V houští něco zašustilo a já se ohlédla. Nikde nikdo! Tak si to šlapu dál, kolem kukuřice, že není vidět konec. Jsem ztracená v lánu, koukám se, kde je něco zajímavého k focení. Říjnové sluníčko hřeje docela pěkně, kolem je krásný den a příroda, chystající se k dlouhému spánku. Opět to zašustilo a jako by něco zafunělo. To už jsem jako na trní. Podvědomě přidávám do kroku. Ještě několik kroků a jsem u nejbližší zahrady. Cesta se klikatí mezi posledními staveními a zahrádkami. Tu a tam se za plotem mihne kočka, zaštěká pes. Došla jsem domů, na zvuky jsem zapomněla. Čas plyne, až dnes jsem si všechno vybavila při čtení článečku na titulní straně Seznamu.
Divočáků je letos někde tolik, že se v noci vydávají už i do měst a lidé podepisují petice za jejich likvidaci. Zvířata žijí v lesích na okrajích měst a mnohde se objevují i v obydlených oblastech.
Až mě zamrazilo, když jsem si uvědomila, že to bylo určitě divoké prase, které si pochutnávalo na kukuřici. Ještě, že jsem tuhle zprávu četla až dneska. Možná bychom se navzájem divili, kdyby jsme se viděli. Prchala bych jako tatínek s dívenkou ve známé reklamě o zlatém prasátku.
Mohu potvrdit, že jich je spousta, dokonce se procházejí jak jsem četla i v sídlištích na okraji našeho krajského města. Nám před léty zryli celou zahradu, dokonce si pod jablůnkou udělali tunel.