close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kdo na té fotce vlastně je?

11. prosince 2008 v 11:57 | ja |  Moje psaní
V jednom z právě uklízených pokojů mám kazetu se starými fotkami. Jsou skoro stoleté, na nich naši předkové se svými radostmi a starostmi. Fotografie jsou na tvrdých deskách a každý z focených je ve svých svátečních šatech u pana fotografa. Jak tak sedím a rovnám fotografie, vzpomněla jsem si na svého otce, který byl také fotograf amatér. Měl svou Flexaretku, Admiru 8 , zvětšovák, promítací stroj a spousty dalších věcí, které byly k vyvolávání fotek potřeba. Z doby jeho mládí máme stovky fotografií, docela pěkných, ač malých rozměrů. Jsou na nich mladí, urostlí hoši na lyžích, na turistické vycházce, na táboře. Bohužel zadní strana fotek je prázdná, žádný popis, nic. Je to škoda. Dneska už nikdo neví, kdo byl onen zuřivý zbojník, nebo plačící květinka na maškarním plese. Když se tatínek oženil a posléze jsme se narodily my děti, bylo také co fotit, ale zase bylo méně času a po válce nebyl k dostání materiál. Pamatuji si, že tatínkovi posílali fotopapíry jeho dobří známí z Prahy. Později bylo fotomateriálu dost, ale už možná nebyla taková chuť a tolik času, Přesto se sem tam fotky vyvolávaly. To takhle v sobotu zabral tatínek koupelnu, zavřel se do ní, my ostatní měli vstup zakázán a on jako kouzelník s červenou lampou prováděl svá kouzla. Trvalo to nesmírně dlouho, než byla nějaká ta fotečka na světě. Osvítit, dát do vývojky, pak honem do ustalovače, po nějaké chvíli dát fotky uschnout na prádelní šňůru. Pak se ještě musela vyleštit a vyrovnat. Pak teprve mohla přijít poslední etapa, uložení do fotoalba a popis. Když jsme byli hodně malí, dělával tatínek fotek hodně. To víte, s dětmi je pořád veselo. S tím jak jsme vyrůstali, příležitostí ubývalo a fotopomůcky se objevovaly na světle jednou dvakrát do roka. Je samozřejmé, že některé fotky po vyvolání nesplnily své očekávání, byly světlé, podexponované, rozostřené apod. Nejhorší však bylo, když se po čase udělaly fotky, o nichž už nikdo nic nevěděl. Dohadovali jsme se, kde ta a ta fotka vznikla a co na ní vlastně je. S tatínkovou nemocí fotolaboratoř úspěšně zakotvila ve skříni dole ve sklepě. Ještě jsme ji několikrát potřebovali, když jsem se vdala a moje polovička se rozhodl udělat několik filmů. Bylo jich opravdu jenom několik, protože nastoupila éra diapozitivů. Fotili jsme své drahoušky, filmů a posléze diapozitivů máme plný šuplík. Občas se vytáhlo promítací plátno a prohlížely se obrázky. Jenomže s přibývajícími lety člověk i u těchto diapozitivů, na nichž nemá napsáno datum a obsah, ledacos zapomene. Já například u některých nejsem schopna rozpoznat, zda se jedná o dítko č. 1. nebo 2. Oba kluci byli v době mezi 2-4 rokem takřka stejní, a tak u nás bývá často legrace, když je zaměním. Oč lepší je dnešní fotografování, kdy na fotce máte datum čas a hnedka po vyfocení si můžete napsat, co že to tam vlastně máte. Jsem přesvědčena, že naše děti a jejich děti budou mít se zachycením okamžiku ještě méně práce.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama