close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prosinec 2008

Děda a opička

16. prosince 2008 v 9:44 | ja |  Moje psaní
Šlapu si to do kopce v jedné dosti vzdálené obci a nesu pro stařečky léky. Je krásný zasněžený den, 24. prosince. Všude kolem je ticho, vzadu na stráni sáňkují děti, které rodiče poslali ven, aby měli doma klid na přípravy velkého večera. Cesta zdárně ubíhá a já si v duši dělám rozvrh, kam dříve, jak dlouho se kde zdržet, abych stihla polední autobus k vlaku. Nemám zájem na Štědrý den přijet domů pozdě. Kluci jsou docela malí a manžel je také v práci. První návštěva proběhla přesně podle plánu, odevzdání léků, popřání všeho nejlepšího k svátkům a už zase pospíchám dál. Sleduji v neporušené vrstvě sněhu stopy zvířat. Napadlo ho od večera skoro 20 cm, jeho nádherně nadýchané polštáře leží na všech keřích, stromečcích a chalupách. Z komínů se kouří a já mířím výš do kopce. Pohled na hodinky mě utvrzuje v tom, že zatím mám času dost. U paní M. se na chvíli zastavuji pochválit její cukroví a vánoční výzdobu. Žije sama, nikoho nemá, a tak je ráda, že jsem zrovna dneska za ní přišla. Na krásně upraveném stole leží dva talíře a dvoje příbory. Je to připraveno pro hosta. Tím jsem dneska já, proto dostávám trochu od všeho, co paní navařila a napekla. Je mi jí líto, že zůstane sama, ale já musím ještě dál, ještě mám dvě návštěvy, dál v lese. Do tašky mi vklouzl balíček s vonícími perníčky a na čelo se snesl křížek s přáním všeho nejlepšího. Odcházím, je mi všelijak, ale nedá se nic dělat. Předposlední návštěvu udělám velmi rychle. Mají návštěvu a já jsem tam nadbytečná. Dům je plný dětí, skotačících a dělajících rámus, Odevzdávám slíbené léky a odcházím. Ještě od lesa slyším křik a hlahol dětí, který zvolna slábne. Posvátné ticho a nádhera bílého lesa mě zcela pohlcuje. Co na tom, že mi občas klouzne noha, co na tom, že čas utíká, musím dál. V poslední chaloupce žijí manželé. On je dost často opilý, ona mu to trpí už hodně let. Děti odešly a domů se takřka nevracejí. Také dneska slyším dědovo opilecké bručení a nadávky. Jaksi se to do dnešního dne nehodí. Vcházím do neuklizené síňky a pak do kuchyně, kde u stolu sedí stará žena a pláče. Když mě uvidí, rychle si cípem zástěry utírá oči, ale ví, že jsem všechno viděla a příčinu že znám. Odevzdávám jí krabičku s léky a k nim přidávám voňavé perníčky. Jak se mi teď hodí, Ještě jsem vyběhla před chalupu, nalámala několik větviček a rychle je upravila do vázy. Babička se pousmála a někam odešla. Za chíli přinesla košíček starých pozlacených ořechů na šňůrkách a několik jich pověsila na větvičky. Krabička s perníčky provoněla kuchyň a na její tváři se konečně objevil nástin úsměvu. Chvíli jsme jenom tak poseděly, ona držíc mě za ruce a já jako na trní. Musím přece stihnout vlak. Ale odejít nejde, je mi líto stařenky, a proto sedím a mlčím. Když se ovíněný stařík vrátil do kuchyně, jedním pohledem přehlídl stůl i větvičky a šel beze slova do pokoje. Rozloučila jsem se a pospíchám na vlak. Stejně mi ujel, ale mně to kupodivu vůbec nevadí. Mám v srdci jakýsi zázračný pocit štěstí a spokojenosti. Do večera jsem doma všechno stihla a ještě večer jsem si na dva osamělé staroušky vzpoměla. Snad se děda do večera z opičky vyspal a pak byli u stolu spolu, tak jak by měli všichni u slavnostní večeře být.

