Tak a je to tady. Poslední dobou nic nestíhám. V práci je nás -4, což znamená , že jsem stále v jednom kole. Děvčata si párkrát dají do těla a dávají výpověď. Je to hrůza. Nemám čas ani na svůj foťáček, ani na jiné zábavy. Včera mě naši mladí potěšili, přišli a pomohli mně vygruntovat jeden celý pokoj. No, jsou mladí, tak ať se snaží. Nemám čas, ani na nákupy, nečtu, prostě je to katastrofa. Do toho všeho moje zatracené potíže, svůj čas si vybere i Elinka, domácnost chce také svoje, a polovička, o tom raději pomlčím. Hrníčková soutěž se také nerozjíždí, jak by měla!
Tak jsem z toho celá špatná. Ale pevně tomu věřím, že se vše v dobré obrátí. Dneska po návratu z noční jsem nakrmila pračku, dala vodu kytičkám a pak, zcela vyčerpaná, usnula jsem v křesle, majíc , tak jako moudrá horákyně, půl těla oblečeného a půl těla nahého. Spánek posiluje, což je dobře, ale obírá nás o vzácný čas. Z nabídky knih, která se mi dostala do ruky, jsem vybrala nějaké pro mladého do Brna a je to. Na hřbitově trošku poklidím ve čtvrtek, kdy budu mít zasloužilé volno, po osmi dvanáctkách. V hlavě se mi rojí nápady a vzpomínky, ale zapisuji si je jenom ve zkratce na papíry. Doufám, že se nepoztrácejí a jak bude chvilička času, hnedka vám je hodím na net. Tak mě omluvte, dělám, co můžu!!!
Nejsi sama, Hadimrško, a to je člověk optimista. A lepší to nebude, přiznejme si to.