potichu dostali s námi do pokoje. Tam jsme vyrobili paňácu ze všeho možného, co jsme našli. Na jeho hlavu jsme nasadili onu paruku, která jedné z nás posloužila jako krásný účes. Pak jsme vzali milou tanečnici a venku ji posadili na lavičku, opatrně jsme jí dali kolem ramen velký pletený šátek a rychle zalezli do pokoje. Pak kluci telefonicky oznámili paní bytné (tímto se jí omlouvám, že jsme ji vzbudili), že před jejich domem sedí nějaká paní a je jí asi zle. To víte, dobrá paní bytná zaklepala na dva spící lékaře, že někdo potřebuje pomoc. Kluci, celí rozespalí vyšli před dům a začali prohlížet pacientku. Chvíli jim trvalo, než přišli na to, že to byla naše pomsta. A aby se na nás nezlobili, pozvaly jsme je k nám na pokoj, kde jsme ještě měly dostatek jídla a pití. Tam se v legráckách a smíchu pokračovalo skoro do pozdních odpoledních hodin. Vznikla tam jedna velká láska, která skončila na radnici, ale to už je jiná historie. Dneska jenom stěží pochopím, že jsme to vydrželi tak dlouho, bez spánku, ale asi to bylo tím, že jsme měli o nějaký ten den méně. A víte, co na tom bylo zajímavé? Asi to, že ti kluci - páni doktoři, si na nás nikdy nic nedovolili.
Výborné masíčko
27. ledna 2009 v 16:40 | došlo emailem | Něco dobrého na zubKuřecí roláda
formu vyložíš peč. papírem, pokladeš angl. slaninou, na to rozložíš 3-4 ještě naplocho rozříznuté kuřecí řízky, můžeš je ještě rozklepat, okořeněné dle chuti, na to dáš směs asi 20 dkg strouhaného sýra a 2-3 vejce, opět ochucené dle chuti, já dala ještě hrst mraženého hrášku a proužky červ. papriky, můžeš dát i uzeninu, a přikryješ masem a slaninou, co ti přečuhuje přes formu, peč něco přes půl hodinky, nech do druhého dne vychladit (ve formě).
Abeceda trochu jinak
27. ledna 2009 v 12:40 | ja | Zaujalo měTak abych se i já neopičila. Jsem asi poslední, ale to nevadí. Předkládám k posouzení svoji abecedu. Je trošku jiná, než mají ostatní. Snažila jsem si za jednotlivá písmena dosadit knihy, autory, filmy , hudbu a obrazy, které mě při té souvislosti napadnou. Tak tedy:
A - Amadeus - filmové zpracování života W. A. Mozarta
B - nejkrásnější kniha Babička - B. Němcové
C - Citadela - Saint-Exupéry Antoine de
Č - K. Čapek - Obyčejný život
D - Dekameron - G. Boccaccio
E - film Eva tropí hlouposti s Natašou Golovou a Oldřichem Novým
F - Fimfárum Jana Wericha
G - studentská hymna Gaudeamus igitur
H - Vilém Heckel - fotograf, krásné fotky hor
CH - F. Chopin - klavírní koncerty
I - Ílias a Odyssea - Homér
J - Janáčkovy Lašské tance
K - Karafiátovi Broučci
L - balet Labutí jezero - P. I. Čajkovský
M - Montiho čardáš
N - P. O. Naso
O - Othello - W. Shakespeare
P - film Psycho od Hitchcocka
Q - Quo vadis - H. Sienkiewicze
R - M. Ravel - Bolero
Ř - Řecká mytologie
S - J. M. Simmel - A Johny šel za duhou
Š - H. Šmahelová - Žena roku 1900
T - Tizian Vecellio - Lyra a luk - obraz ve státním zámku Kroměříž
U - Útěk z ráje - Kateřina Macháčková
V - Antonio Vivaldi - Čtyři roční období
W - western Tenkrát na Západě
X -
Y - divadlo Ypsilon
Z - Zrození Venuše - Sandro Botticelli
Ž - Žízeň po životě - Irving Stone
Tak a jsem v koncích, chybí mi jedno písmenko.
A nespadne ani vločka.
27. ledna 2009 v 11:31 | ja | Moje psaníVšude čtu, jak mají bílo, jak museli odhazovat sníh, kolik vleků bez problémů jezdí. V jižních Čechách mají klouzandu a za okny bílo. U nás je černo a smutno. Za oknem zamračený den, i ten náš pejsek celý den prospí. K narozeninám jsem od synka dostala polarizační filtr. Hurá, jak jsem se těšila, že jej vyzkouším!! No, jo ale kde? Venku po sněhu ani památka, obloha zakryta nejčernějšími oblaky a voda je kalná a smutná. Tak zatím sedím a studuji práci s filtry, učím se teorii. Není to ono, ale žádný učený z nebe nespadl, třeba se mi to všechno bude hodit, až konečně přijde jaro. Už aby to bylo.
Zatracení Američani!