Práce s láskou dělaná

15. prosince 2008 v 12:17 | ja |  Moje psaní
Již od dětství se každý předvánoční týden těším na všechny ty, kdo se sejdeme kolem vánočního stolu. Bývávalo nás sedm. Jak čas plynul zůstali jsme doma sami s polovičkou. Letos jsem se rozhodla, že vyměním tradiční vánoční prostírání na stůl a vymyslím nějakou kombinaci. Možností mám fůru. Bílo-zlatá, bílo-červená, bílo-zelená, červeno-zelená, červeno-zlatá, zeleno-zlatá. Tak a teď babo raď. Po dnešní kontrole u lékaře jsem se jen tak vydala do předvánočního města. Je to všude nádhera, až oči přecházejí. Mít tak více peněz, to by se nakupovalo!! Od nádherných obalů na květináče, které miluju, zvláště ty starodávné, přes perfektní pánské svetry a košile, až po hračky pro ty nejmenší. Navštívila jsem nejeden obchůdek, nakoukla do nejedněch dveří, něco koupila, něco ne. V knihkupectví mnou hledaný titul neměli, zato ve vedlejším krámě mají nádherné plechové krabičky všech barev a tvarů. Nádherné malované koule o velikosti míče na házenou, do nichž se vám vejde světýlko, a nebýt zlodějů už jsem kouličku dala rodičům na hřbitov. Byla by nádhernou ozdobou, ale pouze chvíli. Nákup byl docela těžký, takže moje nemocná záda dostala pořádně zabrat. Teď sedím a přemýšlím, komu a co, jak a s čím zkombinuji, aby se někdo necítil býti ošizen. Pomaličku si věci prohlížím a s láskou je balím do úhledných balíčků. Až práci dokončím, budu mít jistotu, že Vánoce mohou přijít a že nic nechybí. Myslím tím z dárků. Tento týden budeme s polovičkou dělat ještě tlačenku, musím koupit kačenku, ovoce a našoulat nezbytné úly, bez nichž si moji synáčci vánoce nedovedou představit. Ostatní cukroví mám objednané, takže jsem bez starostí. Ještě přemýšlím, jaké koláčky udělat na Štědrý den, moje maminka dělávala tvarohové s povidly a makové ježky. Ty byly také jediným jídlem na Štědrý den, kdy jsme dodržovali bezmasý den, abychom viděli "zlaté prasátko". Pak se chystal stůl pro sedm lidí. Už si nedovedu představit, jak jsme to dělali. No, je to už dávno!

VPDSP

14. prosince 2008 v 9:42 | email |  Zaujalo mě


VĚC: VPDSP

Nedávno mi byla diagnostikována následující choroba:
VPDSP - Věkem Podmíněný Deficit Soustředění Pozornosti.

Projevuje se například takto:

Rozhodnu se zalít zahradu. Když jdu k hadici na zdi garáže, všimnu si, že i auto potřebuje opláchnout. Jdu si pro klíč od auta, abych ho vyvezla na prostor před garáží.
Ovšem přitom uvidím na stolku v předsíni neotevřenou poštu.
Asi bude rozumné se podívat, jestli tam nejsou nějaké složenky k zaplacení.

Položím klíče od auta na stolek a začnu probírat poštu. Přitom vidím řadu reklamních letáků a jdu je hodit do odpadkového koše v kuchyni. Vidím, že je plný, takže letáky položím na kredenc a půjdu vyhodit odpadky z koše do kontejneru na ulici.

Přitom si uvědomím, že vedle kontejnerů je schránka na dopisy, takže by bylo dobré hned dát do schránky i ten dopis, co jsem večer psala. Jdu si tedy pro něj do pokoje.

Na stole u dopisu leží hrnek s kávou, kterou jsem před chvílí pila. Vezmu ho do ruky a cítím, že káva už vychladla. Nevadí, uvařím si nový hrnek kávy.

Vezmu hrnek a jdu do kuchyně. Cestou vidím, že kytka ve váze začíná uvadat. Tak položím hrnek na parapet a chci vzít vázu a napustit do ní čerstvou vodu. Přitom uvidím na parapetu své brýle , které jsem hledala ráno. Musím si je dát na svůj pracovní stůl, abych o nich věděla. Ale nejdříve přece jen doleju vodu do vázy.

