Šlapu si to do kopce v jedné dosti vzdálené obci a nesu pro stařečky léky. Je krásný zasněžený den, 24. prosince. Všude kolem je ticho, vzadu na stráni sáňkují děti, které rodiče poslali ven, aby měli doma klid na přípravy velkého večera. Cesta zdárně ubíhá a já si v duši dělám rozvrh, kam dříve, jak dlouho se kde zdržet, abych stihla polední autobus k vlaku. Nemám zájem na Štědrý den přijet domů pozdě. Kluci jsou docela malí a manžel je také v práci. První návštěva proběhla přesně podle plánu, odevzdání léků, popřání všeho nejlepšího k svátkům a už zase pospíchám dál. Sleduji v neporušené vrstvě sněhu stopy zvířat. Napadlo ho od večera skoro 20 cm, jeho nádherně nadýchané polštáře leží na všech keřích, stromečcích a chalupách. Z komínů se kouří a já mířím výš do kopce. Pohled na hodinky mě utvrzuje v tom, že zatím mám času dost. U paní M. se na chvíli zastavuji pochválit její cukroví a vánoční výzdobu. Žije sama, nikoho nemá, a tak je ráda, že jsem zrovna dneska za ní přišla. Na krásně upraveném stole leží dva talíře a dvoje příbory. Je to připraveno pro hosta. Tím jsem dneska já, proto dostávám trochu od všeho, co paní navařila a napekla. Je mi jí líto, že zůstane sama, ale já musím ještě dál, ještě mám dvě návštěvy, dál v lese. Do tašky mi vklouzl balíček s vonícími perníčky a na čelo se snesl křížek s přáním všeho nejlepšího. Odcházím, je mi všelijak, ale nedá se nic dělat. Předposlední návštěvu udělám velmi rychle. Mají návštěvu a já jsem tam nadbytečná. Dům je plný dětí, skotačících a dělajících rámus, Odevzdávám slíbené léky a odcházím. Ještě od lesa slyším křik a hlahol dětí, který zvolna slábne. Posvátné ticho a nádhera bílého lesa mě zcela pohlcuje. Co na tom, že mi občas klouzne noha, co na tom, že čas utíká, musím dál. V poslední chaloupce žijí manželé. On je dost často opilý, ona mu to trpí už hodně let. Děti odešly a domů se takřka nevracejí. Také dneska slyším dědovo opilecké bručení a nadávky. Jaksi se to do dnešního dne nehodí. Vcházím do neuklizené síňky a pak do kuchyně, kde u stolu sedí stará žena a pláče. Když mě uvidí, rychle si cípem zástěry utírá oči, ale ví, že jsem všechno viděla a příčinu že znám. Odevzdávám jí krabičku s léky a k nim přidávám voňavé perníčky. Jak se mi teď hodí, Ještě jsem vyběhla před chalupu, nalámala několik větviček a rychle je upravila do vázy. Babička se pousmála a někam odešla. Za chíli přinesla košíček starých pozlacených ořechů na šňůrkách a několik jich pověsila na větvičky. Krabička s perníčky provoněla kuchyň a na její tváři se konečně objevil nástin úsměvu. Chvíli jsme jenom tak poseděly, ona držíc mě za ruce a já jako na trní. Musím přece stihnout vlak. Ale odejít nejde, je mi líto stařenky, a proto sedím a mlčím. Když se ovíněný stařík vrátil do kuchyně, jedním pohledem přehlídl stůl i větvičky a šel beze slova do pokoje. Rozloučila jsem se a pospíchám na vlak. Stejně mi ujel, ale mně to kupodivu vůbec nevadí. Mám v srdci jakýsi zázračný pocit štěstí a spokojenosti. Do večera jsem doma všechno stihla a ještě večer jsem si na dva osamělé staroušky vzpoměla. Snad se děda do večera z opičky vyspal a pak byli u stolu spolu, tak jak by měli všichni u slavnostní večeře být.

