Že někdy existovala lesní železnice v obci Rajnochovice, jsem se dozvěděla kdysi dávno při návštěvě pana profesora v.v. Byl to vysoký, štíhlý muž, znající svou obec, v níž žil, dopodrobna. Byl zdejším kronikářem a všichni jej měli rádi. Jeho krásný domeček je jeden z prvních, který vás přivítá při jízdě po silnici do Rajnochovic. Čekával na můj příchod na prosklené verandě a už z dálky mi mával kloboukem. Čekával na svou pravidelnou tělesnou i duševní očistu, jak říkal mé návštěvě. Vzali jsme něco krve, píchli potřebnou injekci, změřili tlak a popovídali si o jeho neduzích. Bylo-li všechno splněno, nastala chvíle, na niž se starý pán nejvíc těšíval. Až si v klidu s ním sednu na verandu, on přinese stará, zažloutlá alba s fotografiemi a pohlednicemi, a začne svou hodinku historie. Dobře se poslouchal a čas utíkal víc, než jsem chtěla. Měla jsem ho ráda a na návštěvy u něj doma jsem se těšívala. Už odešel za svými předky, které tak rád vzpomínal.
V novinách jsem se dočetla, že budou obnovovat krátkou lesní dráhu, vedoucí z nádraží do obce v Rajnochovicích. Jedná se o krásný úsek cesty vinoucí se po kraji lesa nad silnicí až do vesnice. Sloužívala dříve ke stahování dříví z panského lesa na nádraží a odtud ke zpracování. Kdy zanikla, nevím, ale docela živě si dovedu představit malinkatou parní lokomotivu, táhnoucí dva nebo tři vagonky plné turistů. Podaří-li se tento záměr, bude to další drobná atrakce, kterou okolí mého města potřebuje. A pan profesor by byl jistě jeden z prvních, který by byl pro její znovuobnovení.
Tak doufejme, že se s ní brzy svezeme.