Položím brýle, vezmu vázu do ruky a vidím, že za vázou leží dálkové ovládání od televize. Proboha, zase ho budeme večer hledat. Musím ovladač položit k televizi v obýváku. No ale to počká, napřed přece jen je nutno dolít vodu do vázy. Jdu do kuchyně a napouštím vodu. Přitom mi vyšplouchne na kuchyňskou linku. A trochu i na podlahu.

Jdu do koupelny pro hadr, abych to utřela. Pak se vracím do předsíně a přemítám, co jsem chtěla dělat.

K večeru - zahrada není zalitá, auto není umyté (ale nemůžu k němu najít klíče), na okně je hrnek se studenou kávou, kytky ve váze jsou už úplně zvadlé, dopis není vhozený do schránky (ale taky ho nemůžu najít), ztratily se mi brýle a televizi musíme ovládat ručně, ovladač je bůhví kde.

Divím se, že nic není hotovo, když jsem se celý den nezastavila a jsem docela utahaná. No nic, jdu zkontrolovat došlé .maily.

Udělejte mi laskavost. Přepošlete to všem známým, protože si nemohu vzpomenout, komu jsem to napsala a komu ne.

Jo a nesmějte se, jestli tyhle stavy neznáte! Váš den se blíží!!



Něco k zamyšlení

14. prosince 2008 v 8:00 | došlo emailem |  Zaujalo mě

Myšlenky Matky Terezy

Nejkrásnější den? Dnes.

Největší překážka? Strach.

Nejlehčí věc? Mýlit se.

Největší chyba? Vzdát se.

Kořen veškerého zla? Sobectví.

Nejlepší rozptýlení? Práce.

Největší neúspěch? Ztráta odvahy.

Nejlepší odborníci? Děti.

Nejzákladnější potřeba? Komunikace.

Nejhlubší radost? Být užitečný druhým.

Největší tajemství? Smrt.

Nejhorší vlastnost? Zlá nálada.

Nejnebezpečnější člověk? Lhář.

Nejhorší pocit? Hněv.

Nejkrásnější dar? Odpuštění.

Nejdůležitější instituce? Rodina.

Nejlepší cesta? Ta, která je správná.

Nejpříjemnější zážitek? Vnitřní pokoj.

Nejvlídnější přijetí? S úsměvem.

Nejlepší lék? Optimismus.

Nejlepší uspokojení? Splněná povinnost.

Nejspolehlivější zdroj síly? Víra.

Nejpotřebnější lidé? Kněží.

Nejkrásnější věc na světě? Láska.

Já nemusím, já už ho vidím!

13. prosince 2008 v 12:42 | ja |  Moje psaní
V houští něco zašustilo a já se ohlédla. Nikde nikdo! Tak si to šlapu dál, kolem kukuřice, že není vidět konec. Jsem ztracená v lánu, koukám se, kde je něco zajímavého k focení. Říjnové sluníčko hřeje docela pěkně, kolem je krásný den a příroda, chystající se k dlouhému spánku. Opět to zašustilo a jako by něco zafunělo. To už jsem jako na trní. Podvědomě přidávám do kroku. Ještě několik kroků a jsem u nejbližší zahrady. Cesta se klikatí mezi posledními staveními a zahrádkami. Tu a tam se za plotem mihne kočka, zaštěká pes. Došla jsem domů, na zvuky jsem zapomněla. Čas plyne, až dnes jsem si všechno vybavila při čtení článečku na titulní straně Seznamu.
Divočáků je letos někde tolik, že se v noci vydávají už i do měst a lidé podepisují petice za jejich likvidaci. Zvířata žijí v lesích na okrajích měst a mnohde se objevují i v obydlených oblastech.
Až mě zamrazilo, když jsem si uvědomila, že to bylo určitě divoké prase, které si pochutnávalo na kukuřici. Ještě, že jsem tuhle zprávu četla až dneska. Možná bychom se navzájem divili, kdyby jsme se viděli. Prchala bych jako tatínek s dívenkou ve známé reklamě o zlatém prasátku.

To je ostuda!