26. ledna 2009 v 15:45 | Daniel Kröner | Co jsem četla jinde!Jsou hloupí, tlustí a namyšlení…alespoň to tvrdí většina Čechů. Ta většina, která byla ve Spojených státech maximálně na dovolené a za dobu svého pobytu poznala recepčního (který byl mimochodem Mexičan), servírku a jednoho opilého muže ve městě. Recepční je samozřejmě špatný, protože se lidí ptá "hello, how R U doin'?", přičemž ve skutečnosti je mu úplně jedno, jak se máte, takže je automaticky považován za pokrytce a aby toho nebylo málo, ještě se na vás neméně pokrytecky usmívá. Servírka je také špatná, neboť nemá nejmenší tušení, kde by mohla ležet Česká republika a vůbec se to nestydí přiznat, což už je ale opravdu vrchol! Opilý muž v Hard Rock Café v Miami je finálním důkazem morálního úpadku národa, který to jakýmsi zázrakem dotáhl na pozici ekonomické velmoci, která je ale naštěstí (z našeho pohledu) v těžké krizi, zatímco Evropa v krizi není, byť ekonomické ukazatele tvrdí opak, my přece víme, že jsme v pohodě…nebo ne? Takto alespoň vypadá Amerika očima průměrného Čecha, či alespoň takového Čecha, který je na diskuzích pod články nejvíce vidět…
Pohled do historie:
Američané byli zlí vlastně vždycky. Začalo to vyvražďováním Indiánů, které Američanům do dnešních dnů nemůžeme odpustit, přestože lidé, kteří se na něm podíleli, již nežijí, zatímco Německu a Rakousku-Uhersku jsme již rozpoutání dvou světových válek dávno ochotně odpustili. Američany také považujeme za jedinou stranu, která kdy použila jadernou zbraň. Filantrop Hitler by ji určitě za války, mít tu možnost, nepoužil. To že Sovětský svaz svrhl jadernou bombu 2x tak silnou, jako byla ta v Hirošimě, na nic netušící civilisty 14. září 1964 v době míru v rámci testování účinků, je ovšem v naprostém pořádku a vlastně o tom ani nikdo neví (neznalým doporučuji hledat, byl o tom článek dokonce i zde na idnes). Co se týče zotročování černochů, podíleli se na něm Britové, Portugalci, Španělé i další Evropané… My však budeme tvrdit, že s tím nemáme nic společného, protože tehdy to již byli naši zlí Američané. Chceme-li kritizovat Američany, musíme si vybrat. Buď budeme kritizovat současné Američany a v tom případě nebudeme brát v úvahu to, že někdy nějaké otrokářství bylo, anebo budeme kritizovat Američany za zotročování černochů, ale v tom případě musíme kritizovat vlastně i sami sebe. Obojí je správné. Utlačování černochů v USA pokračovalo do 20. století, což je jednoznačně špatné. Pokud si ale přečtete literaturu z dob 1. republiky o Romech, zjistíte, že na tom byli zhruba podobně. Když už lidem docházejí při kritizování USA argumenty, vyrukují s tím, že Spojené státy jsou nezajímavou zemí, protože nemají "žádnou historii". Ano, historie USA je velmi krátká, otázkou je, zda někoho můžeme kritizovat třeba za to, že je mladý. Navíc… za těch několik let stihly USA Evropu předběhnout, to asi o něčem svědčí. Ale dost k historii a v tomto článku se nechci zaměřit ani na politiku, snad někdy příště, určitě bude co kritizovat a snad i oprávněně. Na co bych se chtěl zaměřit, jsou běžní Američané, jejich život, názory, schopnosti, chování…
http://kroner.blog.idnes.cz
Jen si tak trochu písknout!
26. ledna 2009 v 9:27 | ja | Moje psaníCo vás napadne při vyslovení slova první třída? Já jasně vidím naši maličkou třídu, těžké dřevěné lavice a u katedry stojící drobounkou slečnu učitelku. Na lavici máme připravenou dřevěnou stavebnici, s níž jsme hodně pracovali, malá barevná kolečka v drobné peněžence - na počítání, a nastříhané kartičky s černými puntíky, které se rovněž používaly v počtech. V rohu třídy stojí velká kachlová kamna s uhlákem a lopatkou. Paní učitelka občas nahlédla dvířkami dovnitř, a když se jí zdálo, že by potřebovalo přiložit, vyšla na chodbu a přivedla pana školníka. Toto byla jeho práce. Když přiložil, zase tiše odešel, aby mohl zazvonit velkým mosazným zvonkem na rohu chodby. To bylo znamení pro nás. Třída se okamžitě proměnila v hlomozící mraveniště.
U slova měšťanka - což bylo označení pro ročníky 6.-9., si nejspíš uvědomím střídání učitelů na jednotlivé předměty. Dosud jsme měli jednoho učitele na celý den. Cítili jsme se být jiní, daleko od záklaďáků, i když teprve uplynulo pár dnů, kdy jsme do té měšťanky začali chodit. Rovněž tak se mi vybaví přesuny tříd do odborných učeben. Tam ti malí nesměli a jenom tiše záviděli. Na konci měšťanky jsme dostávali občanské průkazy, které byly znamením, že už nepatříme mezi děti.
Střední škola - tak to je kapitola sama pro sebe. U tohoto spojení se mi nejčastěji vybaví, minisukně, boty na podpatku, silně natupírovaný účes a v ruce nezbytné cigárko. Po vyučování procházky městem, randění, taneční a jiné večery. Blížící se maturita a s ní konec bezstarostného života. Jo, to už jsme byli dospělí. Nikdo na nás neměl a svět patřil nám!