Mám sen! Dlouhodobý, snad od dětství. Chtěla bych umět létat. Představa toho, že letím i s postýlkou někam do světa, mně každý večer pomáhala usnout. Někdy se létání do snu opatrně vplížilo, někdy ne. Zvlášt jsem se chtěla stát lesní vílou, nebo elfí královnou. To bylo tak, od naší paní domácí jsem dostala tehdy, asi v roce 1959, starou pohádkovou knížku, kterou měla doma po své dceři. Její název nevím, ale byla krásná. Příběh byl jednoduchý a odehrával se mezi vílami, ochránkyněmi stromů a květin, elfy, kteří obývali studánky a pramínky vody. Obrázky byly na dobu reálného socialismu překrásné a já večer co večer uléhala s touto knihou pod polštářem. Spoustu obrázků jsem okopírovala a nakreslila spolužákům a spolužačkám do památníků. S tím jak jsem odrůstala pohádkovým příběhům, odložila jsem milovanou knihu a četla jiné. Kam se nakonec poděla, nevím. Hledala jsem ji, když byli moji chlapci malí, nenašla jsem ji. Škoda! Až nyní při prohlížení internetových stránek občas narazím na obrázky zdánlivě připomínající mé létající víly, drobné skřítky obývající houby a muchomůrky. Ta nádherná atmosféra pohádky se vrací neustále, hlavně v tento předvánoční čas. Stále sním a doufám, že moji královnu elfů v některé pohádce spatřím.