12. prosince 2008 v 12:20 | ja a Seznam |  Moje psaní
České děti čelí nejhoršímu propadu znalostí v porovnání s žáky ze všech zemí světa. Ještě v roce 1995 byli nadprůměrní, dnes jsou na odpis. Vyplývá to z výsledků mezinárodního průzkumu TIMSS, v rámci kterého se v šesti desítkách zemí porovnávaly znalosti žáků v matematice a přírodních vědách.
Tento dnešní článek mě úplně vyděsil! Jak jsme se pyšnili tím, že máme dobré školství, tak dneska můžeme jenom klást otázky, proč tomu tak je? Nemyslím si, že za vším je nutno hledat peníze. Naši učitelé a profesoři určitě neměli nejvyšší platy, takový horník nebo svářeč měli určitě víc, a přesto nás dokázali naučit vše, co bylo třeba. Je pravda, že jsme měli trošku jiný vztah k učitelům, vážili jsme si jich a nikdy i přes různé lumpačiny bychom si nedovolili tolik, co si k učitelům dovolí dnešní děti. Čím to asi je? Jezdím do práce denně vlakem a autobusem a mám možnost být nezávislým pozorovatelem a posluchačem. Můžu vám říct, že je mi někdy stydno, když slyším rozhovory mladých. Skoro neslyšíte pěkného slova o spolužácích, učitelích a kupodivu ani o rodičích. Co se v mnohých rodinách odehrává, když dítě přijde s poznámkou, je hrozné. Sprosté nadávky a urážky na adresu učitelek a učitelů, namísto toho, aby se rodiče zamysleli nad tím, proč zrovna jejich dcera nebo syn jede v tom nebo onom průšvihu. Nevím, jak dnešní děti, ale pro mě bylo daleko lepší vyslechnout si od učitele výtku, popřípadě chytit lepanec za ucho než přijít domů s poznámkou. To bych si schytala rozhodně víc. A také jsem věděla, že se učím hlavně pro sebe a nikoliv pro učitelku. Je to ostuda, že národ Komenského se začíná propadat mezi rozvojový svět. Udělejme rychle něco, nebo naše chytré mozky bude svět znát už jenom z historie.

Harmonika

12. prosince 2008 v 11:18 | ja |  Moje psaní
Náhodou jsem našla tuhle nahrávku, na níž si chlapec přehrává, a řekla bych docela úspěšně, Šavlový tanec od Arama Chačaturjana. Skladbu mám ráda, tak jsem si ji tedy vyposlechla až do konce a při tom poslouchání jsem se najednou ocitla na Mikulášské besídce, kterou pořádala naše LŠU kdysi hodně dávno. Účinkoval na ní tehdy můj starší bráška, rovněž se svým akordeonem. Jak dlouho chodil do školy, nevím, pamatuji si, že doma cvičíval ony pověstné etudy, které mají asi všichni žáčci stejně rádi. Moc se mu nedařilo, ale na besídku jít musel. Vidím ho ještě dnes, jak byl celý nesvůj, aby něco nepokazil. Učil se, cvičil, ale pokrok žádný, já jsem se jenom divila, proč tam chodí, když ho to nebaví. Mě alespoň tenhle osud nečekal, neboť jsem byla a zůstala jsem absolutní hudební analfabet, nemající ani toho nejmenšího hudebního sluchu.

Tak co, bráško, připomíná ti to něco?





Poklad ve skříni

12. prosince 2008 v 10:54 | ja |  Moje psaní
Je před vánocemi a všude se uklízí o sto šest. Nebudu tady předstírat, že jsem uklízecí maniak, ale člověku to nedá. Včera jsem jen tak vlezla do staré skříně, kam ukládáme věci již skoro nepotřebné. Najdete tam stará dřevěná ramínka, několik ne škaredých, ale již z módy vyšlých tašek a kabel. Poskládané tady leží různé zbytky látek, nepoužitelné staré háčkované záclony apod. Tak jsem se dala do rovnání, když jsem náhle uslyšela něco klepnout. Skříň je velmi hluboká, tak jsem nic neviděla. Pomalu jsem vytahovala a rovnala jednotlivé věci a na klepnutí jsem zapoměla. Při takovém předvánočním úklidu najde člověk nejednou věci, o nichž si dávno myslel, že už nejsou. Blížilo se poledne, tak jsem si trochu pospíšila s rovnáním. Už jsem byla skoro na konci té nekonečné hrromady, to víte za 36 let se v domácnosti nasbírá věcí, když jsem nahmatala něco tvrdého. Pomalu jsem to začala vytahovat a na světle božím se objevilo velikánské album se starými gramofonovými deskami. Pání, to je poklad, na deskách z let padesátých jsou písničky VaW, které si tak rád pouštěl můj tatínek. Prohlížela jsem si jednotlivé tituly a pátrala v paměti po melodii. Škoda, že už je nemáme na čem přehrát.

