V televizi dávají Panorama, pořad o sněhových podmínkách na našich horách. Při pohledu na zasněžené stráně jsem si vzpomněla na jeden krásný týden, prožitý v Krkonoších. Bylo to ve druhém ročníku SZŠ, kdy jsme prodělávali povinný lyžařský výcvik. Do Jánských Lázní jsme se dopravovali několikerými dopravními prostředky, což s těžkými lyžemi, nacpaným batohem a těžkými botami na nohou nebylo nic lehkého. Ale cestu jsme přežili a ubytovali se v jednom z četných hotýlků. Hned první odpoledne si nás instruktoři rozdělili do čtyř skupin podle zvládnutí chůze a jízdy na lyžích. Jako dítě z "hor", jsem zvládala obojí celkem dobře, proto jsem se dostala do skupiny A - zdatní lyžaři. Bylo nás asi 10 i s instruktorem. První dny jsme sjížděli nejbližší sjezdovky, absolvovali různé závody a akce společné s ostatními skupinami. Sněhu bylo ten rok dost a počasí nám také přálo. Na předposlední den nám instruktor slíbil (nám rozuměj skupině A), celodenní výlet. Ráno jsme vyfasovali celodenní stravu, namazali lyže dle povahy sněhu a vyrazili jsme. Jeli jsme lanovkou na Černou horu. Počasí bylo krásné, vítr nefoukal a cesta dolů, která nás čekala, byla hodně náročná. Instruktorem jsme měli mladého chlapce, studenta Fakulty tělovýchovy, nebo jak se jmenovala. Zpočátku jsme se snažily - bylo nás více děvčat - držet s ním krok. Šlo to celkem dobře až ke kraji lesa. Tam jsme měli poslední poradu, rozdělili jsme si pořadí, v jakém budeme sjíždět, udali jsme si body a čas setkání skupiny. Cesta vedla krásným zasněženým lesem, lyže jsem měla namazané dobře, tak se frčelo. Čím více jsme se blížili závěrečnému sjezdu, tím jsme jeli odvážněji a rychleji. Najednou se krásná cesta změnila v jednolité ledové koryto. Hned jste jeli přikrčeni pod větvemi stromů, hned vás cesta vynesla na boční stěny, hned jste měli nohy doširoka roztažené, aby jste se vůbec udrželi na lyžích. No, hrůza, někdo dolů dojížděl v pozici sedací, někdo to vzdal a raději šel po kraji lesa. Náš pan instruktor, když nás dole čekal, jistě trnul hrůzou. Dozvěděl se totiž od místních chatařů, že nás navedl na spodní konec sáňkařské dráhy, která byla denně polévána vodou. Co vám mám povídat! Cesta dolů, která měla trvat skoro dvě hodiny, se nám tak díky tomu zkrátila a my byli v chatě dříve, než všechny ostatní skupiny. Rozumí se, že náš šťastný návrat jsme patřičně oslavili v baru. Pan instruktor dostal hobla a já si dodnes myslím, že mělo celé nebe pohotovost. Nikomu z nás se nic nestalo a profesorka tv se nikdy nic nedozvěděla.