Kdo na té fotce vlastně je?

11. prosince 2008 v 11:57 | ja |  Moje psaní
V jednom z právě uklízených pokojů mám kazetu se starými fotkami. Jsou skoro stoleté, na nich naši předkové se svými radostmi a starostmi. Fotografie jsou na tvrdých deskách a každý z focených je ve svých svátečních šatech u pana fotografa. Jak tak sedím a rovnám fotografie, vzpomněla jsem si na svého otce, který byl také fotograf amatér. Měl svou Flexaretku, Admiru 8 , zvětšovák, promítací stroj a spousty dalších věcí, které byly k vyvolávání fotek potřeba. Z doby jeho mládí máme stovky fotografií, docela pěkných, ač malých rozměrů. Jsou na nich mladí, urostlí hoši na lyžích, na turistické vycházce, na táboře. Bohužel zadní strana fotek je prázdná, žádný popis, nic. Je to škoda. Dneska už nikdo neví, kdo byl onen zuřivý zbojník, nebo plačící květinka na maškarním plese. Když se tatínek oženil a posléze jsme se narodily my děti, bylo také co fotit, ale zase bylo méně času a po válce nebyl k dostání materiál. Pamatuji si, že tatínkovi posílali fotopapíry jeho dobří známí z Prahy. Později bylo fotomateriálu dost, ale už možná nebyla taková chuť a tolik času, Přesto se sem tam fotky vyvolávaly. To takhle v sobotu zabral tatínek koupelnu, zavřel se do ní, my ostatní měli vstup zakázán a on jako kouzelník s červenou lampou prováděl svá kouzla. Trvalo to nesmírně dlouho, než byla nějaká ta fotečka na světě. Osvítit, dát do vývojky, pak honem do ustalovače, po nějaké chvíli dát fotky uschnout na prádelní šňůru. Pak se ještě musela vyleštit a vyrovnat. Pak teprve mohla přijít poslední etapa, uložení do fotoalba a popis. Když jsme byli hodně malí, dělával tatínek fotek hodně. To víte, s dětmi je pořád veselo. S tím jak jsme vyrůstali, příležitostí ubývalo a fotopomůcky se objevovaly na světle jednou dvakrát do roka. Je samozřejmé, že některé fotky po vyvolání nesplnily své očekávání, byly světlé, podexponované, rozostřené apod. Nejhorší však bylo, když se po čase udělaly fotky, o nichž už nikdo nic nevěděl. Dohadovali jsme se, kde ta a ta fotka vznikla a co na ní vlastně je. S tatínkovou nemocí fotolaboratoř úspěšně zakotvila ve skříni dole ve sklepě. Ještě jsme ji několikrát potřebovali, když jsem se vdala a moje polovička se rozhodl udělat několik filmů. Bylo jich opravdu jenom několik, protože nastoupila éra diapozitivů. Fotili jsme své drahoušky, filmů a posléze diapozitivů máme plný šuplík. Občas se vytáhlo promítací plátno a prohlížely se obrázky. Jenomže s přibývajícími lety člověk i u těchto diapozitivů, na nichž nemá napsáno datum a obsah, ledacos zapomene. Já například u některých nejsem schopna rozpoznat, zda se jedná o dítko č. 1. nebo 2. Oba kluci byli v době mezi 2-4 rokem takřka stejní, a tak u nás bývá často legrace, když je zaměním. Oč lepší je dnešní fotografování, kdy na fotce máte datum čas a hnedka po vyfocení si můžete napsat, co že to tam vlastně máte. Jsem přesvědčena, že naše děti a jejich děti budou mít se zachycením okamžiku ještě méně práce.

Něco pro zábavu

10. prosince 2008 v 14:04 Zaujalo mě
Přesto, že je čas největších předvánočních stresů, myslím si, že každý se může na chvíli zastavit a trochu si pohrát. Nabízím vám jednoduchý test. Je velmi lehký, a tak doufám, že při jeho vyplňování se nebudete mračit a výsledek vezmete s rezervou.